Emilián Kaufmann

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český lékař a hudebník. Profesor chorob ušních a nosních na pražské univerzitě. Založil kliniku vynikající pověsti. Odkázal svůj majetek Pražskému ústavu pro hluchoněmé. Autor několik desítek hudebních skladeb.
Narození a úmrtí
  • 5. 1. 1852 (Praha)
  • 7. 7. 1912 (Kačerov v Orlických horách)
Památníky
Odkazy

Na pamětní desce rohové budovy mezi Žitnou ulicí a parkem Karlova náměstí se připomíná, že dům věnoval v roce 1912 prof. Kaufmann Pražskému ústavu hluchoněmých ze Smíchova. Kaufmann měl svoje svěřence rád, doslova jako vlastní děti. Zařídil ústav, jenže se z něho dlouho netěšil, protože zemřel rok po otevření.

Byl z učitelské a muzikantské rodiny, bůhví, jak se z rodového určení vylouplo studium medicíny. Snad se rozhodl na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou nebo v Hradci Králové, koneckonců to jen potvrzuje jeho široký zájem. Lékařství a umění jsou kupodivu často i posláním blízké. Faktem jeho života zůstalo, že šel studovat medicínu a hudbu přitom neopustil. Oběma oborům vévodí lidské srdce. Medicíně Hippokratovo, jež se zaslíbilo službě člověku a Apollonovo hudby a věštby nejinak. Dennodenní zpověď pacientů lékaři ze svých úzkostí, obav i lásek a hudba zachycující onu zpověď, zklidňující lidskou duši pocity ticha, klidu a krásy.

Např. lékař českých obrozenců prof. medicíny J. T. Held - muzikant, nebo internista J. Thomayer - spisovatel, či dermatolog Tryb - básník, chirurg Stýblová - spisovatelka atd. Dalo by se říci, že dobrý lékař a dobrý hudebník vyznávají krásu života, do níž patří zdraví i krása.

Kaufmann si na medicínu do Prahy přivezl solidní znalost hudební teorie i hry na varhany a pak se v něm po celý lékařský život oba talenty přely a přátelily. V jeho době ještě v Praze nebyla česká univerzita (založena 1882), vystudoval na německé, kde ho přijali v roce 1871. A hudba mu pomáhala v obživě.

Přišla chvíle, kdy padal pod tíhou studia. Výdělky muzikou nedostačovaly k obživě. Krizové okamžiky často vezmou to, co osud právě nabízí. Hrál v kapele a závazek studia dostával trhliny. Zanechal v kritické chvíli studia, hrával s orchestrem a pilně komponoval. Rozhodující okamžik přišel v polovině studia. Najednou se z Prahy vytratil a odjel do Bosny v domnění, že český muzikant se uživí všude. V Bosně žilo hodně krajanů i před ním a po něm: spisovatel Holeček, malíř Čermák aj. Slovanský jih přitahoval hrdostí lidí, kteří se museli denně bránit útlaku monarchie i anexi Turků.

Kaufmann se brzy vrátil s poznáním, že všude je chleba o dvou kůrkách. Měl kapsu poloprázdnou, ale byl bohatší o vůli, že přece jenom medicínu dostuduje. Živil se vyučováním na varhanické škole a studoval. Ve dvaatřiceti (1884) obdržel titul doktora lékařství a nastoupil jako asistent na německé lékařské fakultě u prof. Zaufala. První českou internu teprve připravoval k samostatnosti vynikající prof. Eiselt. Kaufmann zazářil jako medicínský talent a brzy odjel za učením do Německa. Habilitoval se v roce 1886 na české univerzitě na docenta chorob ušních a nosních. Zanedlouho se stal přednostou ambulance otiatrie a do roku 1891, kdy byl jmenován mimořádným univerzitním profesorem, se jeho ambulance změnila v kliniku.

Stalo se v jeho životě to, co u jeho vrstevníka, proslulého internisty prof. Thomayera. Svůj život si rozdělil na lékařství a umění. V devadesátých letech jej hudebníci dokonce zvolili za předsedu „Jednoty zpěváckých spolků českoslovanských“, přičemž se často zpívaly jeho početné sbory. Začal vydávat a redigovat spolkový „Věstník„ a údajně se tehdy zpívalo na 40 jeho sborových skladeb.

Na své klinice vytvořil pragmatický léčebný řád a měl natolik úspěšné léčebné výsledky, že se mluvilo o Kaufmannově lékařské škole, kterou navštěvovali i studenti ze zahraničí. Psal popularizační a vědecké práce, např. „O pohybech bubínku, pokusná studie o funkci trubice Eustachově“, „Z praxe ušního lékařství“, „Učebnice ušního lékařství“ aj. Jako člověk nesmírně humánní zakoupil na rohu ulice Žitné a Karlova náměstí starý dům "U Slivenských", opředený pověstí, že manželka jednoho ze Slivenských probodala fotografii dvojníka svého chotě a doma pak našla manžela mrtvého. Brzy se však pověst zapoměla a vyrostla pověst jiná - že nový dům, ústav pro hluchoněmá dítka, patří mezi vzácné ústavy ve svém oboru v monarchii.