Bohuslav Vrbenský

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český politik a lékař. Založil v roce 1918 „Českou stranu socialistickou“. Třikrát byl ministrem vlády ČSR. Za 2. světové války člen londýnské Státní rady a čsl. vojenské mise v SSSR.
„Úřad povolán jest sloužiti bez výhrad zájmům a potřebám lidu.“
— B. Vrbenský
Bohuslav Vrbenský.jpg
Narození a úmrtí
  • 29. 3. 1882 (Opočnice)
  • 25. 11. 1944 (Moskva)
Památníky
  • Na Šafránce 4; PD, J. Lankáš 1982
  • Urna v Památníku osvobození, po zrušení 1990 na Olšanech
Odkazy

Pocházel ze čtrnácti dětí rolníka, který synovu talentu mohl nabídnout jenom alumnát, čili neplacené kněžské studium. Byl ale z katolického útulku sv. Boromea v H. Králové vyloučen „pro materialistické názory“. Přihlásil se na medicínu v Praze a živil se kondicemi. Byl všude, kde se jednalo o sociální právo lidí nebo o požadavky lidí nebo na státní právo Čechů. V roce 1909 dostudoval medicínu a přísahal s Hippokratem pln mravní odhodlanosti: „Ať vstoupím kamkoliv, přijdu tam s úmyslem léčit nemocné. Budu-li věren své přísaze, nechť je mi dovoleno mít prospěch z mého poslání a být ctěn lidmi.“ Pak si otevřel zubní ordinaci.

Bouřlivák za právo a spravedlnost věděl, že Hippokratovu přísahu by měla ctít celá společnost, protože byla nemocná bezprávím a hladem. Mnozí bouřliváci vyznávali skalpel anarchismu. Vrbenský byl členem redakce časopisu „Komuna“. Pak sám vydával čas. „Zádruha“ a „Mladý Průkopník“. Vyhranil své názory ostře socialisticky a antimilitaristicky. Zdůrazňoval potřebu humánního programu života socialistického typu. Proto si ho dobře zapsali v policejních análech.

Tři dny po vyhlášení světové války (1914) mu úřady časopisy zastavily. Zatkli jej 25. září 1914 a obvinili z velezrady, protože byl veřejně proti válce. Dva a půl roků ho věznili v internačních táborech, ale odsoudit k smrti se ho policii nezdařilo. V květnu 1917 Vrbenského zařadili do funkce lékaře vězeňského tábora v Oberhollabrunnu.

Zpodzima 1918 se císaři nepodařilo zachránit monarchii. Ta zahynula na svou chorobu „žaláře národů“. Vrbenský se vrátil do Prahy a vyzval politické organizace, blízké jeho názorovému postoji, aby společně ustavily politickou stranu. Tak se na slučovacím sjezdu 1918 seskupili v jednu stranu národní sociálové, česká demokracie a část Masarykových realistů do jednotné „Československé strany socialistické“. V úvodní řeči na jejím sjezdu MUDr. Vrbenský prohlásil: „My chceme český stát, který bude čímsi novým.“

Byl poslancem a v Kramářově vládě se stal ministrem výživy lidu. Většina národa hladověla, keťasi okrádali a do zjitřených nálad bubnovaly politické strany své programy. Většina lidí čekala na sociálně spravedlivější stát.

Vrbenský přišel s myšlenkou, aby se veřejně rozebraly příčiny války a podle příčin se hledala náprava. Volal po nezbytnosti změn vlastnictví výrobních prostředků a distribuce. Vlastníkem by měl být lid, národ, zdůrazňoval, a pustil se s JUDr. T. Bartoškou do zpracovávání návrhu na postupné státní reformy. Navrhovali: vyvlastnit podniky nad 20 zaměstnanců, rozdělit bývalou císařskou půdu, církevní statky nad 50 ha zkonfiskovat bez náhrady a rozdělit je rolníkům. Hlavní formu vlastnictví spatřoval v družstvech, jejichž členové měli mít podíl na zisku. Pravicoví oponenti samozřejmě křičeli, že je to „bolševický výlet do ČSR“.

Vláda pověřila Vrbenského, aby převzal doly na Mostecku do československé správy. Podařilo se mu uhasit bouři německých extremistů a dohodnout se s nimi. Pak byl Vrbenský do roku 1923 ještě dvakrát ministrem: veřejných prací, zdravotnictví a tělovýchovy. Když vláda chtěla vydat „zákon na ochranu republiky“, který měl omezit mnohá demokratická práva lidí, hlasoval v parlamentu proti. A to byl zlom v jeho politickém životě. Česká socialistická strana ho za hlasování proti tomuto zákonu vyloučila.

Vrbenský v roce 1924 založil „Neodvislou socialistickou stranu“, která měla natolik společná programová východiska s Hakenovou a Šmeralovou Komunistickou stranou, že s ní v roce 1925 splynula.

Dvě dimenze Vrbenského života - lékař a politik, splynuly v jeden ideál: demokratický, humanistický a sociálně spravedlivý stát. Tento ideál však zůstal, jako mnohé podobné historické pokusy učinit lidský svět lidským, nenaplněný.

Vrbenský uvítal Leninův experiment v Rusku s nadějí, že znamená dokonalejší společenský řád. V roce 1934, kdy ČSR uznala existenci SSSR de iure, stal se Vrbenský prvním předsedou „Svazu přátel SSSR“.

Vrbenský nescházel nikde, kde se jednalo o zájmy prostých občanů. V letech 1938-39 byl náměstkem primátora Prahy JUDr. Klapky. Okupanti ho zatkli, ale Vrbenskému se podařil útěk přes Polsko do SSSR. Táhlo mu k šedesátce, zprvu v zemi sovětů léčil a o něco později byl jmenován členem Státní rady československé v Londýně. Zemřel půl roku před koncem války a jeho popel byl převezen do Prahy.