Bořivoj Žufan: Porovnání verzí

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
m (naimportována 1 revize)
 
(Není zobrazeno 9 mezilehlých verzí od stejného uživatele.)
Řádek 1: Řádek 1:
11.1.1904 Praha
+
{{introtext2
3.3.1942 Praha
+
|intro = Český malíř. Teprve po smrti bylo doceněno jeho malířské umění, které vneslo do českého malířství vysoce kultivovanou barevnost. Za života samostatně nevystavoval.
Pohřben na Olšanech
 
  
PD,J.Malejovský 1969
+
}}
Maiselova 76/12
 
  
 +
{{infobox
 +
|birth= 11. 1. 1904 (Praha)
 +
|death= 3. 3. 1942 (Praha)
 +
|PD=
 +
* [https://goo.gl/maps/cqYTEgGBQC2KuLLx5 Maiselova 76/12]; J. Malejovský 1969, Pamětní deska odstraněna
 +
* Pohřben na Olšanech
 +
|odkazy=
 +
* [https://www.pametni-desky-v-praze.cz/products/zufan-borivoj-/ Pamětní desky v Praze] 
 +
}}
  
-------------------------------------------------------------
+
Podle svědectví přátel byl nadaným umělcem, jenže odmala posedlým touhou sloužit Hippokratovskému umění léčit. Stačilo mu alespoň se pohybovat v bělostném tichu nemocnice. Osud mu nepřál a na třináct roků ho připoutal k umění. V letech 1921-24 studoval u V. H. Brunnera na Uměleckoprůmyslové škole, potom čtyři roky u krajináře O. Nejedlého na Akademii výtvarných umění a rok ještě pobyl na Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru sochaře Karla Dvořáka.
Český malíř.Teprve po smrti bylo deceňováno jeho malířské dí-
 
lo,které vneslo do českého malířství vysoce kultivovanou ba-
 
revnost.Za života samostatně nevystavoval.
 
-------------------------------------------------------------
 
  
 +
Podle vyprávění sochaře Břetislava Bendy, trávil přesto Žufan všechen svůj volný čas v nemocnici na ošetřovně, kde vypomáhal. Byl plachý, ale v malování zcela spontánní. Jakoby zhmotňoval goetheovskou zásadu, že nejlepší díla vznikají z bezprostředního zážitku. Když maloval, nevnímal. Zátiší, krajiny a postavy přímo v kmitu štětce padaly na papír v tónech, o nichž nefilosofoval. Když domaloval, obraz mu vypadl z ruky a už se o něj nestaral. Když spadl obrázek na podlahu, hříšně po něm chodil.
  
 +
Přátele nad ním kolikrát spínali ruce, protože když vešli k němu do druhého patra domu v Maiselově ulici, bylo to v jeho bytě, jako ve vetešnictví. Snad jenom s tím rozdílem, že vetešník musí věci přece jenom uspořádat. Přátele vždycky obrázky sesbírali a uložili, protože rozpoznali, že jeho talent se nerodí často. Mohl by o něm dost povyprávět jeho přítel malíř M. Holý, který se Žufanem jezdil malovat ke Chlumci nad Cidlinou a dále k Orlickým horám.
  
      Podle svědectví přátel byl nadaným umělcem,jenže odmala posedlým
+
Žufan ani neusiloval o nějakou vlastní výstavu. Ale žádná spolková výstava „Mánesu“ bez jeho obrazů nebyla. Naštěstí jeho sestra, která jej doslova „hlídala“, byla jiného názoru. I když malířkou nebyla, rozpoznala v bratrovi velký talent. Bez její podpory by jeho život nebyl zdaleka tak snesitelný. Tu a tam se jí přece jenom některý z jeho obrazů podařilo prodat.
touhou sloužit Hippokratovskému umění léčit.Stačilo mu se alespoň pohy-
 
bovat v bělobném tichu nemocnice.Osud mu nepřál a na třináct roků ho
 
připoutal k umění.V letech 1921-24 studoval u V.H.Brunnera na Umělecko-
 
průmyslové škole,potom čtyři roky u krajináře O.Nejedlého na Akademii vý-
 
tvarných umění a rok ještě pobyl na umělecké průmyslovce v ateléru so-
 
chaře Karla Dvořáka.
 
      Podle vyprávění sochaře Břetislava Bendy trávil přesto Žufan vše-
 
chen svůj volný čas v nemocnici na ošetřovně,kde vypomáhal.Byl plachý,ale
 
v malování zcela spontánní,jakoby zhmotňoval goethovskou zásadu,že nejlep-
 
ší díla vznikají z bezprostředního zážitku.Když maloval,nevnímal a zátiší,
 
krajiny,postavy přímo v kmitu štětce padaly na papír v tónech,o nichž ne-
 
filosofoval.Když domaloval,obraz mu vypadl z ruky a už se o něj nestaral.
 
Když spadl obrázek na podlahu,hříšně po něm chodil.
 
