Bořivoj Žufan
Narození a úmrtí
- 11. 1. 1904 (Praha)
- 3. 3. 1942 (Praha)
Památníky
- Maiselova 76/12; J. Malejovský 1969, Pamětní deska odstraněna
- Pohřben na Olšanech
Odkazy
Podle svědectví přátel byl nadaným umělcem, jenže odmala posedlým touhou sloužit Hippokratovskému umění léčit. Stačilo mu alespoň se pohybovat v bělostném tichu nemocnice. Osud mu nepřál a na třináct roků ho připoutal k umění. V letech 1921-24 studoval u V. H. Brunnera na Uměleckoprůmyslové škole, potom čtyři roky u krajináře O. Nejedlého na Akademii výtvarných umění a rok ještě pobyl na Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru sochaře Karla Dvořáka.
Podle vyprávění sochaře Břetislava Bendy, trávil přesto Žufan všechen svůj volný čas v nemocnici na ošetřovně, kde vypomáhal. Byl plachý, ale v malování zcela spontánní. Jakoby zhmotňoval goetheovskou zásadu, že nejlepší díla vznikají z bezprostředního zážitku. Když maloval, nevnímal. Zátiší, krajiny a postavy přímo v kmitu štětce padaly na papír v tónech, o nichž nefilosofoval. Když domaloval, obraz mu vypadl z ruky a už se o něj nestaral. Když spadl obrázek na podlahu, hříšně po něm chodil.
Přátele nad ním kolikrát spínali ruce, protože když vešli k němu do druhého patra domu v Maiselově ulici, bylo to v jeho bytě, jako ve vetešnictví. Snad jenom s tím rozdílem, že vetešník musí věci přece jenom uspořádat. Přátele vždycky obrázky sesbírali a uložili, protože rozpoznali, že jeho talent se nerodí často. Mohl by o něm dost povyprávět jeho přítel malíř M. Holý, který se Žufanem jezdil malovat ke Chlumci nad Cidlinou a dále k Orlickým horám.
Žufan ani neusiloval o nějakou vlastní výstavu. Ale žádná spolková výstava „Mánesu“ bez jeho obrazů nebyla. Naštěstí jeho sestra, která jej doslova „hlídala“, byla jiného názoru. I když malířkou nebyla, rozpoznala v bratrovi velký talent. Bez její podpory by jeho život nebyl zdaleka tak snesitelný. Tu a tam se jí přece jenom některý z jeho obrazů podařilo prodat.
Přímo šokující byla příhoda z Ostravy. Pražští malíři měli v Ostravě, severomoravské metropoli, uspořádat společnou výstavu s několika místními malíři. Návštěvníci na výstavu přišli, ale od Žufana si nikdo nic nekoupil. Jemu, jako by to nevadilo. Všichni si po výstavě obrazy odvezli, ale Žufan ne. Ponechal je svému osudu, takže si je lidé za čas zdarma rozebrali.
Těsně před válkou se Žufanovi konečně podařilo dostat na studium medicíny. Ale bylo to jenom nakrátko. Po známých studentských bouřích k výročí republiky 28. října 1939, Němci české vysoké školy zavřeli. Žufan nenašel práci, brzy onemocněl a jeho malířský stenograf se chtěl vyzpovídat ze všeho, co prožíval a viděl. Z jeho bezprostředních záznamů štětcem se zrodila barevně hutná zátiší, např. „Kuchyň“ ve mlýně nebo krajiny „Rybná nad Zdobnicí“, „Písek“, „Domažlice“ a další početné obrazy, v nichž jsou patrny zostřené prožitky okupační doby.
Síla jeho barevného výrazu se znásobila. Najednou se zrodila plátna „Pitva“ (1939), „Pohřeb“ a jiné obrazy, jež otevírala stav jeho nitra. Zemřel dva měsíce po svých osmatřicetinách. Ani se mu nemohlo dostat ocenění výtvarné kritiky, protože jej pořádně nikdo neznal. Teprve když otevřeli jeho ateliér dychtivým očím uměnovědců, objevila se jeho malířská kvalita na veřejnosti. Především oceňovali zenit jeho tvorby na konci třicátých let ve skvělých akvarelech, ale i v tempeře a kvaši s pasteli. Vracel se i k oleji. Uměnovědci zjistili, že v tom unisonu jeho technik je vroucí, spontánní a hluboký cit, který prozradil nevšedního lyrika se smyslem pro barvu, v níž byl mimořádně svůj.