Eduard Vojan

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český herec. Od roku 1888 hrál v Národním divadle. Tvůrce psychologického realismus na jevišti. Vrcholem jeho jevištního umění byly role v Shakespearových dramatech, uvedených režisérem J. Kvapilem k výročí v roce 1916. Hrával s protagonistkou Národního divadla Hanou Kvapilovou.
„Uctivé a bázlivé ticho přistupovalo k tvým spolupracovníkům na scéně, když tys přicházel pracovat, neboť s příchodem tvým všichni věděli, že nastává tuhá, nesmlouvavá práce a té že je třeba se pokořiti.“
— Jaroslav Kvapil
Eduard Vojan (1853-1920).jpg
Narození a úmrtí
  • 6. 5. 1853 (Praha)
  • 31. 5. 1920 (Praha)
Památníky
Odkazy

V přízemním domku s barokní fasádou u malostranské věže Karlova mostu se odehrálo známé drama: otec byl bankovním úředníkem a nechtěl vyhovět synově touze po herecké dráze. Ve škole se špatně učil. Učení dřevorytcem (xylografem) odbýval, ale když jednou zaskočil na malostranském jevišti za bratrance, jakoby jej proměnil. Udeřilo mu šestnácti a utekl s kočovnou divadelní společností. Zda toho kdy litoval, bůhví, prostě vplul mezi umíněné.

Leckdy nebylo co do úst, to se oželelo, ale těch devět sladkobolných roků na jevišti se proměnilo ve známého herce Vojana. Po českých zemích hrál všude, jenom ne v rodné Praze. Vrátil se domů na Vinohrady do tzv. „kravínské arény“ k řediteli Pištěkovi, ale po třech letech odjel do Plzně, kde prožil slast miláčka obecenstva. Pak se přes Brno natrvalo vrátil domů. Když podepisoval u Švandy na Smíchově smlouvu, měl v ruce pochvalnou recenzi brněnského kritika, který v jeho Hamletovi spatřoval „originálnost v pojetí, přirozenost v každém slově a pohybu“. Mezi znamenitými herci u Švandy poznal mladičkou herečku Kubešovou (později Kapilová), která začínala rovněž na malostranské ochotnické scéně.

Vojanovi bylo pětatřicet, když v létě roku 1888 přišel s osmadvacetiletou Kubešovou do Národního divadla. Bylo tam na jejich představy jak hrát. Oba čekali dlouho, až odezní éra deklamatorských monologů starší generace. Doba ještě skládala poklonu hereckému umění gest a patosu, ale Vojan byl typem psychologického herectví. Jeho drama bylo ve výrazu, v pohybu, takže mu svěřovali jenom drobné role. Jenže vkus času 9. května 1894 doběhl k zenitu a zlomil se jiným směrem, kdy mu svěřili roli Francka vedle herečky Benoniové (Maryša) a Mošny (Lízal) v Mrštíkově hře „Maryša“.

Po dvou letech dvojice Vojan - Kubešová zahájili v Hilbertově dramatu „Vina“ začali éru psychologického divadla, jež dosáhlo vrcholu po příchodu mladého žurnalisty a spisovatele Jaroslava Kvapila na místo režiséra Národního divadla.

V roce 1906 přijel do Prahy se svým Moskevským uměleckým divadlem režisér a teoretik hereckého realismu Stanislavskij. To, co Vojan svým herectvím předjímal, se ozývalo na jevištích moskevských. Vojan převzal po herci Seifertovi roli Cyrana a kritik Vodák vyzdvihl jeho „bolestné vnitřní pochody duše“. Národní divadlo se ocitlo v tvůrčím smyslu na umělecké křižovatce a Vojan s Kubešovou (provdanou za režiséra Kvapila), se stala protagonisty nového hereckého přerodu Národního divadla. V době hostování moskevských herců sehráli spolu dvojici Máši a Veršinina v Čechových Třech sestrách.

Jenže z trojice tvůrců nové éry Národního divadla - Kvapil, Kvapilová, Vojan - v roce 1907 zemřela Hana Kvapilová. Vojan už jí rovné. Ať hrál cokoli, očividně přečníval. Role si ale nikdy nevybíral. Vzal každou, a po vojanovsku ji zahrál. Autoři Jirásek nebo Mahen psali Vojanovi role „na tělo“ a on, tvrdošíjný v detailním propracování postavy, vždycky zazářil. Malíř Engelmüller vzpomínal, že Vojana často potkal na cestě do Brandýsa n. L., jak se v chůzi učí své role.

Kvapil ve vzpomínkách přiznal, že jeho touha, předvést na scéně Národního divadla šestnáct her Shakespeara, by neměla naději bez Vojanovy herecké osobnosti, čili nevěnoval by patnáct roků přípravě shakespearovské přehlídky k třísetletému výročí géniovy smrti (1916). Přestože měl Kvapil potíže s válečnou cenzurou, protože Anglie stála na druhé straně fronty, přehlídka šestnácti her se uskutečnila od 30. března do 30. dubna 1916. Vojan hrál v jediném měsíci 8 velkých shakespearovských postav: Richarda III., Petruccia, Shylocka, Beneše, Hamleta, Leara, Macbetha a Othella.

Kritik J. Vodák, který roku 1905 herecké pojetí Vojanova Macbetha odmítl, roku 1916 napsal: „Večeru nutně vévodil sám Vojanův Macbeth a dobýval bouřných úspěchů.“ Vojanův Hamlet stál na jevišti Národního divadla dvaačtyřicetkrát. Vojan se právě rolí Hamleta začátkem roku 1920 loučil s Národním divadlem. Brzy poté, ve výroční den svého přijetí do Národního divadla 31. května, zemřel.

Jiří Mahen o Vojanovi napsal: „Byl neustále svůj, a přece tisíckrát jiný.“

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!