Antonín Zápotocký

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český odborový a politický činitel, spisovatel, předseda vlády a prezident ČSR (1953 - 57). Syn zakladatele „České strany sociálně demokratické“ (1878) L. Zápotockého. Člen Československé sociální demokracie, po jejím rozštěpení v roce 1921 členem Komunistické strany Československa. Z románů: „Vstanou noví bojovníci“, „Bouřlivý rok 1905“, „Rudá záře nad Kladnem“. Pro děti „Barunka“. Sborník statí a projevů.
„Dějiny nás učí, že zrazovat a kapitulovat dovedli jen páni. Národ mohl být poražen, lid mohl být znásilněn, ale pod šosy vítěze nelezl a důtku otrokářů poníženě nelízal. Věříme, že to nebude dělat ani dnes český, slovenský a zakarpatský lid… Není hanbou porážka, hanbou je zrádná a dobrovolná kapitulace.“
— A. Zápotocký v parlamentu 1938
Antonín Zápotocký.JPG
Narození a úmrtí
  • 19. 12. 1884 (Zákolany u Kladna)
  • 13. 11. 1957 (Praha)
Památníky
  • Pomník, J. Simota 1975 Náměstí W. Churchilla (býv. A. Zápotockého), odstraněn 1990, odstraněn i v Kladně, ponechán v rodišti Zákolany
  • Pohřben v Národním památníku na Vítkově, 1987 urna přenesena do rodinného hrobu u Strašnického krematoria
Odkazy

To řekl v parlamentě po uzavření „Mnichovské dohody“ (29. září 1938) mezi Anglií, Francií, Německem a Itálií. Bylo to v podstatě zaprodání Československa, bez jeho účasti, Hitlerovi. Hned druhého dne Zápotocký v senátním výboru řekl: „Vědomí národa se nedá umrtvit. Z toho vědomí a kořenů vyroste nové osvobozovací hnutí.“ Do německé okupace ČSR 15. března 1939 ještě převedl Komunistickou stranu do ilegality a o velikonocích 1939 se pokusil o útěk přes hranice mezi Zvěřinkem a Gliwicí na Těšínsku do Polska. Chytli ho, vyslýchali a poslali do koncentračních táborů.

Před koncem války vyhublý „vězeň číslo 18013“ padl na pochodu smrti do komatu a mezi mezi mrtvými jej našla sovětská armáda. Bylo mu 61 roků.

Narodil se v roce 1884, čili v roce, kdy ministr spravedlnosti vídeňské vlády staročech dr. Pražák zlikvidoval Sociálně demokratickou stranu, zatýkáním jejich vůdčích předáků, které pak postavili před soud. Mezi hlavními viníky byl také Antonínův otec. Vyměřili mu dvouleté vězení a poté ještě půl roku. Rodina musela odejít do obce předků Zákolany na Kladensku. Maminka přivedla Antonína na svět málem ještě ve formanském voze, viz. zfilmovaný román Vstanou noví bojovníci s hlavní postavou Kolmistra z pastoušky, jíž ve filmu hrál herec Smolík. Kolmistr mohl poprvé v životě hlasovat, a to na dělnické schůzi.

Antonín se vyučil sochařině, ale třebaže měl po vyučení až 30 tehdejších Korun týdně, následoval otce za 6 Korun týdně v politické činnosti (Soc. dem. tajemník mládeže v Kladně). V roce 1905 vzrušil Evropu masakr carské policie v Petrohradě. Tisíce lidí zůstalo v krvi ležet. Ohlas ruského masakru v Čechách Antonín popsal v románu „Bouřlivý rok 1905“. Nezkušená dívka z venkova přišla do služby u pánů a v její komůrce se odehrávala chtivost pána. Ze jeho služby ji vyvedl mládenec, s nímž se náhodně středla na ulici, ve které bouřila demonstrace.

