Bedřich Václavek

Český literární vědec. Usiloval o sociologický, racionální výklad uměleckého díla. Z díla: „Od umění k tvorbě“, „Poesie v rozpacích“, „Tvorbou k realitě“, „Česká literatura XX. století“, „Společenské vlivy v životě a díle K. H. Máchy“, „Český listář“. Za okupace pracoval v ilegální organizaci „Národní revoluční výbor inteligence“.

„Kritika je vyslovování soudů o uměleckých dílech, tedy práce pojmová, myšlenková.“
— B. Václavek

Hrával na violoncello a odmalička hodně četl, přemýšlel, jakoby se v něm usadilo přemýšlivé ticho rodné hájovny a vědomí zákonů přírody. Od maturity se o něm vědělo, že si svůj čas racionálně programuje. V roce 1915 mu čas naprogramoval císař pán Franz Josef II. výzvou „Mým národům“ a navlékli mu vojenský mundúr 1. světové války. Naštěstí se nestal mrtvým hrdinou, kteří jsou po dědinách a městech uvedení na pomnících a pamětních deskách.

Po návratu z války mohl pokračovat ve svém životním programu. Odešel na studium pražské filozofie, jakmile se po roce 1918 začalo vyučovat. Život vířily polemiky o podobě nového státu, jež se odrazily od života času, naplněném národními a sociálními nadějemi. Byla to mohutná vlna debat, tvořivosti, hledání, sociálních nadějí. Václavek s obnaženou důvěrou v život hledal pravdu dějin. Začlenil se do názorové bouře intelektuálů na fakultě, kde redigoval „Studentskou revue“ a na Wolkerovu stať o proletářském umění odpověděl polemicky v článku „O nové umění“. Jeho profesoři J. Jakubec, F. X. Šalda, A. Novák a O. Fischer mu vštípili vědomí, že hledat životní a literární orientaci je těžká a zodpovědná práce.

Do Brna se vrátil po studiu v roce 1923 s doktorátem filozofie a se státnicí z němčiny a češtiny. Domníval se, že ho uživí kantořina a umožní mu vědeckou práci. Jenže poválečná pravda mu ukázala, že spojit kantořinu s vědeckou prací nepůjde. Proto v roce 1925 přešel na místo knihovníka v brněnské Zemské univerzitní knihovně. Tichá studovna mu byla hájemstvím vědecké a publicistické činnosti a mohl s přáteli Halasem a Černíkem v roce 1924 dokonce i založit brněnskou skupinu avantgardních umělců „Devětsil“ a vydávat její časopis „Pásmo“.

V roce 1927 redigoval s pražským teoretikem Karlem Teigem časopisu RED skupiny „Devětsil“. Brněnští si pak vydali svůj první avantgardní sborník „Fronta“, do něhož přispěli i literáti ze zahraničí.

Václavek velmi kriticky glosoval proud české prózy, filmu, výtvarného umění, urbanismu a teorie kultury vůbec. Ve své první knize „Od umění k tvorbě“ (1928) hodnotil tvorbu Čapků, Durycha, O. Fischera a dalších literátů a objasňoval jejich úsilí „vyvrátit statický, popisný realismus tvorbou k realitu k dnešní skutečnosti“.

V další knize „Poesie v rozpacích“ (1930) usiloval o výklad uměleckých děl exaktním způsobem, metodou uměnovědy, která byla opakem výkladů umění a uměleckých děl „intuicí“ nebo měřítky historickými.

V tom čase Václavek navštívil Charkov, kde se konala 2. konference revolučních spisovatelů z 23 států ze 4 světadílů. Po svém návratu založil organizaci „Levá fronta“, která sdružovala intelektuály názorové plurality. To už dávno nebyl ten Václavek, který vyhledával klid uzavřeného ticha studovny. Už vešel i do syrové reality existenčních bojů dělnictva a sledoval ho po celém světě. Ze světové hospodářské krize (1929-34) vyrazily nové myšlenky o jiné, spravedlnější ekonomické organizaci světa. Václavek obdobně jako prof. Šalda protestoval proti střílení do bouřících se dělníků v Duchcově, Frývaldově, Košútech a na Rosicko-Oslavansku.

V době, kdy se naň obrátila redakce sborníku „20. století“ s požadavkem na studii o české literatuře, byl Václavek dekretem ministerstva přeložen z Brna do Studijní knihovny v Olomouci. Napsal žádanou studii, ba souběžně psal hesla pro Ottův naučný slovník. Šalda o něm prohlásil, že je výtečný v biografických studiích, jimiž doslova zaplavil svoje práce.

V druhé půli třicátých let vznikla za Václavkovy účasti literární skupina bez generačních rozdílů „Blok“, jejíž čtvrtletník se nazýval „U“. Václavek a Kurt Konrád stáli v čele teoretické diskuse o pojmu „socialistický realismus“, v níž Václavek zdůrazňoval, že tento pojem nesmí být oklešťen jen na nějaké schéma. „Všechno narážení básnických děl na kopyto nějaké formule je proti dialektice“, napsal. Doba vyvolala lidskou hrozbu fašismu. Václavek ještě stačil vydat knížku „Tvorbou k realitě“, která byla vyzrálejší interpretací myšlenek předchozí knížky „Od umění k tvorbě“.

Když Hitler vkročil 15. března 1939 do Prahy, Václavek si předvídavě vzal dovolenou. Gestapo po něm okamžitě pátralo. Měl už k habilitaci připravenou studii „Písemnictví a lidová tradice“, jež byla první tohoto druhu po O. Hostinském. Odjel raději k příteli P. Jilemnickému k Litomyšli, ale gestapo zatklo jeho ženu.

V září 1940 se maskován k nepoznání a pod cizím jménem ukrýval u Františka Hrdiny. Tajně se vydal do Prahy. Pronajal si byt Nad Rokoskou a stýkal se se členy ilegálního hnutí inteligence. Přitom sedával v univerzitní knihovně a připravoval k vydání Sušilovy „Moravské národní písně“. Pro mládež sestavil přehled spisovatelů „Deset týdnů“, na to knížku „Český listář“ atd.

Gestapo ho zatklo v ateliéru sochaře Z. Dvořáka, aniž věděli, koho zatýkají. Tři dny po zatčení se dostal do hrůzného lágru Osvětim v Polsku. A pak rodina obdržela oznámení: 5. 3. 1943 v 10:15 hodin v Auschwitz, Kasernenstrasse.

Mapa pražských památníků

Hlavní strana

Zobrazit obsah

O projektu