Egon Erwin Kisch

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český novinář zvaný „zuřivý reportér“. Za reportáží projezdil svět. Objevitel tajuplností Prahy. Z knih: „Tržiště senzací“, „Zajatec Hitlerův“, „Zuřivý reportér“, „Tajná Čína“, „Objevy v Mexiku“, „Přistání v Austrálii“, „Caři, popi, bolševici“, „Pražský pitaval“, „Americký ráj“.
„Fakta! Fakta! Budete mít za sebou celý národ.“
— E. E. Kisch
KischMelbourne1934.JPG
Narození a úmrtí
  • 29. 4. 1885 (Praha)
  • 31. 3. 1948 (Praha)
Památníky
  • Kožná 475/1; PD s portrétem, B. Benda 1956
  • Panská 8; PD s reliéfní podobiznou
  • Pohřben na Vinohradském hřbitově
Odkazy

Z domu „U Dvou zlatých medvědů“ prý kdysi vedla tajná chodba až pod Mariánský sloup na Staroměstském náměstí a odsud ke hrobu hvězdáře Tycho Brahe v Týnském chrámu, napsal Kisch ve fejetonu „Medvědi coby vrátní“. Vyprávěl o rodném domě s pískovcovým renesančním portálem a se staročeským mázhausem, odkud od dětství vybíhal do tajemství průchodů, kostelů, hřbitovů, putyk, nevynechal pražské galérky, prostě byl všude, kde to začpělo tajuplnem a podivuhodností. Otec si s bratrem otevřel soukenický krámek a zřejmě v mládí pokoušel rovněž péro, protože byl u toho, když se zakládal pražských spolek německých spisovatelů „Concordia“. Chtěl dát synovi víc vzdělání, než měl sám, a proto ho poslal do nedaleké piaristické školy a pak na techniku. Jenže Egonovi byla škamna jako ptáku klec. Když vojančil u 11. pěšího pluku v Albrechtských kasárnách na Smíchově, nasbíral svými žertíky tolik trestných bodů, že mu za lapáky přidali 147 dní vojny navíc. To byla jeho univerzita, na níž prospíval k zármutku otce s vyznamenáním.

Z Kožné uličky viděl k prelatuře kostela sv. Mikuláše, kde se tu a tam mihl kamarád Franz Kafka, ba i Werfel, Brod, Utitz, hodně vědychtivců pražské židovské komunity, jež se scházela v „Café Montmartre“, „U Srdíčka“, všude, kde se halasně bouřilo, polemizovalo, ba i přemýšlelo, psalo na tácky, aby se doma něco dotvořilo pro nenasytné stránky německé „Bohemie“. Probírali válečná jatka císaře pána Franz Josefa I., jimž se snažili vyhnout.

Kisch zprvu psal lokálky, pak zkusil fejeton a také reportáž, která kladla faktum k faktu a fakta se mýlila jen Hegelovi, ale pro bouřlivého reportéra to byla alfa a omega. „Z těch se nikdo nenadchne moderní filantropií, neboť vidí jasně, kde jsou kořeny bídy lidské,“ napsal Kischovi A. Macek.

Když hromádka reportáží dosáhla úctyhodného čísla, svázal je do knížky a dal jí název po své nátuře „Zuřivý reportér“. Byla tak čtivá a dramatická, že vyšla i v cizině a udělala Kischovi reklamu i přízvisko. Po válce se zbavil redakční povinnosti v sebejistotě, že si stačí sám. Svět se otřásal změnami, novým neznámem v Rusku, Číně, Austrálii, za mořem, takže Kisch se v roce 1925 vypravil za tím nejsenzačnějším, co deléhalo na svět a inspirovalo hladové. Navštívil revoluční Rusko, kde už před ním byli a psali Šmeral, Olbracht, Angličan H. G. Wells, který popsal rozhovor s Leninem v knížce „Rusko v mlze“, Američan John Reed v knížce „Deset dní, které otřásly světem“ a jiní. Kisch hledal a psal o Rusku ve faktech, nepřikrášloval a doma vydal knihu s atraktivním názvem „Caři, popi, bolševici“.