Po roce l907 bydlela rodina Zápotockých v Praze na Žižkově. Antonín pracoval ve vedení Sociálně demokratické strany na Kladensku. V tomto čase se propojily cesty dvou sociálně demokratických politiků: A. Zápotockého a předsedy Ústředního výboru Sociálně demokratické strany JUDr. Šmerala. Spolu prožívali převratné události ruských revolucí v únoru a v říjnu 1917. Oba se v roce 1921, kdy se od Sociálně demokratické strany odštěpila Komunistická strana Československa, stali vedoucími činiteli nové strany.

V prosinci 1921 byla na Kladensku za vedení Zápotockého, Muny a jiných vyznavačů Ruské říjnové revoluce vyhlášena republika, jež rozdělovala půdu potřebným (tzv. sovětům, čili na Kladně vzplála generální stávka za sociálně spravedlivý režim. Kladensko vyhlásilo „republiku“ sovětů. Revoluční pokus byl potlačen vojensky a jeho aktéři odsouzeni na několik měsíců do vězení na Pankráci. Zápotocký tuto událost zpracoval v románu „Rudá záře nad Kladnem“. Jeho vyprávění má spíše formu reportážní.

Šmeral, Zápotocký i Olbracht, kteří nahlédli začátkem 20. let do Ruska, přinesli osobní svědectví o tom, co se tam dělo. Stejně jako Američan John Reed v reportáži „Deset dnů, které otřásly světem“, Angličana H. G. Wells v knížce „Rusko v mlze“, kde cituje ze svého rozhovoru s Leninem. Zápotocký má ve svém vyprávění krátkou epizodu z rozhovoru s Leninem. Od 20. let svět ctí nebo pomlouvá ruskou Říjnovou revoluci.

Zápotocký se stal členem parlamentu a v roce 1929. Když se nové strany ujalo Gottwaldovo mladé vedení, zůstal v něm i Zápotocký. Získal mezi dělníky velkou popularitu uměním komunikovat s lidmi srozumitelně a věcně. Zůstal po léta v čela odborového hnutí. Vrátil se do jeho čela i jako „vězeň číslo 18013“ v roce 1945.

Ve vládní krizi února 1948, kdy nekomunističtí poslanci podali demisi a prezident E. Beneš ji přijal, vyšly i tisíce odborářů do ulic, aby podpořily demisi poslanců nekomunistických stran. Zápotocký byl v jejich čele. Po prezidentově stvrzení demise nekomunistických poslanců vznikla komunistická vláda s ministrem zahraničí Janem Masarykem.

V ČSR nastaly známé soudní procesy 50. let s nekomunistickými politiky (Dr. M. Horáková) a na i s tzv. komunistickými „špiony“ uvnitř strany. To už byla zřejmá politická režie Stalina. Je na historii, aby „sine ira et studio“ (popravdě) celou dobu objasnila, aby nebyla jen odpadním košem nedouků dějin a podnožím dobové propagandy.

Zápotocký byl v době prezidentování Gottwalda předsedou vlády a po Gottwaldově smrti se stal prezidentem Československa. Nebral si v kritice servítky a odmítal divokou kolektivizaci zemědělství (1953 na Velehradě). Vytýká se mu utajení měnové reformy v roce 1953, v níž lidé přišli o úspory. Našly se dokumenty o propuštění čtyř nacistických lidických vrahů z lágrů atd. Všechno potřebuje historika, nikoli novináře s účelností dne.

Jaký zájem měl „vězeň číslo 18013“, který trpěl 6 roků v lágru na podobném propuštění? Život společnosti a postavení jejich vůdců neosvětlí laik, ale musí je osvětlit důkladné historické bádání. Na takové bádání čeká jak doba 50. let, tak i osobnost Zápotockého, hlavně v posledních letech jeho života.

Jako spisovatel se Zápotocký naposled ukázal v knížce pro děti „Barunka“, kterou napsal podle zápisků své babičky.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!