Emanuel Stanislav Trojan

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český stavební inženýr. Rekonstruoval Schönbornský palác v Josefstadtu. V Čechách postavil věznici na Borech (1774-78).
Narození a úmrtí
  • 17. 1. 1820 (Praha)
  • 8. 10. 1893 (Vídeň)
Památníky
Odkazy

Mladší z bratří Trojanů se přihlásil po gymnáziu na pražskou techniku a brzy po studiu se vydal za bratrem do Vídně. Prožíval v Praze horký čas probouzejícího se českého společenského života v začátcích 40. let, kdy se konaly na Žofíně nebo v Konviktu první české bály. Ne tak hluboce jako u bratra, protože mu obor byl alfou a omegou života. Zatímco bratr psal a publikoval verše i prózu, Eman se rozhlížel po stavebním světě.

Pobyl chvilku doma, sbalil se, a s diplomem stavebního inženýra se vydal za bratrem do Vídně. To se psal rok 1842. Mít bratra v císařském městě bylo výhodou, ale mít jej přímo u vídeňského úřadu, to už bylo privilegium. Bratr jej vzal k sobě na dvorní úřad za praktikanta. Měl za povinnost objíždět stavby po celé zemi a tak získal přehled o různých koutech monarchie, o jejích stavbách. To bylo pro začátek přímo ideální, aby mohl velmi rychle získat v oboru přehled a koneckonců udělat v něm kariéru.

Po několika letech nebylo v oboru člověka informovanějšího a pak už nebylo tak těžké usednou na místo stavebního ředitelství ve Štýrském Hradci. Dlouho netrvalo a vyšvihl se do vyššího postavení. V osmatřiceti si Emanuel vysloužil titul inženýra I. třídy, jenže měl před sebou ještě dlouhou pětiletou čekací dobu, aby získal důstojné postavení vrchního stavebního rady.

Zřejmě jeho vědomosti byly tím hlavním důvodem, že si v oboru získal respekt a s ním získal i významné stavební zakázky. Tou z nejvýznamnějších byla rekonstrukce známého kostela sv. Karla Boromejského ve Vídni. Byla to jedna z jeho prvních prací v císařském městě, ale zdaleka ne poslední. Bratr se už nemusel často přimlouvat, protože se osvědčil a málokdo měl v oboru tak velký rozhled.

Ve Vídni dodnes stojí stavby, jež postavil nebo rekonstruoval. Nebylo významnějšího díla na němž by se neúčastnil. Stavěl vídeňský kostel sv. Alžběty a po čase mu svěřili v rekonstrukci nádherného vídeňského zámku Schönbrunn, který byl císařským letním sídlem (dnes zámecké divadlo a muzeum). Byla to náročná práce už tím, že šlo o dvorskou zakázku, jejíž práce byla rozložena do let a musel v areálu vykouzlit i prostor pro zemědělskou školu. I budova vídeňské burzy je Trojanovým dílem.

Nejvýznamnější práce, a také nejnáročnější, ho čekala doma v Čechách. Rakousko postrádalo vězení pro zvlášť nebezpečné provinilce. Hledalo se místo. V tomto záměru už hrála úřední souhra obou bratří. Starší se stal krajským hejtmanem v západních Čechách a pravděpodobně z tohoto důvodu se hledalo místo pro věznici v okruhu jeho pravomoci.

Místo se našlo: Bory u Plzně. Trojan stavěl tuto historicky proslulou věznici 4 roky (1874-78). Pojal ji důkladně z bezpečnostního hlediska i vybavením. Věznice měla být velmi důmyslná, protože si v ní měli odpykávat tresty muži za nejtěžší trestné činy. A svým výtečným bezpečnostním i životním režimem to měla být hozená rukavice i dalším věznicím.

Trojanové ji pojali jako komplexní, soběstačné zařízení, v němž nebude jenom trestní drezura, ale í výchovný systém, v němž se nebude jenom civět z oken, ale i pracovat v zájmu vlastní obživy.

Stavba byla rozvržena do hvězdicového tvaru a ve výšce se sbíhala do vysoké kopule. Zabrala plochu 10,25 ha a měla pojmout 915 mužů. Jsou to v podstatě dvoupatrová křídla dlouhá 95 m a zapuštěna ještě do podzemí. Celá věznice je obehnána čtyřmetrovou zdí. K východu má přízemní budova bránu, která je jediným vchodem do vězeňských prostor.

Kromě bytů pro inspektory měla věznice nemocnici pro 50 lidí, hudební síň, knihovnu a vězeňskou kapli s varhany a obrazem od malíře E. Lauffera. Jídlo si opatřoval ústav sám a jistě v tom měla velký význam práce trestanců, kteří zhotovovali různé zboží: obuv, mužské šatstvo, knoflíky, vyšívalo se vlnou i hedvábím. Méně zběhlí čistili luštěniny, kávu, zhotovovali papírové kornoutky atd. Trojan dokázal postavit ústav pro vězně, v němž nebylo zapomenuto na žádnou stránku jejich života.

Emanuel odešel do výslužby tři roky po svém bratru, tj. roku 1884. A stejně jako bratr obdržel šlechtický přídomek „z Bylanfeldu“. Oba zažili proměny v Praze a za průjezdem rodným domem dřevěnou boudu fotografů, v němž posledním nájemníkem byl světově proslulý fotograf Josef Sudek. Ale jenom stavitel v roce úmrtí 1893 se dožil zinscenovaného procesu se 76 českými mladými lidmi, čili s tzv. „Omladinou“.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!