Bohumír Šmeral
„Kéž by naše dnes zakládaná strana vždycky byla stranou dobrých lidí, prostých sobectví, prostých ctižádosti, prostých lehkomyslnosti a frivolnosti, schopných sebepokory, nepřístupných svodům mrzké hmoty.“— B. Šmeral na ustavujícím sjezdu KSČ v r. 1921
Narození a úmrtí
- 25. 10. 1880 (Třebíč)
- 8. 5. 1941 (Moskva)
Památníky
- Šmeralova 378/28, pamětní deska, odstraněna roku 1990, autor R. Svoboda, 1965
- Ďáblický háj, pomník, odstraněn roku 1990, autor J. Malejovský, 1975
- Urna v Národním památníku na Žižkově, od roku 1990 na Olšanech
Odkazy
V roce 1911 navrhl 12. volební okres na Žižkově jednatřicetiletého novináře Šmerala za poslance Říšského sněmu. „Jest to pro mne vůbec největší pocta, kterou udělit může demokracie,“ poděkoval voličům. Hned 27. července 1911 vystoupil na prvním zasedání Říšské rady o 560 poslancích s ostrou replikou na tvrzení poslance Udržala, že prý současnou drahotu vyvolává vysoká mzda zemědělských dělníků. Jenže Šmeral, zástupce sociální demokracie, která byla mluvčím dělnictva, bezzemků a drobných ceckářů viděl příčinu drahoty v nerovnoměrném rozdělení půdy. Navrhl pozemkovou reformu, jež by poskytla půdu i obživu dalším lidem. Když z pléna kdosi navrhoval ustavení drahotního výboru a ministr Gautsch to odmítl, Šmeral jako zástupce dělnictva vystoupil s fakty, jak drahota devalvuje hodnoty člověka a prokázal, že drahotní výbor je nezbytný. Se stejnou faktografickou analýzou Šmeral i později vystoupil proti předákovi národních socialistů Švihovi, kterého usvědčil z konfidentství.
Je zřejmé, že lidská společnost je nemocná stále stejnými chorobami a mění se jenom kulisy času a herci dobových modifikací. Šmeral rázně udeřil i do řad dělnictva, jak ukázal příklad dělníka z Dalmácie, který za neúměrné rozsudky nad kamarádem odpověděl atentátem. Prohlásil na sněmu, že individuální teror je vražda, což nemůže být způsob společenského boje. Mluvil a psal o „revoluci shora“, čili o takových zákonech, jež by rozumnou úpravou předešly „neorganickým výbuchům revolučního zoufalství“. A ještě doušku ze Šmeralova poslancování. Při jednání o státních zaměstnancích podal a prosadil doplněk zákona: „Důvody národnostní, náboženské nebo politické nesmějí při přijímání do státní služby vykonávat vliv,“ což bylo v monarchii téma velmi živé.
Když zahřměla 1. světová válka, čtyřiatřicetiletý Šmeral vášnivě a veřejně prohlásil, že válka představuje „hromadnou vraždu!“. Nikdy se nespokojil jen s tvrzením, nevyslovoval jen pocity, ale dokazoval vše na faktech. Příčinnost a důsledky, to bylo jeho zásadou a živé téma pro řečníky dodneška.
Šmeral byl na gymnáziu premiantem, vášnivě četl a hledal na všechno odpovědi. Byl nejstarší z pěti synů kantorské rodiny. V roce 1898 si do Prahy na právnickou fakultu přivezl zveřejněné verše a články. Bez ostychu vystoupil v prvním roce studia v tzv. „hilsneriádě“ (1899-1900) na obranu Masaryka, který statečně odhalil antisemity, usilující málem o justiční vraždu nad nevinným Židem Hilsnerem. V roce 1902 napsal v dělnickém Právu lidu o finanční aféře ve Svatováclavské záložně. To vše mu otevřelo cestu do komunistického hnutí.
