Benedikt Rejt z Pístova

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Stavitel údobí přechodu od pozdní gotiky k renesanci. Z jeho staveb: opevnění Pražského hradu (Daliborka, Mikulka, Bílá věž), Vladislavský palác, druhá chrámová věž sv. Víta, dostavba chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, kostel sv. Petra v Lounech, královský letohrádek v Bubenči.
Benedikt Rejt.jpg
Narození a úmrtí
  • 1454 (Landshut v Bavorsku)
  • 1536 (Louny)
Památníky
Odkazy

Do stavebního řemesla jej zasvětil zřejmě děda, stavitel u dvora bavorského vévody Jiřího Bohatého. Svůj talent prokázal při stavbě mohutného opevnění proti Turkům i vévodova zámku v Burghausenu. Když obě stavby spatřil vévodův švagr, král Vladislav Jagellonský, vyžádal si Rejta pro stavbu opevnění severní strany Pražského hradu. Rejt přišel do Čech plný dravé tvůrčí síly, a prožil v ní celý další život. Zprvu získal pro stavbu další skvělé mistry cechu z Bavor, ale postupně si svatovítskou huť doplňoval svými odchovanci. Tak na Pražském hradě vznikala skupina erudovaných mistrů, kteří se sdružili pod názvem „Hradčanské kamenické bratrstvo“. Postupně z něj vyrostla dílna, jež nesla název „Hradčanská huť“. Rejt byl vynikajícím tvůrcem, který nikdy odborně neustrnul, protože se neustále rozhlížel po novém stavebním tvarosloví. I při cestách s králem do Uher studoval renesanční tvary v dílech italských mistrů. Z jeho opevnění Pražského hradu zbyly ze čtyř věží jenom tři: Bílá věž, Mikulka a Daliborka. Král mu však svěřil stavbu ještě daleko náročnější. Zadal mu stavbu nového hradního paláce, čili tzv. Ludvíkova křídla, především velkého sálu v něm, který později dostal jméno po králi „Vladislavský sál“. Rejtovi bylo tehdy 47 roků, byl na vrcholu fyzických i duševních sil.

V zadání šlo o plochu 62 x 16 m, kterou měl překlenout do výšky 13 m. Nebylo možné se někde poučit, protože se zastřešením bez podpěr tak rozlehlého prostoru nebylo v Čechách zkušeností. Rejt vymyslel konstrukci pěti stanových střech, jejichž stabilitu v prostoru nezajišťovaly sloupy, ale držela je železná klenební táhla. Důležitý byl výsledek po odstranění dřevěných podpěr, protože byly obavy, že mohutné opěrné zdi 5 klenební oblouk neudrží. Byly to okamžiky, v nichž se chvěly i jistoty geniálního stavitele. Vždyť plocha byla tak veliká, že do velkého sálu později přijížděli panoši a štolbové po širokých plochách schodů na slavnostní turnaje na koních. Tento konstrukční princip, který Rejt na stavbě Vladislavského sálu uplatnil, se stal typickým znakem stavitelského umění „Hradčanské huti“. V tom je osobitost Rejtovy tvorby, kterou později uplatnil na působivých pozdně-gotických klenbách s renesančními architektonickými prvky. Rejt svého nového stylu použil při dostavbě chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře nebo v kostele sv. Mikuláše v Lounech. Na zdi kaple sv. Václava v katedrále sv. Víta je zachován Rejtův portrét od Mistra Litoměřického oltáře z let okolo roku 1509. Bylo to v době, kdy mistr ukončil opevnění pernštejnské Kunětické hory u Pardubic a naštěstí pro budoucí identifikaci na průčelí jižního křídla pardubického zámku vryl svou signaturu. Ve stejném čase začal Rejt v chrámu sv. Vítu na Pražském hradě dotvářet základy pro druhou chrámovou věž na severní straně a pro pilíře nové chrámové lodi. Králi Vladislavovi předal Rejt v roce 1500 své skvostné dílo - letohrádek v Bubenči. Byl na Rejta hrdý a v roce 1510 mu za velké zásluhy udělil šlechtický titul. Osobně mu v katedrále sv. Víta předal „Erb zlatého lva“ a od toho času se Rejt v aktech uvádí jako „nobilis“, čili vznešený.

Rejt samozřejmě řídil všechny práce „Hradčanské huti“ osobně. Byl prvním, kdo dával dílu formu a posledním, kdo dílo schválil. Jeho geniální um lze rozpoznat na opevnění hradu Švihov, Půty Švihovského z Rýzmberka, nebo na rozšíření hradu Lva Zdeňka z Rožmitálu v Blatné. Navrhoval rovněž budovu v předdvoří Křivoklátu a patrně i jeho opevnění.

Pro Rejtovo architektonické dílo byl významným rok 1518. V saském Annabergu se konal sjezd kameníků, na němž vykrystalizoval letitý spor mezi starými stavebními metodami v německých hutích a novými tendencemi, jež obhajoval a uplatňoval Rejt. Rejt se zastával svobody tvorby jednotlivce a především změn, jež sebou přinášela nová vlna renesance. V tomto těžkém sporu Rejt své kolegy přesvědčil. Bylo to šťastné údobí jeho tvorby. Tehdy také získal pro svou rodinu dům na Hradčanech, za kostelem sv. Víta ve Vikářské ulici. Pražská kapitula mu dům věnovala k doživotnímu užívání, jenže na Rejta ještě čekala výstavba kostela sv. Mikuláše v Lounech. Existují doklady, že Rejt byl už vážně nemocen, ale přesto se dva roky po začátku stavby roku 1529 ještě jel podívat do Loun a zkontrolovat stavbu. Zemřel tu pravděpodobně ještě téhož roku a stal se prvním pohřbeným v lounském kostele. Na náměstí v Lounech stojí jeho velký pomník s fiktivní podobou. Je stejné provenience jako jeho busta v panteonu Národního muzea v Praze.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!