Dimitr Blagoev
Narození a úmrtí
- 14. 6. 1856 (Zagoričani v Bosně a Hercegovině)
- 7. 5. 1924 (Sofie v Bulharsku)
Památníky
- Pohřben v Sofii
- Karoliny Světlé 286/18; PD s bystou, T. Konstantinovová, 1956
Odkazy
Město Stará Zagora toho památného dne 19. 7. 1877 doutnalo v troskách. Blagoev na vlastní oči viděl, jak ruská vojska hnala Turky po dlouhých letech okupace z Bulharska a byl plný štěstí. By to den národního vzkříšení. Blagoeva učil dějinám své země na nižší škole i na gymnáziu v Odrinu slavný básník Petko Slaveykov (1827-95). Dvaadvacetiletý mladík nyní nevěděl, kam jej Turci zahnali. Vyrostl jeho přičiněním ve vlastence, který zná a miluje svou zemi.¨
Stál nad troskami Staré Zagory a rozhodoval se, co má dělat. Zpátky do rodné Zagoričani se už nevrátí, co tam, otcův obchůdek zbankrotoval a ševcovina, jíž se u táty vyučil, jej netěšila. Žíznil po vzdělání. Plný iluzí nastoupil na první černomořskou loď a odplul do Oděsy. Našel tam krajana Tintěrova, který ve městě žil už dlouho a ten mu poradil, aby šel do oděského bohosloveckého semináře, kde je výuka zdarma. Uposlechl, ale po roce klášter opustil, protože mnišská kutna mu nebyly smyslem života. Chtěl poznávat život, jaký byl a rozjasňovat život svého národa z poroby. Přešel zásluhou finanční podpory přátel na státní gymnázium, ale zanedlouho byl bez prostředků a zamířil k severu do univerzitního Petrohradu, v němž se ruský život od dob Petra Velikého napájel prameny evropské kultury.
V sídelním městě cara vřel sociální nepokoj. Psal se rok 1880 a proti carské brutalitě se zvedal odpor. Blagoevovi se v bezbřehé touze po vzdělání podařilo najít skulinu do auly univerzity a tam poznal lidi stejných ideálů a cílů, kteří pro něj měli porozumění. V tom čase se v Petrohradě ozývalo i dělnictvo požadavky o své lidské právo a na tento hlas Blagoev slyšel, protože byl z nich.
Ruské mládí hledalo způsob, jak zemi zbavit carismu už v první polovině 19. století vzpourou tzv. „děkabristů“. Pak přišel velký nepokoj a carovi odpůrci v tisících táhli na Sibiř, mezi nimi i Dostojevkij. V 80. letech se pokusila zacloumat carismem organizace „Narodnaja volja“ (vůle národa), která 1. 3. 1881 provedla na cara Alexandra II. atentát. Blagoev viděl popravu atentátníků Kibalčiče, Michajlov, Rysakov, Perovské a Željabova. Blagoeva policie rovněž vyslýchala. Vstoupil do tajné organizace Strany ruských sociálních demokratů v Petrohradě, jež individuální teror odmítala. Chodil na jejich vzdělávací kurzy a pomáhal v ilegálním listu „Rabočij“.
V roce 1887 jej policie jako cizince vyhostila ze země a dvaatřicetiletý novinář, politik a literární kritik se rozjel domů. Vezl si knížku „Naši apoštolové“, čili svou polemiku s politikem Stoyanovem v Bulharsku. Pracoval na ministerstvu veřejných prací, ovšem jen do chvíle, než zjistili, že se svou ženou Velou Blagoevou vydává list „Moderní ukazatel“ (Съвременний показател). Propustili ho a tím jej vehnali do politiky, novináře a uměnovědce z profese.
Založil první sociálně demokratickou stranu na Balkáně, a v roce 1897 začal vydávat její teoretický časopis „Novo vreme“. V roce 1908 se objevil v Praze. Zřejmě přišel za výměnou zkušeností s českoslovanskou sociální demokracií. Ubytoval se v zájezdní hospodě „U Valšů“ v ulici Karoliny Světlé. V bulharské Sociální demokracií došlo k vytvoření frakce „těsňáci“, která se orientovala marxisticky. V roce 1905 Blagoev totiž přeložil do bulharštiny I. díl Marxova „Kapitálu“ a byl jediným politikem strany, který měl široký teoretický rozhled a praktickou zkušenost i z Petrohradu. Nebyl jen uzavřený politik, ale i znalec umění a estetiky. Jeho publicistika nebyla žabomyším prakticismem, ale vědou, proto se stal autoritou jak v politice, tak v umění.
Když vypukla 1. světová válka, Blagoev v bulharském parlamentu vystoupil proti monarchistům, kteří prosazovali účast Bulharska ve válce. Zastánci bulharské neutrality byli přehlasováni a Bulharsko vstoupilo do války. Co to přineslo je zapsáno v poničené zemi. Jako představitel levého proudu v sociální demokracii Blagoev viděl v ruských revolucích roku 1917 naději na odstranění monarchie a otevření prostoru prostým pěšákům života. I Bulharsko bylo agrární, zaostalou zemí a potřebovalo pokrokové změny středověkých návyků.
V roce 1919 Blagoev převedl Bulharskou sociální demokracii na program Komunistické Internacionály a podporoval v zemi Zemědělský svaz premiéra Stambolijského, který byl předsedou vlády a prováděl agrární a společenské změny v zemi. Jenže Stambolijského se monarchisté zbavili tak, že zavraždili nejen jeho, ale i další ministry a v roce 1923 zavedli diktaturu monarchistického premiéra Cankova.
V květnu 1924, kdy diktatura v Bulharsku kulminovala, kráčelo za rakví Blagoeva na 40 tisíc lidí, kteří mu nebojácně vyznali úctu nejen za to, že bránil zemi proti návratu do středověku, ale i pro jeho vklad do bulharských politických dějin a dějin umění a estetiky.
