Antonín Heveroch

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český neurolog a psychiatr. Zakladatel české psychiatrie. Ředitel Ústavu pro choromyslné, později II. psychiatrické kliniky v Praze (Kateřinky a U Apolináře). Chápal obor ve vzájemné vazbě s psychologií i filosofií. Přiblížil jej široké veřejnosti. Z prací: „Diagnostika chorob duševních“, „O poruchách jáství“, „O psychologii davu“.
„Intuice je úsudek obsahem nový, překvapující, provázený plnou přesvědčeností o jeho správnosti, a který se správným ukáže.“
— A. Heveroch
Antonín Heveroch.jpg
Narození a úmrtí
  • 19. 1. 1869 (Minice)
  • 2. 3. 1927 (Praha)
Památníky
Odkazy

Do okna ordinace v psychiatrickém ústavu mu vlítl kopací míč a slovutný prof. Heveroch se vyklonil. Dole naň hleděla úzkostlivá očka malého klučiny, který ulekaně prosil: „Pane blázen, prosím Vás, hoďte nám zpátky tu mičudu.“ Co měl profesor dělat, když to řekl tak úpěnlivě. Hodil mičudu zpátky, neboť věhlasný psychiatr znal tíhu dětské provinilé duše. Byl sám z učitelské rodiny, také čutal s mičudou a na moralizování si nepotrpěl. Věděl, že titul, který mu klučík udělil, vznikl z „blázince“, jak si lidé jeho ústav pojmenovali. Koneckonců klučina ho tituloval vroucně a slušně.

Byl to člověk robustní, venkovan, stejně jako jeho učitel Thomayer. Oba měli literární talent i zanícení pro vědu. I důslednost v práci a cit pro pravdu. Po gymnáziu ve Slaném si po chvilce na právech vybral medicínu a po promoci se na celý život oddal psychiatrii a neurologii. Do třicítky to dotáhl na docenturu, do čtyřiceti na mimořádného profesora a ve dvaapadesáti byl jmenován řádným profesorem. Bylo to v čase, kdy ČSR slavila třetí výročí samostatnosti. Už se ohlížel za svým bohatým dílem, které jej vyneslo mezi proslulé lékaře.

Dalo by se říci, že Heveroch byl pro svůj obor, jímž si našel pevnější místo v medicíně, vybrán snad prozřetelností. Měl jasný úsudek, uměl jej zformulovat i napsat a přitom byl člověkem společenským a prozíravým organizátorem. Dal si především za úkol, zbavit lidi předsudků vůči psychicky nemocným, aby se na psychické vyšinutí nazíralo jako na každou jinou nemoc. Již v pětatřicítce napsal knihu určenou medikům a praktickým lékařům: „Diagnostika chorob duševních“ (1904), kterou předcházela řada odborných článků v „Časopise lékařů českých“, ale i v časopisech pro širokou veřejnost.

Velkou pozornost vzbudila jeho odborná přednáška, kterou přednesl na shromáždění v Karolinu v době, kdy v ulicích Prahy protestovaly zástupy lidí proti Badeniho jazykovým nařízením. Hleděl na to obrovské srocení jakoby nezúčastněně a pozoroval lidi. Napsal pak studii, která už názvem prozrazuje svůj obsah: „O psychologii davu“. Vydal ji pro velký zájem knižně. Nemenší ohlas měla jeho další knížka vyprávějící „O podivínech a lidech nápadných“. Promlouval k lidem zajímavě, logicky, pěknou češtinou a srozumitelně pro lékaře i pro veřejnost. Šlo o dennodenně pozorované věci, jakoby známé, ale v podstatě neznámé, jen spletené z drobtů individuálních náhledů.

Když Heverochovi svěřili „Ústav pro choromyslné“, který byl ve starém domě v Kateřinské ul. (neurologická klinika) a ve staré porodnici U Apolináře, nebyla to pro něho žádná prebenda. Roční odměna vynášela sotva na mzdu začínajícího asistenta. Měl v ústavu i byt a byla mu povolena soukromá ordinace. Přes byrokratickou spleť, jíž se musel jeho ústav prodrat, přivedl jej k povýšení na II. psychiatrickou kliniku.

Měl krásné heslo „jasně myslet, správně jednat“, a to tvrdě vyžadoval v práci i v životě. Pověst ústavu i Heverocha rostla a studenti, kteří si pochvalovali logiku a názornost jeho knihy „Diagnostika chorob duševních“, mu vděčili za nenásilnou formu opakování látky.

Heverocha zvolili za prezidenta Lékařské komory pro Čechy, byl dlouho předsedou Spolku lékařů českých i předsedou „Comité International d’Hygiène Mentale“ a místopředsedou Společnosti Národního divadla. Umožňoval hercům, hlavně příteli Deylovi st., studovat psychiku svých pacientů. Stýkal se s filosofy, kteří jej zvali na schůze. Jeho přičiněním byla založena Purkyňova společnost. Jeho filozofická zamyšlení, v nichž se popřel i s Descartem o jeho „Cogito, ergo sum“ (myslím, tudíž jsem), protože jsou nemocní, kteří myslí, že nejsou.

Svým učením o agnosiích a afasiích, čili o stavech, kdy pacient nemůže poznávat nebo mluvit, vzbudil pozornost i v zahraničí. Viděl svůj obor v propojení s jinými obory lidské psychiky, jak ukázal ve studii „O poměru psychiatrie k psychologii“.

V širokou známost vešel jeho spor s Dr. Baltazarem a prof. Haškovcem o příčinách Smetanovy smrti. Dokazoval, že svou roli tu sehrála ateroskleróza, třebaže nové výzkumy nevyloučily i spojení s lues.

Humánní čin, za nějž mu vděční pacienti odhalili památník, bylo založení útulku pro epileptiky. Budoval jej od roku 1905 na vrcholku libeňského kopce a nezištně jej do smrti spravoval. S taktem a vlídností, jež měl pro trpící. Útulek dostal název „Valentinum“. Tato činnost jen potvrzovala Heverochovo lidskou opravdovost a jeho fanatismus „pravdy a spravedlnosti“, jak charakterizoval povahu svého učitele prof. Ondráček.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!