Antonín Wiehl

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český architekt. Oživením renesančních sgrafit, ornamentů, arkýřů, logií, věžiček atd. Vytvořil svérazně český neorenesanční styl. Přizval nejlepší malíře a sochaře k výzdobě interiérů i fasád (Aleš, Ženíšek, Myslbek aj.). Z nejznámějších staveb: vlastní dům na Václavském náměstí, Smetanovo muzeum, vyšehradský Slavín, Městská spořitelna pražská v Rytířské ulici aj.
Wiehl Antonín2.jpg
Narození a úmrtí
  • 26. 4. 1846 (Plasy)
  • 4. 11. 1910 (Praha)
Památníky
Odkazy

Do košaté estetiky stavebních slohů obdélníku Václavského náměstí si v roce 1894 postavil na rohu náměstí a Vodičkovy ulice dům arch. Wiehl. V jeho přízemí vznikla známá kavárna „Metropol“. Fasáda Wiehlova domu vykřikla do stavební šedi zjasnělými renesančními tvary, barevností fresek M. Alše a ornamentů arch. J. Fanty. Tento dům odkázal Wiehl s chotí Marií v roce 1910 České akademii věd, jíž se měl stát pramenem příjmů na podporu objevů vědy a techniky.

Dům je ukázkou Wiehlovy evropské neorenesance, do níž vnesl český národní tón. Syn lesního úředníka z Metternichova panství v Plasích měl talent i píli. Od začátku studia na pražské technice propadl kultu renesance, kterou vyznávali jeho profesoři arch. Zítek a F. Schulz. Po úspěšných studiích si mohl dovolit brouzdat za renesancí Evropou od Florencie po Paříž.

Dva roky praktikoval u stavitele Schmoranze ve Slatiňanech, chvíli byl asistentem na škole a v roce 1873 se osamostatnil. V tom čase vyprojektoval, a s přáteli vyšperkoval, dům sochaře B. Schnircha v dnešní Mikovcově ulici na Vinohradech, který je památkovou vzácností tehdejší Wiehlovy neorenesance. „Spolek architektů a inženýrů“ v témže roce vydal „Pamětní spis stran upravení a rozšíření královského hl. m. Prahy“ (1873), v němž kritizoval bezhlavou asanaci a výstavbu, jež nedbala pamětihodnosti Prahy, a Wiehl byl přitom. S přítelem arch. Janem Zeyerem, bratrem básníka Julia, se dali do své první společné stavby neorenesančního domu a přizvali ke spolupráci sochaře Myslbeka a malíře Ženíška. Dodnes jejich dům zdobí ulici Karoliny Světlé (dříve Poštovské), ba vévodí ulici, která je sevřená do úzkého pruhu. Na domě je skromné označení: „Hinc domus aedificaverunt A. W. et J. Z. Anno dom. MDCCCLXXVII“ (čili tento dům postavili A. W. a J. Z. v roce 1877).

Následovaly další stavby: společně s arch. K. Gemperlem postavil dům, který freskovým ozvláštněním fasády vévodí ulici "Skořepka" na Starém Městě. Rovněž s Gemperlem zvedli nový dům do pater ve Zborovské ul. na Smíchově a naň umístili Myslbekovu plastiku. V Rytířské ulici vyrostla ze spolupráce s arch. O. Polívkou Městská spořitelna pražská, která se tiskne ke kostelu sv. Havla. Na její fasádě i v interiéru zanechalo své malby a plastiky několik významných umělců (např. Aleš).

Jihočeský rodák byl vlastencem, Čechem už pojetím svého díla, což jenom ztvrzovalo Wiehlovu účast ve vlasteneckých spolcích. Stál v čele nejen Spolku architektů, ale rovněž výtvarného odboru Umělecké besedy a také pracoval v pražském obecním zastupitelstvu. Nemohl scházet při utváření architektonického vzhledu Prahy. Právě z jeho architektonického umu vzniklo romantické zátiší na Novotného lávce u Karlova mostu, kde dokázal brilantně přeodít bývalou čerpací stanici Staroměstské vodárny do podoby dnešního Smetanova muzea. Aleš na muzeu vytvořil historickou scenérii boje Čechů se Švédy v roce 1648 na Karlově mostě.

Wiehl nescházel mezi tvůrci expozice Národopisné výstavy v roce 1895. Postavil proslulou staročeskou chalupu a jeho brána na výstavišti stála do roku 1951. Přispěl i Křižíkovi při vyšperkování fontány.

V roce Národopisné výstavy postihla Wiehla hluchota. Jeho veřejná činnost ochabla. Ještě předtím vzdal úctu všem národním, slavným mrtvým, kteří byli pohřbení na Vyšehradě, ztvárněním Slavína se sloupovými arkádami kolem hřbitova.

Počet Wiehlových renesančních měšťanských domů i velkých staveb je úctyhodný. Jejich tvar a krása jsou na první pohled rozpoznatelné. Co mu osud nedopřál říci tvarem, dopověděl perem. V časopise „Společnosti přátel starožitností“ napsal v bravurní erudici bezpočet článků. Dýchají věcností a hlubokým vztahem k národní minulosti. Lze říci, že Wiehl představuje v české architektuře hluboce národní kapitolu, kterou znásobil svými národními freskami Mikoláš Aleš. Oba připjali Praze zpěvný český národní tón, který ji ozvučel tou nejzřetelnější českou tónikou, jakou zazněla Smetanova hudba.