Emil Holub

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český lékař a cestovatel. Dvakrát se vypravil do Afriky: 1872-79 a 1883-87. Z výprav přivezl hodně etnografických předmětů, jež pro oficiální nezájem rozdal domácím a cizím ústavům. Napsal mnoho článků, dopisů, přednášel i po Americe. Z knih: „Sedm let v jižní Africe“, „Druhá cesta po Africe“.
Emil Holub.jpg
Narození a úmrtí
  • 7. 10. 1847 (Holice)
  • 21. 2. 1902 (Vídeň)
Památníky
  • Nerudova 239/35; (zde bydlel za studií) PD s portrétem, A. Rittich 1907
  • Pohřben ve Vídni
Odkazy

V Holicích postavili slavnému rodákovi moderní muzeum, ale nebylo snadné zbudovat v něm expozici, jakou by město chtělo. Život cestovatele byl znám, ale pro mnohé kapitoly scházela dokumentace. Narodil se v rodině lékaře, gymnázium vystudoval v Žatci a po maturitě odešel do Prahy studovat lékařskou fakultu, tehdy ještě německou.

Už studoval medicínu v Praze, když se v roce 1868 sešly na plácku vedle „Prozatímního divadla“ naproti Žofínu davy lidí k malé slavnosti. Byla to velká událost, když Palacký odhaloval základní kámen k „Národnímu divadlu“. Český národ se znovu o píď posunul ke svému sebeurčení. Holubův otec by si jistě nenechal ujít tak významnou událost, protože pamatoval ještě Klicperu a syn, ten někde v moři hlav prožíval národní okamžik i za něj. Studoval u otcova dobrého přítele Purkyněho, s nímž se přátelil, ba i některých kolegů, kterým se poštěstilo zůstat v Praze.

Emil měl vstup na medicínu snadnější o přípravu v otcově ordinaci, jemuž bezpochyby leckdy asistoval. V jeho případě nebylo třeba přímluvy, protože šel do svého s odhodláním, jež později zveršoval Sv. Čech: „Kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám.“ A s učitelem jej svazovalo i horoucí vlastenectví.

U světoznámého objevitele struktury buňky se především zabýval srovnávací anatomií, jež ho zavedla mezi exponáty Národního muzea. Jenže jeho kroky ze studentského podnájmu na Malé Straně vedly leckdy přes Újezd, kde s úctou nahlížel do druhého patra rohového domu, kde měl svoje bohatství vysoký, důstojný Francouz, Joachim Barrande. Koneckonců se spolu setkali i v muzeu, kam oba chodili.

Holub byl z těch přičinlivějších, vědychtivý, hořící pro neznámo, čili už v pětadvacíti (1872) si jej vzali do vědeckého týmu muzea pro archeologii. Jenže podzemí jej nezaujalo. Lákal jej neznámý svět na zemi. Chtěl se vydat daleko na jih Afriky. Znal ji už z knížek cestovatele Livingstona.

V mládí popohání rozhodování hořlavá představa. Ani v archeologickém odboru se „neohřál“. Sbalil si kufry, lékařský diplom, něco málo peněz a v obrovské touze poznat africké pralesy nastoupil 26. 5. 1872 v anglickém přístavu Southampton na loď. Když se spěchá, tak čas neubývá a lodě zrovna nepluly závratnou rychlostí. Po 36 dnech vystoupil se zavazadly na molu v Kapském Městě.

Sny se potichu vrátily k realitě, kolem vřel neznámý život, a než se rozhlédl kudy kam, zásoby peněz se ztenčily. Byt, strava a bůhví co ještě se staly černou dírou, do níž padaly peníze. Musel uvážlivě přemýšlet co dál. V Kapském Městě moc nepořídil, proto se vydal „za lepším“ do Port Elizabeth, kse se začal živit medicínou. Po několika týdnech si program ještě upravil stanovením místa, odkud zamíří do buše. Místem byl Fauresmith Oranžského svobodného státu, odkud se brzy vydal na cestu do démantonosných kopanin západních Gringů.

