Bohumil Hrabal

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český spisovatel. Jeho lyrická próza je osobitou koláží střípků odposlouchané reality, oslavou zázraku všednosti. Z díla: „Ostře sledované vlaky“, „Postřižiny“, „Krasosmutnění“, „Harlekýnovy milióny“, „Perlička na dně“, „Pábitelé“. Několik příběhů bylo zfilmováno.
„Jsem jatý touhou žít životem těch druhých, těch, kteří na tom jsou bídněji a hůř než já, jsem jatý touhou dobrotou umenšit zlo, kterého je na světě víc než dost.“
— B. Hrabal
Bohumil Hrabal 1988 český spisovatel foto Hana Hamplová.jpg
Narození a úmrtí
  • 28. 3. 1914 (Brno-Židenice)
  • 3. 2. 1997 (Praha)
Památníky
Odkazy

To dávno zapomenuté divadelní představení v roce 1951 mělo pro kulisáka a statistu Hrabala životní význam. Přítel Marysko, cellista v Národním divadle, podstrčil jeho povídku spisovateli J. Weilovi a ten z ní byl u vytržení. Hrdina povídky drmolivě slepoval bez ladu a skladu střípky prožitků, jak je odposlouchal tam či onde. Nic nepulíroval, jen tak je jakoby snímal kamerou ze života kolem. Hrabalovi bylo tehdy sedmatřicet a konečně si jej někdo všiml.

Nic mu však nespadlo jen tak shůry, jako boží mana. Byla to dřina poznání z přečteného, viděného, prožitého, promyšleného při sladkém nicnedělání, ve štěpnici otcova nymburského pivovaru, u klavíru, u řeky, při čtení Kantových „Základů k metafyzice mravů“, nu dalo by se povídat. Hrabal měl talent na řeči, po půl roce učení latině dokázal číst Ovidia v originále. Nic, co se dělo v umění, filosofii nebo estetice mu neuniklo. Kdysi ovanutý surrealismem, zkusil psát i surrealistické verše. Vzpomínal: „Třicátá léta mně dala téměř všechny umělecké a filozofické podněty.“

Za německé okupace studoval práva v Praze, jenže Němci zavřeli české vysoké školy, a tak se vrátil k otci do Nymburka a začala jeho odysea hledání práce. Dělal advokátovi písaře, na železnici skladníka, kreslil plány vleček, podbíjel pražce, po kursu výpravčího na stanici Dobrovice sloužil na stanici v Kostomlatech. A čím jsem byl, tím jsem byl rád, mohl si zarecitovat s Nerudou. A právě v Kostomlatech si začal črtat povídku „Ostře sledované vlaky“ a „Krasosmutnění“.

Po válce dokončil studium práv a znovu putoval: pojišťovák, obchodní cestující drogerie, hraček, bengálských ohňů, pak brigáda v Poldovce na Kladně. Jack London českého „Klondajku“, který z trosek let črtal vizi pěšáků života. Fascinovala ho rozmanitost, hltal kaleidoskop mluvy a osudů. Vnímal, jak život šel, vystřihoval jej a slepoval do koláží. Šuplíky se plnily a v roce 1951 Weil objevil hotového spisovatele, který chrlil viděné a slyšené po dvacet roků. Nepsal, aby publikoval, ale psal, aby žil.

V roce 1950 mu byly prskavky železa u martinské pece v Poldovce něčím surrealistickým, mimo život. Bydlel na Kladně v brigádnických domovech a procházel v davu kolem vrátnice na šichtu, když přišel den osudu. Z kladky jeřábu se utrhlo kolo a rozbilo mu lebku. Pak dlouhé léčení a martinskou pec musel změnit za balírnu papíru ve sběrně, za kulisáka a statistu v libeňském a v Národním divadle. Usadil se na libeňské periferii ve dvoře domu č. 24 „U Fialů“ v ulici Na Hrázi (dům byl zbourán). Bydlel tu s ním i výtvarník Vladimír Boudník, s nímž se znal z Kladna. Padesátá léta mu byla léty literární plodnosti.

„Umět vydupat ze čtverečního metru celý svět“, napsal později, a tím dal teoretikům námět, cože je to u něj za realismus. Nepopisoval, ale jakoby skutečnost „vystřihoval“ a skládal do literární koláže. Kdysi svůj styl nazval „totální realismus“, čili realismus, jaký ještě v české literatuře nebyl. „Uměl jsem se dívat kolem sebe a pak teprve dovnitř sebe a tím teprve najít tu jistou fikci, která říká o pravdivosti reality více než všední, banální skutečnost,“ svěřil se.

I veřejnost jej objevila a jednu dobu se stal módní záležitostí, jež křičí a nerozumí. Z ruky do ruky šla jeho radostná, důvěřivě dětská vyprávění „Bambino di Praga“ a zejména jeho povídka „Krásná Poldi“ o Jarmile, svačinářce z ocelárny, osudem podobné Bretonově Nadji. Obraz primitivismu a ošklivosti svobodné matky, v níž jej oslovila krása všednosti a prostoty. „Byla komická tím, že co nevěděla, neřekla.“

Ze stejného principu „střih a umění koláže“ jsou Hrabalovy „Ostře sledované vlaky“, jež vyšly v 60. letech. Byly Menzelovo filmem, za nějž filmař obdržel „Oskara“, dokonale zpopularizovány. V 70. letech vyšly „Postřižiny“, „Krasosmutnění“ a „Harlekýnovy milióny“. V roce 1963 vyšla jeho první kniha tzv. „pábitelských“ próz „Perlička na dně“ s titulem „Skřivánek na niti“. Je to slůvko, jež není ve slovníku, čili „pábitel, když se nedává do řeči s lidmi, baví humorem sám sebe, podává informace o případech, jejichž význam je zveličen, přesunut, zpřeházen, protože pábitel cedí skutečnosti přes diamantové očko inspirací,“ vysvětloval Hrabal, „je tak posedlý vyprávěním, že to vypadá, jakoby jazyk si vybral pábitele.“

Další Hrabalova knížka vyšla s názvem „Pábitelé“. Pábitelem byl Emánek, který bavil lidi v jídelnách libeňského předměstí. Tak trochu autobiografie. Ale vrcholem byl Hrabalův strýc Pepin, který spřádáním dramat zaháněl handicap svého ubohého postavení.

Hrabal psal jedním dechem, spontánně a najednou, takže vyrostla celá řada knížek. Jedna překvapivější, než druhá. Jeho oči a vnímání byly podobny malířskému vidění a snad i proto se s malíři tolik přátelil.