Bohumil Eiselt
Narození a úmrtí
- 28. 8. 1831 (Polička)
- 22. 8. 1908 (Praha)
Památníky
- Hellichova 455/5; PD (společná s K. a K. I. Dientzenhoferovými), 1962
- Pohřben na Vyšehradě
Odkazy
Válka Rakouska s Prusy skončila 23. 8. 1866 uzavřením Pražského míru, ale vojáci stále umírali na záhadnou nemoc. Denně postávala řada vojáků před malostranským domem „U P. Marie“, kdysi barokních stavitelů Dientzenhoferů, v němž si pětatřicetiletý lékař Eiselt otevřel ordinaci. Rozkřiklo se o něm, že je to zázračný doktor. A podle výsledků byl, protože rozpoznal skorbut čili avitaminózu. Byl už mimořádným profesorem a zároveň pracoval na německé interní klinice.
Pocházel z Poličky, kde měl otec ordinaci a kromě medicíny synovi vštípil i lásku k českému národu a laskavý a zodpovědný vztah k profesi i pacientům. Po gymnáziu v Jindřichově Hradci a Jičíně zamířil v roce 1848 na studia medicíny do Prahy, české svatyně, v níž se právě ve Svatováclavských lázních pod Dobytčím trhem (Karlovým náměstím) vlivem revoluce ve Francii zvedla revolta pražského lidu, žádající národní svobodu. Jenže naděje Čechů ztroskotaly na Kroměřížském sněmu (1848-9), který osmnáctiletý císař František Josef I. rozehnal vojskem a vyhlásil tzv. „oktrojovanou“ ústavu. Pozatýkal rebely a nasázel jim tresty až k nejvyyšímu - smrti.
Sedmnáctiletý adept medicíny chodil na německou lékařskou fakultu (česká nebyla) k prof. J. E. Purkyně, který se vrátil do Prahy ze svého působení ve Vratislavi. Byl vědcem světové pověsti, českým vlastencem, jemuž vzdal hold i Goethe. V jeho ústavu ve Spálené ulici se scházeli čeští rebelové, vědci i zahraniční hosté, ale vše se dělo obezřetně a za dohledu slídilů. Purkyně měl ze žáka radost pro jeho obrovský zájem. Eiselt chodil i k prof. Hamerníkovi, výbornému diagnostikovi a internistovi, který nectil panskou vznešenost a jednou šel kolem paláce, v němž léčil kněžnu a zvolal na služku, vykloněnou z okna: „Mařeno, už se paní kněžna pořádně vys...?“ Neměnil slova ani v obhajobě českých národních práv.
V roce 1855 předložil Eiselt disertaci, obdržel lékařský diplom chirurga a porodníka a hned odjel do Vídně na kliniku prof. Hally, u něhož často praktikoval.
V tom čase už rakouské diktatuře potichu zvonila hrana. Franz Josef prohrál bitvu u Solferina (24. 6. 1859) a přestrašen národním hnutím, vydal tzv. „Říjnový diplom“ (20. 11. 1860) s příslibem ústavnosti. Český národní život doslova vybuchl do zakládání spolků, novin atd. Eiselt, který už se habilitoval na docenta patologie a terapie vnitřních nemocí všechno národní hnutí nejen vnímal, ale účastnil se ho.
Nastoupil do 1. lékařské kliniky, čili do prostředí, jež znal, a zůstal v něm až do konce svého života. Pamatoval se na slova J. E. Purkyně, že českým studentům má být přednášeno česky, což vycházelo z moudré dílny pedagogiky J. A. Komenského. Univerzitní vlastenci začli přednášet česky a na prvním místě byli mezi nimi Purkyně i Eiselt.
Z podnětu Purkyně, Eiselta, Podlipského a dalších českých lékařů byl založen „Spolek českých lékařů“. Eiselt byl mezi zakladateli „Časopisu českých lékařů“, jehož 1. číslo pod redakcí Eiselta a Podlipského vyšlo 15. 1. 1862. Eiselt pak časopis dlouho redigoval. Začal nejen přemýšlet o české národní zdravotnické organizaci, ale rovněž o vzniku české lékařské vědy.
Už v roce 1863 předložil lékařské veřejnosti koncept vydávání šestidílného díla „Odborná Pathologie a Therapie“. Byl to monumentální záměr, který by zaměstnal řadu vědců na řadu let, jenže ještě nebyla vůle k tak velkému projektu. Tento až nadliský úkol si vzal Eiselt na bedra sám, prostě se to stalo předsevzetím jeho života.
Byl to Eiselt, kdo inspiroval první sjezd lékařů a přírodovědců. Za svůj nejvýznamnější den však počítal 22. 6. 1871. Dekretem č. 7441 byl schválen jeho návrh na zřízení první české lékařské interní kliniky. Je však potřeba vidět, že nešlo jenom o napsání žádosti a o úřední vyřízení. Snad by kromě Eiselta nikdo nedokázal tak zatvrzele odolávat intrikám, otevřeným útokům a úředním zábranám, protože tu šlo o velkou věc budoucnosti.
Nejdříve musel prosazovat samostatné české oddělení na německé klinice, a teprve potom mohl přijít s návrhem na samostatnou českou internu. Musel se postarat o všechno sám, od základního vybavení pomůckami po nezbytné vybavení pro pacienty. Německá klinika mu zprvu posílala na českou kliniku nevyléčitelné pacienty, jenže Eiselt často prokázal, že mnozí byli vyléčitelní. Jeho klinika tím získávala na renomé a z počátečního paběrkování, jež záviselo na libovůli německé kliniky, vyrůstala pověst o skvělém lékaři a jeho výsledcích.
V roce 1902 Eiselt svou českou kliniku po třiceti letech opustil. Měla už své odchovance v pokračovatelích - prof. Thomayera, Maixnera a dalších. Celých 20 roků musel Eiselt čekat na řádnou profesuru a dočkal se jí v roce 1881. Eiselt pamatoval na zdravotnickou osvětu a napsal bezpočet příruček. Vydával studie o tyfu, choleře, o plicních a srdečních nemocech atd. Jako první se ujal zdravotnické osvěty a prevence proti infekčním chorobám. Když v roce 1890 psal vídeňský prof. českého původu E. Albert svému příteli Vrchlickému dopis, poznamenal v něm o Eiseltovi: „Eiselt je, ať tak dím, Krameriem českého lékařství.“ Tohoto lékařského „Krameria“ ocenily čestným členstvím i zahraniční instituce ve Varšavě, Krakově, Bělehradě a jinde. Členství mu rovněž udělila Akademie věd císaře Františka Josefa I. a jeho rodná Polička jej jmenovala čestným občanem.