Daniel Adam z Veleslavína

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český tiskař, historik a spisovatel. Pokračovatel v díle zetě Jiřího Melantricha z Aventina. Jeho činnost je označována za zlatý věk češtiny, jež byla pramenem její obnovy v národním obrození. Z díla: „Kalendář historický“ (1578, upraveno 1590), slovník „Silva quadrilinguis“ (1598), „Politika historica“ (1584) - odkaz vladařské moudrosti.
„Moudrý Plato, tato slova napsal: „Povinni jsme větší poctivost činiti vlasti, nežli matce aneb otci a všechněm rodičům našim. Neb ona jest nad ty všecky důstojnější a více vážena u Boha i moudrých lidí. Více ji také ctíti máme a více snášeti i folkovati vlasti, jakkoli nevhodné a hněvivé, nežli vlastnímu otci.“
— Daniel Adam z Veleslavína
Jan Vilímek - Daniel Adam z Veleslavína.jpg
Narození a úmrtí
  • 31. 8. 1546 (Veleslavín u Prahy)
  • 18. 10. 1599 (Praha)
Památníky
  • U Sadu 421/11; Pomník, A. Procházka 1902
  • Pohřben snad ve Veleslavíně
Odkazy

V předmluvě svého „Kalendáře historického“ (1590) napsal o sobě: „Jsem přirozený měštěnín, aneb rodič velkého města Prahy, v němžto otec můj milý, dobré paměti Štěpán Adam, mlynář, před léty bezmála padesáti se osadiv a řemeslem svým slouže pánům Pražanům všech tří měst pražských, mnohá dobrodiní od nich přijímal a v živnosti své vždycky dobrotivě a milostivě fedrován byl.“

Jeho otec si pronajal staroměstské mlýny, ale Daniel spatřil světlo světa ještě když bydleli v blízké vesnici Veleslavín, která patřila břevnovskému klášteru. Od dětství vášnivě četl a pak ukázal velkou píli na univerzitním studiu, kde dosáhl bakalářské hodností a roku 1569 Mistra svobodných umění. Z dějin se ještě dozvídáme, že jeho oblíbeným profesorem byl Prokop Lupáč, po němž převzal katedru historie.

Být profesorem university znamenalo žít se studenty, sdílet celibát, a všechny ty ctnosti nepřinášely žádných společenských a hlavně hmotných výhod. Bylo to společenské postavení pro univerzitu, z vášně poznávat a vědět. Daniel prý přednášel velmi logicky, protože hodně věděl a neustále si doplňoval svůj kalendář historických událostmi, čili vytvořil si jakousi abecední kartotéku. Ve třicítce však přesedlal, jak sám později řekl, „z koně na osla“, čili odešel z univerzity do tiskárny.

Za vším nepochopitelným bývá žena, říká se, a nebyl výjimkou ani mladý a slovutně nadějný Daniel. Jmenovala se Anna, Anička a byla dcerou pražského arcitiskaře Melantricha. Proslulý zbohatlý tiskař věděl, že musí ke své dílně zlákat vynikající mozky, aby měl zálohu za stárnoucího, skvělého spolupracovníka Sixta z Ottersdorfu. A jeho Anička mu domů přivedla výtečného historika a organizátora, Daniela.

Melantrich se chopil tiskařské práce v době ostré cenzury po vzpouře kališnické šlechty proti Ferdinandu I. (1547), kdy po informacích z domova i ze světa byl hlad. Veleslavín byl skvělý organizátor. Dokázal vědecky komunikovat, prozíravě sestavovat ediční program a dávat knihám pěkný vzhled. V roce 1578 Veleslavín vydal svůj universitní rukopis „Kalendář historický“ v lidovém, lacinějším vydání o 212 stranách. Utřídil jej podle dnů a měsíců. Po dvanácti letech vydal „Kalendář“ mnohonásobně objemnější, důkladněji zpracovaný a opatřený zevrubnými vysvětlivkami. Něco podobného ještě v češtině nevyšlo.

Veleslavín nezapomněl na potřeby studentů, pro něž vytiskl nezbytný slovník latinsko-český s průvodními hesly a vysvětlivkami, takže kniha získala na obsažnosti a tím šla lépe na odbyt. Když v roce 1580 Melantrich zemřel, vedl tiskárnu jeho syn, který brzy rovněž zemřel. Ten nebyl ani stínem otcova umu. Tiskárnu převzal Veleslavín. Stmelil kolem tiskárny výtečné znalce jako byli Jan Kocín z Kocinétu, Pavel Kristián z Koldína a další znalci a sestavil edici historie, práva, hospodářství i zdravovědy. Chápal svůj úkol jako službu českému národu.

Doslova mistrovskými díly se staly Veleslavínovy krásně výpravné „České bible“ a ve zdravovědě poučení „Apotéka domácí“ čili "Herbář" Pietra Andrea Mattioliho, který žil v Čechách a byl osobním lékařem arciknížete Ferdinanda. Veleslavínova popularita rostla a za čas jej neminul stavovský predikát, k němuž si zvolil jméno svého rodiště „z Veleslavína“. Do znaku si dal Pegase, jako symbol duchovního vzletu.

Jeho životní údaje smyl čas, jeho význam pro českou knihu ocenil Josef Dobrovský tím, že období Veleslava působení prohlásil za „zlatý věk“ české knihy. Ze 32 titulů, jež Veleslavín sám nebo se spolupracovníky připravil a jazykově vybrousil, byly z poloviny knihy nábožné. Skvělé jsou „Soliloquia“ od sv. Augustina, Moudrost Syracha, Šalomounova přísloví aj. Jako historik Veleslavín důkladně prostudoval desítky kronik a v jejich edici neváhal společně vytisknout protihusitskou kroniku Aenea Silvia Piccolominiho (papež Pius II.) i starokališnickou kroniku Pavla Kuthena. U Hájkovy Kroniky české, kterou vydal, si ještě nemohl uvědomit její historickou věrohodnost. Její faktografickou zkreslenost objevila až osvícenská doba. Její důkladnou kritiku provedl G. Dobner a potom Palacký a další historici.

Veleslavín se proslavil vydáním knihy „Politika historica“, která byla překladem spisu německého humanisty a právníka Lauterbecka. Je to vlastně abeceda vladařské moudrosti, jejíž podstatou je mravnost. Veleslavín považoval konstituční monarchii, která odmítá útlak a útrpné právo, za nejlepší formu státu

Čtyři Veleslavínovy slovníky prokázaly, jaké bohatství výrazů má čeština ve srovnání s latinou, němčinou nebo řečtinou.

Veleslavín prochladl na podzim ve své vinici, onemocněl a ve třiapadesáti letech zemřel. Pětatřicet básníků, mezi nimi i M. Jan Campanus, vydalo knížku „Epitaph 1599“, elegický hold skvělému vědci Melantrichovi. Literární historik Jaroslav Vlček napsal, že Veleslavín se zasloužil „o široké české literární obecenstvo a stanovil způsob české spisovné prózy“ pro české národní obrození.