Emilian Romaněnko

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ukrajinský učitel a zemědělský inženýr. Emigrant žijící v Čechách po Ruské revoluci 1917. Člen ilegální protifašistické organizace.
Narození a úmrtí
  • 5. 8. 1890 (Izmail v Besarabii)
  • 2. 5. 1945 (Terezín)
Památníky
Odkazy

Vyrostl v Izmailu, městečku v deltě Dunaje u Černého moře, jež kdysi patřilo Rumunsku. Po učitelském ústavu v Oděse vyučoval na obecné škole, jenže roku 1915 jej vládci vtáhli do svých sporů a on přežil. Po pěti letech v zákopech a v chaosu dvou revolučních převratů (únor a říjen 1917), kdy zemi plenila domácí i zahraniční vojska, se podporučík Romaněnko ocitl v internačním táboře v Polsku, aby se odsud vydal do emigrace. Běh osudu mu vybral Československo.

Protože byl emigrant a neuměl česky, ke kantořině se vrátit nemohl, ale ve třiceti musel začít znovu. V Praze se usadilo hodně porevolučních emigrantů z Ruska. Jenže, jak a čím se mezi ně začlenit? Mnoho emigrantů, především vyšších vojenských distinkcí, žilo v Paříži, Berlíně a jinde. Pařížská komunita emigrantů byla nejsilnější. Měla vydavatelství „Plamja“, jejíž filiálky byly v Berlíně i v Praze. V Praze žili ruští spisovatelé (např. Averčenko, Chkheidze), malíři, filologové, historici (L. Kopecký, Gontar, Francev) a jiní odborníci. Emigranti měli pravoslavný chór, čili pěvecké sdružení, jež dva roky (1922-24) řídil spolužák a přítel Čajkovského, tvůrce slavného ruského pětiset členného chóru, skladatel Archangelskij.

Romaněnkovi byla bližší ukrajinská skupina zemědělských odborníků, která v Poděbradech založila vysokou zemědělskou školu, v jejíž branži si Romaněnko otevřel životní perspektivu. Absolvoval v roce 1926 v Mělníku Státní vyšší školu ovocnicko-vinařskou a zahradnickou a své zemědělské vzdělání završil na ukrajinské zemědělské akademii v Poděbradech titulem inženýra. Srostl s českým životem i manželským svazkem s Češkou a od roku 1931 s ní žil v domě její rodiny na Vinohradech.

Emigrantům nebylo přiznáno československé občanství. Žili jako cizinci na ročně obnovovaný tzv. Nansenův pas z roku 1928, vydávaný podle mezinárodní úmluvy emigrantům. Nemohl proto získat trvalejšího zaměstnání. Po roce 1934, kdy ČSR uznalo SSSR de iure, založili emigranti spolek „Sojuz sovětskoj rodiny“ (Svaz sovětské vlasti). Spolek byl zaregistrován až 30. 3. 1938 pod hlavičkou „Kulturně osvětový spolek Maxima Gorkého v Praze“. Předsedou se stal prof. Vasilij Timofejevič Gontar, autor učebnic a česko-ruského a rusko-českého slovníku a místopředsedou byl ing. E. Romaněnko.

Oba udržovali kontakt se sovětským konzulátem. Spolek však nežil jen sám pro sebe. Pořádal kurzy ruštiny i pro Čechy. Zprvu se scházel v karlínském bytě prof. Gontara, pak u Romaněnka na Vinohradech, jenže jeho činnosti nebylo dopřáno svobody a často mu ji oklešťovaly úřady.

Po vítězství sovětských vojsk u Stalingradu v roce 1943 se stal Spolek M. Gorkého součástí protifašistického odboje velké, dobře organizované skupiny „Sovětská vojenská organizace“ v čele s Leonidem Kostarevem. Zástupcem byl Romaněnko. Pořídili si tiskařský stroj, tiskli a distribuovali tiskoviny přímo v Romaněnkovo bytě.

Po třech měsících tiskové kampaně tohoto sdružení, jež vyzývalo k odporu proti fašistům a informovalo o pohybu sovětsko-německé fronty, pronikli do skupiny konfidenti. Jedna část skupiny pracovala na Křivoklátsku, další na Moravě a její vojenská větev sahala až do Mladé Boleslavi. Zde se nacházelo ústředí revolučního národního výboru „Střed“. Ke spolku přibývaly další skupiny z Moravy i ze Slovenska. Z Romaněnkova vinohradského bytu se stala „křižovatka“ ilegálních spojek, které tu přespávaly.

V Brně se pro údajný poslech zahraničního vysílání podařilo 11. prosinec 1944 gestapu zatknout prof. Gontara a 7. března 1945 se zvedla vlna zatýkání v Praze. Přišli si pro Romaněnka právě v době, kdy u něj přespávala ilegální spojka.

Po osmnácti dnech tvrdých výslechů na Pankráci odvezlo gestapo Romaněnka do Terezína. Po třech týdnech dopravili do Terezína i prof. Gontara, který onemocněl těžkým tyfem. Z dálky už duněla fronta a lagerführerové začali balit kufry. Romaněnka a jeho přátele popravili týden před kapitulací Německa. Přežil jenom prof. Gontar, jehož se českým lékařům podařilo zachránit.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!