Spolu s najatými muži se prodíral nebezpečnými zákrutami zeleně, skal i vod a pořád musel cestu revidovat. Do cesty mu vstupovali tygři či hadi zavěšeni na haluzích, až jednoho dne odněkud zašuměly vodopády. Byla to cesta nebezpečná, krásná, rozmanitá, namáhavá, ale drali se do vnitrozemí. V osadách kmenů se mu dařilo pochodit v dobrém. Získal si dokonce důvěru Korrannů, BaTlapů a BaRolongů a oni mu za drobné dárky dopomohli k místům, kde našel bohatství rostlin, hmyzu a zvířeny. Tamtamy provázely jeho cestu a podávaly o něm zprávy až do Šošongu, kde jej v lednu 1874 velmi vznešeně a decentně přijal panovník Sekhoma, štědře jej pohostil a překvapil ho tím, že bez váhání dovolil, aby si v jeho panství shromáždil sbírku přírodnin a národopisných předmětů.

Holuba však táhlo Zambezi a Sekhoma mu přislíbil pomoc. Na cestu se mohl vydat až 2. 3. 1875. Zastavil se v misijní stanici Linokana, odsud putoval do Šošongu a dál, až se před ním, jako zázrakem, zjevila solná jezera Makarikari a země přímo nabitá neznámem. Přišel den, kdy průvodci zaslechli někde v dáli za vysokým lesem jakýsi tlumený hukot. Zeleň začala řídnou až se před nimi vynořily hučící mohutné vody Viktoriiných vodopádů. Holub se dostal do říše Marucké, kde musel znovu prokazovat své diplomatické umění, aby se dostal k jejímu panovníkovi, u něhož si vyprosil svolení na cestu po jeho říši. Jenže byl prosinec a Holuba zachvátila zimnice, která škrtla jeho plány a vrátila jej do bezpečí.

V roce 1877 se mu podařilo vystavit své sbírky v Kimberley a rozhodl se vrátit domů. Něco si vydělal přednáškami, jenže bez pomoci z domova by to sotva stačilo. Posílal do pražského časopisu „Světozor“ reportáže, jež vzbudily velkou pozornost. Holub se postaral o velkou senzaci, když představil čtrnáctiletou bečuanskou dívku Bellu, kterou nechal v Praze pokřtít. Po čase se dívka vrátila domů.

Nejdříve vystavil své sbírky v Praze, potom ve Vídni, ale když je nabízel oficiálním institucím, málokdo o ně stál. Holub byl zklamán a natruc sbírky rozdal 113 domácím a 14 cizím ústavům. Dal se do psaní knížky „Sedm let v jižní Africe“, která vyvolala senzaci.

Dne 22. 11. 1883 odjel na černý kontinent znovu a v Hamburku si s ním troufla nasednout na loď i jeho choť. Připluli do Kapského Města se šesti průvodci a pro nesnáze zamířili rovnou k Zambezi. Cestou však přišel o zvířata, která táhla zavazadla a sbírky. V kraji zuřila občanská válka a těžkosti mu zalehly další cestu do vnitrozemí. Při menších výpravách u Zambezi mu zemřeli 2 průvodci na zimnici a nosiči se báli nevraživých Mašukulumbů. K dovršení všeho zla výpravu 2. 8. 1886 přepadli a okradli domorodci. Ze 32 zápisníků zachránil jenom 18. Vraceli se za neuvěřitelných útrap a po několika měsících dorazili zpátky do Kapského Města.

Holub uspořádal v roce 1890 výstavu nejdříve ve Vídni a 1892 v Praze. Jeho cestopis „Druhá cesta po Africe“ šel na dračku. Přednášel, psal a absolvoval přednáškové turné po USA. Ještě uvažoval o třetí cestě, aby dokázal sobě i druhým, že neřekl poslední slovo, jenže následky malárie oslabily jeho síly a přemohly jeho vůli. Usídlil se natrvalo ve Vídni. Z jeho rozsáhlých sbírek zbylo pět beden ve škole Vysokého Mýta a část sbírek získalo i Národní muzeum v Praze.

V rodných Holicích stojí jeho pomník od sochaře H. Soukupa a na jeho rodném domku mu odhalili pamětní desku od sochaře J. Štursy.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!