Eliška Krásnohorská

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Česká spisovatelka, kritička a překladatelka. Zakladatelka prvního soukromého dívčího gymnázia (1890), redaktorka „Ženských listů“ a starostka „Ženského výrobního spolku českého“, založila „Spolek pro ženské studium Minerva“. Z poesie: „Ze Šumavy“, „Z máje žití“. Pro dívky cyklus „Svéhlavička“ aj. Libreta: „Hubička“, „Tajemství“, „Čertova stěna“, „Viola“ (pro B. Smetanu), „Lejla“, „Břetislav“, „Dítě Tábora“, „Karel Škréta“ (pro K. Bendla), „Blaník“ (pro Z. Fibicha).
Jan Vilímek - Eliška Krásnohorská.jpg
Narození a úmrtí
  • 18. 11. 1847 (Praha)
  • 26. 11. 1926 (Praha)
Památníky
Odkazy

Pod zvonicí sv. Vojtěcha v Pštrossově ulici se 30. září 1890 shromáždilo třiapadesát patnáctiletých děvčat s rodiči. Dveře do starého domu se rozevřely a v jedné velké místnosti se odehrála zajíkavě tichá a důstojná slavnost otevření prvního dívčího gymnázia v široko daleko. Třiačtyřicetiletá paní spisovatelka a starostka „Ženského výrobního spolku českého“ se o to zasloužila. Když jí bylo patnáct, jako těm děvčatům, pohřbívali paní Boženu Němcovou, která o rovnoprávnost žen usilovala. Rok po smrti autorky „Babičky“ zveřejnil Hálek v časopise „Lumír“ šestnáctileté Alžbětě Pechové první báseň. Mladičká literátka si dala pseudonym podle otcova vyprávění, že prý rod Pechů má rytířský původ a pocházel z Krásné Hory, tak tedy vznikla Krásnohorská.

Až do konce 19. století se oficiálně považovala žena za ochránkyni rodinného krbu. Ženy tudíž sváděly nelehký zápas už od dob francouzské spisovatelky George Sandové, důvěrné přítelkyně Chopina a dámy, jež učarovala B. Němcové, ale i dalším ženám, jež se začaly scházet, vzdělávat a rokovat. Řady sebevědomých žen rostly a dospěly až k roku 1871, kdy Karolina Světlá zakládala s početnou skupinou žen „Ženský výrobní spolek český“, který si vydělával na svou existenci. Od té chvíle čtyřiadvacetiletá Krásnohorská připravovala dívčí gymnázium. Ani se neprovdala, snad i proto, že od dětství trpěla revmatismem.

Otec byl řemeslníkem a početná rodina se odstěhovala do jižních Čech, takže po otcově smrti žila sedm roků u sestry v Plzni. Po návratu do Prahy si s bratry Jindřichem (muzikantem) a Adolfem (malířem) vytvořili ze svého bytu ve Spálené ulici č. 111 jakýsi kumštýřský salon. Přicházeli skladatel Bendl, básník Heyduk, estét Durdík, prostě řada mužů se točila kolem sličné Elišky. Nevynechala Náprstkovo muzeum, kde Vojta ženám předváděl první americké stroje pro domácnost. V „Ženském výrobním spolku“ byla od jeho založení Karolinou Světlou.

To už vydala první sbírky „Z máje žití“ a poesie se stala její největší láskou. V roce 1877 vydala zasvěcenou studii „Obraz novějšího básnictví českého“. Nesmlouvavě komentovala nové sbírky a radila mladým. Bránila před sebevědomím mládí Nerudu, Hálka, prostě básníky z almanachu „Máj“ (1858), jímž vstupovali do literatury. Jenže přehlédla, že už se prodrali ke slovu nastupující tzv. „lumírovci“ kolem časopisu „Lumír“. Ti už hleděli do světa, jemuž chtěli stačit.

Krásnohorská napsala dlouhou řadu děl - sbírek, dramat, knížek pro děti, ale nestačila literárně dosáhnout úrovně nejlepších. Psala prózu např. „K slovanskému jihu“, satiru „Bajky velkých“, či drama „Přišla do rozumu“. Její doménou se však staly populární knížky pro dívky např. „Svéhlavička“. Snad na ní bylo znát, že vidí jako žena, jež neměla rodinu a děti, jakoby zvenčí.

V bezpříkladném úsilí o růst hnutí za ženská práva, podřizovala i své knížky imperativu morálních zásad. Karolina Světlá v čele ženského hnutí onemocněla. Bydlela v „Domě U Kamenného stolu“ na rohu Ječné ulice a Karlova náměstí. Právě odsud k Vltavě bylo epicentrum ženského hnutí a jeho zařízení. Důsledné Elišce svěřila své povinnosti i redakci časopisu „Ženské listy“. Krásnohorská se stala i starostkou „Ženského výrobního spolku českého“.

Při vší organizační práci hodně psala. Bedřich Smetana v ní našel svědomitou spolupracovnici na čtyřech operách: už roku 1876 mu napsala libreto pro operu „Hubička“, 1879 pro „Tajemství“, 1883 pro „Čertovu stěnu“ a na poslední libreto „Viola“ Smetana už neměl sil. Snad nejdůvěrněji Krásnohorská spolupracovala s Bendlem, skladatelem neuvěřitelné hudební lehkosti. Napsala mu čtyři libreta: exotickou „Lejlu“ (1868), „Břetislava“ (1870) a v roce 1884 „Karla Škrétu“ a „Dítě Tábora“. Její libreto „Blaník“ (1881) zhudebnil mladší Z. Fibich. Pro přítele H. Pallu napsala operní libreto „Vlasta“ a pro bratra Jindřicha Pecha „Ježibabu“.

Život Krásnohorské se rozložil od začátku nastolení vládní diktatury Bacha (po rozehnání Kroměřížského sněmu (1849) vojsky), po první krůčky samostatného státu ČSR, od prvních českých spolků po císařském příslibu ústavnosti v „Říjnovém diplomu“ z 20. 10. 1860 po ústavu samostatné ČSR (1918). Dohlédla do času, kdy českou univerzitu absolvovala první filosofka (1901) a první lékařka (1902). Kdy do Českého zemského sněmu kandidovala první žena, spisovatelka Viková-Kunětická (1912).

Krásnohorská mohla napsat své vzpomínky, životopis Bedřicha Smetany a M. D. Rettigové, ohlédnutí na první kroky české emancipace žen a zanechala bohatou korespondenci s B. Smetanou. V roce 1914 převzalo její dívčí gymnázium město Praha. O tři roky později jej pojmenovali na „První městské dívčí gymnázium Elišky Krásnohorské“, jež roku 1934 získalo samostatnou budovu ve Vodičkově ulici. Karlova univerzita Krásnohorskou jmenovala doktorkou „honoris causa“.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!