      Přátele kolikrát nad nim spínali ruce,protože když vešli k němu
 
do druhého patra domu v Maizlově ulici,bylo v jeho bytě jako ve vetešni-
 
ctví.Snad jenom s tím rozdílem,že vetešník musí věci přecjenom uspořádat.
 
Přátele vždycky obrázky sesbírali a uložili,protože rozpoznali,že jeho
 
talent se nerodí často.Mohl by o něm dost povyprávět jeho přítel malíř
 
M.Holý,který s Žufanem jezdil malovat ke Chlumci nad Cidlinou a dále
 
k Orlickým horám.
 
      Žufan ani neusiloval o nějakou vlastní výstavu.Ale žádná spolková
 
výstava "Mánesu" bez jeho obrazů nebyla.Naštěstí jeho sestra,která jej
 
doslova "hlídala",byla jiného názoru.I když malířkou nebyla,rozpoznala
 
  
v bratrově velký talent.Bez její podpory by jeho život nebyl zdaleka tak
+
Přímo šokující byla příhoda z Ostravy. Pražští malíři měli v Ostravě, severomoravské metropoli, uspořádat společnou výstavu s několika místními malíři. Návštěvníci na výstavu přišli, ale od Žufana si nikdo nic nekoupil. Jemu, jako by to nevadilo. Všichni si po výstavě obrazy odvezli, ale Žufan ne. Ponechal je svému osudu, takže si je lidé za čas zdarma rozebrali.
snesitelný.Tu a tam se jí přecjenom některý z jeho obrazů podařilo prodat.
 
      Přímo šokující byla příhoda z Ostravy.Pražští malíři měli ve sevoro-
 
moravské metropoli uspořádat společnou výstavu s několika malíři v Ostra-
 
.Návštěvníci na výstavu přišli,ale od Žufana si nikdo nic nekoupil.Je-
 
mu jakoby to nevadilo.Všichni si po výstavě obrazy odvezli,ale Žufan ne.
 
Ponechal je svému osudu,takže začas si je lidé zdarma rozebrali.
 
      Těsně před válkou se konečně Žufanovi podařilo dostat se na studium
 
medicíny.Ale bylo to jenom nakrátko.Po známých studentských bouřích k vý-
 
ročí Republiky 28.října 1939,Němci české vysoké školy zavřeli.Žufan nena-
 
šel nějakou práci,brzo onemocněl a jeho malířský stenograf se chtěl vyzpo-
 
vídat ze všeho,co prožíval a viděl.Z jeho bezprostředních záznamů štětcem
 
se zrodila barevně hutná zátiší,např. "Kuchyň ve mlýně" nebo krajiny "Ryb-
 
ná nad Zdobnicí","Písek","Domažlice" a další početné obrazy.V nich jsou
 
patrny zostřené prožitky akupační doby.
 
      Síla jeho barevného výrazu se znásobila,ba najednou se zrodila i
 
plátna "Pitva","Pohřeb" a jiné obrazy,jež otevírala stav jeho nitra.
 
Zemřel dva měsíce po svých osmatřicetinách.Ani se mu nemohlo dostat oceně-
 
ní výtvarné kritiky,protože jej pořádně nikdo neznal.Teprve když otevřeli
 
jeho ateliér dychtivým očím uměnovědců,objevila se jeho malířská kvalita
 
na veřejnosti.Především oceňovali zenit jeho tvorby na konci třicátých
 
let ve skvělých akvarelech,ale i v tempeře a kvaši s pastelí.Vracel se
 
i k oleji.Uměnovědci zjistili,že v tom unisonnu jeho technik je vroucí,
 
spontanní a hluboký cit,který prozradil nevšedního lyrika se smyslem
 
pro barvu,v níž byl mimořádně svůj.
 
  
[[Category:Pražský pantheon]]
+
Těsně před válkou se Žufanovi konečně podařilo dostat na studium medicíny. Ale bylo to jenom nakrátko. Po známých studentských bouřích k výročí republiky 28. října 1939, Němci české vysoké školy zavřeli. Žufan nenašel práci, brzy onemocněl a jeho malířský stenograf se chtěl vyzpovídat ze všeho, co prožíval a viděl. Z jeho bezprostředních záznamů štětcem se zrodila barevně hutná zátiší, např. „Kuchyň“ ve mlýně nebo krajiny „Rybná nad Zdobnicí“, „Písek“, „Domažlice“ a další početné obrazy, v nichž jsou patrny zostřené prožitky okupační doby.
 +
 
 +
Síla jeho barevného výrazu se znásobila. Najednou se zrodila plátna „Pitva“ (1939), „Pohřeb“ a jiné obrazy, jež otevírala stav jeho nitra. Zemřel dva měsíce po svých osmatřicetinách. Ani se mu nemohlo dostat ocenění výtvarné kritiky, protože jej pořádně nikdo neznal. Teprve když otevřeli jeho ateliér dychtivým očím uměnovědců, objevila se jeho malířská kvalita na veřejnosti. Především oceňovali zenit jeho tvorby na konci třicátých let ve skvělých akvarelech, ale i v tempeře a kvaši s pasteli. Vracel se i k oleji. Uměnovědci zjistili, že v tom unisonu jeho technik je vroucí, spontánní a hluboký cit, který prozradil nevšedního lyrika se smyslem pro barvu, v níž byl mimořádně svůj.
 +
 