Pak se vydal na západ, do USA a znovu fakta, lidé, dramata, instituce, známí lidé i známé instituce. V knize „Americký ráj“ předpověděl, byť neekonom, že se stahují mraky světové hospodářské krize.

Z Ameriky vyplul rovnou do Číny, v jejímž rozmanitém kolosu se před Evropou začala zvedat osvobozenecká válka proti japonské okupaci. Byla to země vzdálená evropské kultuře i mentalitě, tajemná i nepochopitelná ve své staré historii, o níž se v Evropě vědělo málo. Kisch dal své knížce podle toho i název „Tajná Čína“.

Z té vzpouzející se kulturní tajuplnosti se vracel zpátky přes revoluční SSSR, kde se spojilo v jeden svazek mnoho zemí a děly se pozoruhodné přeměny. Cosi nadějného pro chudobu, hrozivého pro bohaté, něco co mělo bouřlivý začátek a v nedohlednu budoucnost.

V Praze se právě stahovaly mraky německé hrozby. Nepovšimnutá Hitlerova knížka „Mein Kampf“ (1925) se stala biblí zfanatizovaných Němců, neboť jim vtloukala nadřazenost nordické rasy, vybití Židů a vládu světa. Byl to bonbonek pro hladové žaludky nezaměstnanosti v Německu, jimž Hitler slíbil práci. Fašisté viděli největšího protivníka v komunistech, proto zatkli německé a bulharské komunisty (předsedu KSN Torglera, Bulhara Dimitrova a jeho dva přátele) a obvinili je „svědectvím“ poloblázna Nizozemce M. van der Lubbeho ze zapálení Říšského sněmu. Soud se konal v Lipsku 21. 9. - 23. 12. 1933). Byla z toho Hitlerova světová ostuda. Kisch tehdy jezdil Německem za reportáží, vypsal, co viděl, jenže fašisté ho uvěznili a on z osobního a soudního dramatu napsal knihu „Zajatec Hitlerův“.

Otec prý večer co večer četl noviny a vrtěl hlavou: „A nedá pokoj!“ Byla v tom jistě úleva ze strachu o jeho život, protože vlétl vždy do toho nejžhavějšího. Žádné vyježděné reportérské trasy, ale křoví dramatů. Kischova výprava do Austrálie, kam odjížděl jako delegát mezinárodní protifašistické organizace, nebyla méně nebezpečná. Když loď doplula k australským břehům, nedostal povolení k výstupu na břeh. Kisch před zraky Australanů skočil do moře a za jejich aplausu do Austrálie přece jenom doplul. Svou knihu reportáží ironicky nadepsal „Přistání v Austrálii“.

Hitler se vrhl na Evropu a Žid Kisch musel do emigrace v Mexiku. V dlouhém exilu bylo plno nového, ale poznal i stesk po domově. Mexiko mu bylo roztodivnou, zajímavou zemí, málo podobnou Evropě, a každý krok mu byl objevem. Nazval knihu o Mexiku prostě „Objevy v Mexiku“. Po večerech mu však defilovala Praha, viděl ji v té dálce silou vzpomínek, v intimních konturách své touhy, chodil jejími uličkami, prožíval její osudy, příhody. Detaily, detaily, fakta kořeněná steskem. Tak vznikala jeho populární knížka „Tržiště senzací“. Je jednou z nejdůvěrnějších knih a přiřadila se k mnoha jiným s pražskými tajnostmi: „Pražské obrázky“, „Prašná brána“, „Zapovězené lokály“, „Temnou Prahou“, „Pražský pitaval“. Všechno se četlo, protože to byla Praha, již nespatří za okny nafintěných interiérů a sladké hudby.

Když se vrátil domů, měl bezpočet plánů. Praha doutnala a bušilo jí srdce úlevou po strašné válce. On nejlépe mohl postřehnout její proměny. Kisch si začal črtat první reportáže. Jenže srdce mu z přepětí vypovědělo službu a Kisch zemřel rok po svém nastěhování do střešovického bytu v ulici "U Laboratoře" 1338/22.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!