Po studiu (1904) pracoval v redakci a po večerech studoval politické teorie doby. Přednášel o vývoji socialismu, o utopii T. Moora, o hnutí ve Francii, přeložil se svolením Kautského jeho knihu „Původ křesťanství“ a Engelsův „Původ rodiny“. Mladší bratr Theodor se pustil do prvního českého překladu Marxova „Kapitálu“. Začas se stal zpravodajem Práva lidu v Ženevě a v tom čase navštívil Anglii, aby se seznámil s Marxovým a Engelsovým přítelem Lessnerem. Po příjezdu domů se musel u soudu zodpovídat za otevřený výrok: „Proti násilí shora, násilí zdola.“
V roce 1909 napsal rozsáhlou práci „Národnostní otázka a sociální demokracie“ a na IX. sjezdu Sociální demokracie prohlásil, že „Dělnictvo ve všech národech je jedna třída.“ Nezaměňoval lásku k národu za nacionalismus, který je projevem egoismu. Na začátku 1. světové války převzal vedení stranického listu „Právo lidu“ a za rok jej zvolili předsedou výkonného výboru Sociálně demokratické strany. Jenže v Sociální demokracii vznikaly rozepře, jež měly nezřídka osobní důvody. Silnější skupině se podařilo Šmerala vytlačit z místa zpravodaje „Práva lidu“ ve Švýcarsku.
V tom čase Šmeral svědomitě hledal studiem mnoha dokumentů a knih odpověď na otázku, jak se má ve válce dělnické hnutí zachovat. Zda má pokračovat dál. Nedomyslel však, že pro národ byla otázkou číslo jedna, vytrhnout se ze spárů monarchie. Národ odmítal jakoukoliv federaci svobodných států, jak ji navrhoval i Willson ve svých 14. bodech poválečného uspořádání.
Když vypukla 9. prosince 1920 generální stávka dělnictva, jež demonstrovala své požadavky na nový stát, Šmeral se právě vrátil z Ruska, kde studoval, co se tam děje. Vydal po příjezdu autentické reportáže „Pravda o sovětském Rusku“, v nichž jsou popsána autentická setkání s občany, funkcionáři i s Leninem.
Po vyhlášení generální stávky dělnictva se Sociálně demokratická strana rozštěpila na konzervativce a radikály. Šmeral se postavil do čela radikálů, kteří žádali, aby se v ČSR rázněji uplatnily dělnické požadavky. Od 14. do 16. května 1921 zasedl, za Šmeralova předsednictví, ustavující sjezd nové, ze Sociální demokracie odštěpené strany, která převzala název Komunistická strana podle Leninovy strany v Rusku. Šmeral prohlásil: „Komunismus je vědeckým výrazem daného stavu dělnického vývoje, on jest současně náboženstvím chudých.“
Už v roce 1924, na 5. kongresu Komunistické internacionály, se ozval proti „šmeralismu“ Rus Zinověv. Radikálové považovali Šmeralovy názory za projev čsl. oportunismu. Jenže později se pro svůj široký rozhled stal členem internacionály i Šmeral a jako znalec se zabýval problémy Mongolska, Palestiny a Číny. Domů přijížděl zřídka. V roce 1933 napsal do slovenského DAVu článek „Budoucnost národa“, v němž varoval Slovenskou l'udovou stranu: „Kdo vidí, čeho je schopný v době míru hitlerovský fašismus v Německu, udělá si představu, jakých rozměrů dostoupí násilí a teror v budoucí válce.“ Byla to jistě prorocká slova.
Šmeral koncem 30. let jako senátor čsl. parlamentu varoval mnohokrát před fašismem. V článku „Vývoj a cíle rasistického fašismu“, a zejména ve dvou statích s názvem „Palacký a naše doba“ napsal: „Dvaapadesát let po své smrti volá mrtvý Palacký z hrobu žijícímu pokolení. Hrozí nebezpečí národu a celé Evropě. Velkého sjednocení je třeba.“
Po německé okupaci musel hned odjet do emigrace v Moskvě, kde v roce napadení SSSR fašisty (1941) zemřel.