Antonín Slavíček

Český malíř. Největší český krajinář počátku 20. století. Posunul české malířství od akademismu k impresionismu. Z jeho díla: „Praha od Ládví“, „Praha z Letné“, „Cesta v Kameničkách“, „Z Luhačovic“, „Chrám sv. Víta“.

„Zdá se mi, jakoby v celém jeho zjevu bylo cosi jižního.“
— jeho žačka Heyrovská-Hofbauerová

V raném dětství, kdy bydleli v budově české techniky v Dominikánské (dnes Husově) ulici, znal tu kdejaký kout. Z baldachýnů prolámaných stínů dýchalo tajemství všech zákoutí i nedalekých trhů. Otec byl správcem budovy české techniky a to znamenalo, že známé tváře a osobnosti doby mu byli něco, jako velcí kamarádi. Ty úzké uličky, rynek, kostely, průchody byla malovaná tajemství a jiná tajemství byla zase o prázdninách u strýce ve Staré Boleslavi, ke to mžilo nad Labem a lesy dýchaly.

Už v patnácti Toníkovi ve „Zlaté Praze“ zveřejňovali obrázky a v šestnácti jej poslali na zkušenou do malířského Mnichova. Když se vrátil, přijal jej na akademii prof. Mařák a ten, jak známo, své žáky vodil do plenéru, nejčastěji na hrad Okoř. Malovali tu nálady přírody, jak je utvářela roční období.

V devatenácti Slavíčka zlákali do kláštera v Rajhradu na Moravě benediktini, ale zakrátko byl zpátky a když mu bylo třiadvacet, čili v roce 1893, přinesl Mařákovi obraz „Kasatců“. Z předešlých obrazů mu dýchala chittussovská zemitosti, ale z kosatců vykřikla hořící polyfonie barev. Obraz předznamenal jeho nové vývojové údobí. Najednou vytryskla barevná melancholie jitra, soumraku, mlh, jak to každý vycítí z obrazů „Červnový den“, „Červené střechy“ nebo „Opuštěný kout“. Tento styl posunul českou krajinomalbu do jiné, svébytné podoby.

V roce 1899 se rozhodovalo, kdo usedne v akademii na Mařákovo místo, jenže Slavíček to být nemohl. Příliš vybočoval z akademického konzervatismu, jež představoval pojem hodnoty. V tom čase jej pozval do kopců „České Sibiře“, okolo Hostišova, spisovatel Jan Herben. Slavíček jakoby přetavoval robustní hmotnost chladných vrchů. Vznikla tu např. jeho „Pohorská vesnice“. Nebyl to však kraj jeho srdce.

Po čase si svůj kraj našel. Četl Raisův román „Západ“, v němž se vypraví o vlasteneckém faráři v malebné dědince. Slavíčkovi utkvěla, jako symbol malířské touhy. Tehdy se spřátelil u pramenů Chrudimky, v dědince Kameničky, s místním farářem a představa se mu tu splynula se skutečností. Bydlel ve škole a našel tu svou představu kraje, jež mu uhranula štětec. Vznikala tu řada Slavíčkových známých obrazů: „Cesta v Kameničkách“, „Pohřeb v Kameničkách“ atd., v nichž zkusil, jak napsal příteli: „Shrnout všechno do několika linií a forem.“

Slavíček rovněž začátkem století prožíval obrozující lázeň francouzské výstavy v Praze. Neméně jej nadchla výstava E. Muncha v roce 1905. Nedalo mu, a zamířil do Paříže. Musel se podívat do ateliérů impresionistů a barbizonských, čili malířů lesních tišin v Barbizonu. Bylo to nové, obrozující, ale nezvrátilo to jeho osobitost. Zůstal svůj a malířsky vypravoval o své rodné Praze. Hleděl na ni z Letné, kde bydlel. Vnímal její proměny nálad, maloval ji v panoramatu i detailech.

Důvěrně známé mu bylo barevné hemžení Uhelného a Ovocného trhu, kde prožil kus života. V Kameničkách promlouvala realistická melancholie, ale na tržištích Prahy hořel impresionistický ruch, který Slavíček ještě podtrhl širokou škálou barev.

Praha mu byla věčným leitmotivem tvorby. Namaloval ji rozplizlou v „Deštivém večeru na Letné“ nebo „V dešti pod Letnou“. Později vyzpíval svou lásku k ní v nádherné hymně světel, barev a slunce v panoramatu „Praha od Ládví“ nebo „Prahy z Letné“. Z obou obrazů dýchá hluboký cit, tón tvořený živější barvou a kratšími skvrnami, než to činili Francouzi. Oslava Prahy jej přivedla i k blízkém chrámu sv. Víta. Škoda, že už z ní nestihl namalovat víc, než bílou kostru gotické věže se zelenou bání na modrém pozadí. K nebi vyplula ztěžklá hmota věže běžící k nebi. Jeho přítel z Kameniček se přestěhoval na faru v německé Rybné u Žamberka a Slavíček u něho prožíval prázdniny s celou rodinou. Namaloval tu mnoho obrazů kraje i mohutný prostor kopců.

V roce 1909 zajel s paletou i do Dalmácie, kde zkoušel kreslit přes prejzové střechy moře s horkým oparem barev i s jeho mluvou nekonečné hmoty. Vznikly obrazy „Moře u Dubrovníku“, „Z Dalmácie“ atd. Vrátil se v horkém červenci téhož roku do své Rybné a obnažoval barevnou hmotu cesty k Žamberku, říčky a kopce. Koupal se v čeřivé Zdobnici, ale nádhera krajiny jej 10. srpna doslova zahltila. V krásném parném dni brouzdal v říčce a nebe se mu zajiskřilo a potemnělo. Ranila jej mrtvice.

Bez hnutí ležel doma v bytě na Letné, úplně ochrnutý a hořce prožíval zápas své vášnivé fantazie s nehybným tělem. Dne 1. února 1910 se pod tlakem své bezmoci zastřelil. Rodině napsal na rozloučenou: „Je to příliš trapný život, přejte mi ten klid.“

Mapa pražských památníků

Hlavní strana

Zobrazit obsah

O projektu