 +
[[Kategorie:Umělci]]
 +
[[Kategorie:Malíři]]
 +
 
 +
{{Podtextem}}

Aktuální verze z 9. 4. 2020, 22:13

Český malíř. Teprve po smrti bylo doceněno jeho malířské umění, které vneslo do českého malířství vysoce kultivovanou barevnost. Za života samostatně nevystavoval.
Narození a úmrtí
  • 11. 1. 1904 (Praha)
  • 3. 3. 1942 (Praha)
Památníky
  • Maiselova 76/12; J. Malejovský 1969, Pamětní deska odstraněna
  • Pohřben na Olšanech
Odkazy

Podle svědectví přátel byl nadaným umělcem, jenže odmala posedlým touhou sloužit Hippokratovskému umění léčit. Stačilo mu alespoň se pohybovat v bělostném tichu nemocnice. Osud mu nepřál a na třináct roků ho připoutal k umění. V letech 1921-24 studoval u V. H. Brunnera na Uměleckoprůmyslové škole, potom čtyři roky u krajináře O. Nejedlého na Akademii výtvarných umění a rok ještě pobyl na Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru sochaře Karla Dvořáka.

Podle vyprávění sochaře Břetislava Bendy, trávil přesto Žufan všechen svůj volný čas v nemocnici na ošetřovně, kde vypomáhal. Byl plachý, ale v malování zcela spontánní. Jakoby zhmotňoval goetheovskou zásadu, že nejlepší díla vznikají z bezprostředního zážitku. Když maloval, nevnímal. Zátiší, krajiny a postavy přímo v kmitu štětce padaly na papír v tónech, o nichž nefilosofoval. Když domaloval, obraz mu vypadl z ruky a už se o něj nestaral. Když spadl obrázek na podlahu, hříšně po něm chodil.

Přátele nad ním kolikrát spínali ruce, protože když vešli k němu do druhého patra domu v Maiselově ulici, bylo to v jeho bytě, jako ve vetešnictví. Snad jenom s tím rozdílem, že vetešník musí věci přece jenom uspořádat. Přátele vždycky obrázky sesbírali a uložili, protože rozpoznali, že jeho talent se nerodí často. Mohl by o něm dost povyprávět jeho přítel malíř M. Holý, který se Žufanem jezdil malovat ke Chlumci nad Cidlinou a dále k Orlickým horám.

Žufan ani neusiloval o nějakou vlastní výstavu. Ale žádná spolková výstava „Mánesu“ bez jeho obrazů nebyla. Naštěstí jeho sestra, která jej doslova „hlídala“, byla jiného názoru. I když malířkou nebyla, rozpoznala v bratrovi velký talent. Bez její podpory by jeho život nebyl zdaleka tak snesitelný. Tu a tam se jí přece jenom některý z jeho obrazů podařilo prodat.

Přímo šokující byla příhoda z Ostravy. Pražští malíři měli v Ostravě, severomoravské metropoli, uspořádat společnou výstavu s několika místními malíři. Návštěvníci na výstavu přišli, ale od Žufana si nikdo nic nekoupil. Jemu, jako by to nevadilo. Všichni si po výstavě obrazy odvezli, ale Žufan ne. Ponechal je svému osudu, takže si je lidé za čas zdarma rozebrali.

Těsně před válkou se Žufanovi konečně podařilo dostat na studium medicíny. Ale bylo to jenom nakrátko. Po známých studentských bouřích k výročí republiky 28. října 1939, Němci české vysoké školy zavřeli. Žufan nenašel práci, brzy onemocněl a jeho malířský stenograf se chtěl vyzpovídat ze všeho, co prožíval a viděl. Z jeho bezprostředních záznamů štětcem se zrodila barevně hutná zátiší, např. „Kuchyň“ ve mlýně nebo krajiny „Rybná nad Zdobnicí“, „Písek“, „Domažlice“ a další početné obrazy, v nichž jsou patrny zostřené prožitky okupační doby.

Síla jeho barevného výrazu se znásobila. Najednou se zrodila plátna „Pitva“ (1939), „Pohřeb“ a jiné obrazy, jež otevírala stav jeho nitra. Zemřel dva měsíce po svých osmatřicetinách. Ani se mu nemohlo dostat ocenění výtvarné kritiky, protože jej pořádně nikdo neznal. Teprve když otevřeli jeho ateliér dychtivým očím uměnovědců, objevila se jeho malířská kvalita na veřejnosti. Především oceňovali zenit jeho tvorby na konci třicátých let ve skvělých akvarelech, ale i v tempeře a kvaši s pasteli. Vracel se i k oleji. Uměnovědci zjistili, že v tom unisonu jeho technik je vroucí, spontánní a hluboký cit, který prozradil nevšedního lyrika se smyslem pro barvu, v níž byl mimořádně svůj.