Férenc Liszt

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Maďarsko-německý hudební skladatel a klavírista. S Berliozem a Wagnerem tvoří trojici německého hudebního romantismu. Spolu s Chopinem tvůrce moderní klavírní literatury. Z díla: 13 symfonických básní, např. Dantovská, Mazeppa. Známy jsou „Uherská korunovační mše“, „Ostřihomská mše“, oratorium „Kristus“, „Requiem“ aj.
Liszt 1858.jpg
Narození a úmrtí
  • 22. 10. 1811 (Doborján v Maďarsku)
  • 31. 7. 1886 (Bayreuth)
Památníky
Odkazy

V někdejším renesančním paláci, který byl přestavěn na nejstarší činžovní dům v Praze „Platýz“, je ve 2. patře sál, v němž Pražané v roce 1840 uvítali devětadvacetiletého klavírního virtuóza Liszta. Mezi návštěvníky byli i pamětníci jeho koncertů „zázračného dítěte“, jemuž tleskala celá Evropa. V šesti letech přivedl k údivu i hr. Esterházyho, jemuž chlapcův otec v maďarském Raidingu spravoval majetek. Chlapec si na klavíru, aniž uměl hrát, vyťukával vlastní melodie. Hudební zázrak však k žalu rodiny upadával do hlubokého bezvědomí a nikdo nevěděl proč. Jednou jej nemohl nikdo probudit a lékaři konstatovali smrt. Jenže uložen v rakvi se malý hudební zázrak probral. Lékaři mu naordinovali klid, zakázali mu hudbu, jenže Ferenc bez hudby nemohl existovat.

Zrodil se génius, uvědomil si otec a vydal se s ním po Evropě. Chlapec šokoval, jako kdysi Mozart. Ve Vídni mu naslouchal i zachmuřený Beethoven, a když chlapec skončil, hluchý génius vběhl na pódium, vzal chlapce do náruče a políbil ho.

V sále Platýzu bylo v roce 1840 nabito. Liszt do hlubokého, dychtivého ticha udeřil do kláves a přednesl Beethovenův klavírní koncert tak mistrně, že sál nedýchal. Ten večer Liszt hrál i melodie Schuberta a pražští kritici o něm psali stejně, jako kolegové jinde, že Liszt nehraje, ale píše na klávesnici básně. Na koncertě stál vzadu jako přimražený šestnáctiletý student Akademického gymnázia Smetana, který si slíbil, že se stane rovněž velkým virtuózem.

Liszt studoval ve Vídni u známého Salieriho, ale snad ještě více se naučil u českého hudebního pedagoga Antonína Rejchy. Příznivců jeho umění přibývalo a Liszt získal dobré přátele v německém básníku H. Heinem, v Chopinovi a jeho přítelkyni spisovatelce G. Sandové. Jednou novináře šokovala zpráva, že klavírní génius padl do mdlob už nadobro, ale naštěstí péra lovců senzací musela znovu senzačně napsat, že se Liszt z mdloby probudil, takže nejen Liszt, ale i novináři museli přivyknout Lisztovo být či nebýt.

Když přijel na studium konzervatoře do Paříže, nepřijali jej, protože je prý cizincem. Liszt se pokusil prorazit skladatelsky. Patrně to byla lyrická skladba na zakázku „Don Sanche“, kterou skladatelsky přesvědčil. Evropa si na něj zvykla, jako na klavírního virtuóza. Sice registrovala jeho opusy zatvrzele, ale stejně jako Chopin, zůstal u obecenstva a kritiků jen a jen klavíristou. Byl zakladatelem klavírní školy své doby a jeho skladby se nedaly na dlouho přecházet. Veřejnost musela uznat, že je i skvělým a nesmírně plodným komponistou. Teoretici a historici hudby jej začali řadit mezi stoupence tzv. „programní hudby“, čili francouzsky „idée fixé“. To znamená, že komponoval, jako později i Smetana, na předem dané téma.

Liszt přijel podruhé do Prahy v roce 1846. Smetana, v té době už jako skladatel, stále koketoval s myšlenkou na dráhu virtuóza. Ještě se k Lisztovi netroufl přiblížit, třebaže věděl, že Liszt měl pro talenty srdce otevřené a byl člověkem až dětsky nezištným a dobrotivým. R. Wagner mu vděčil za to, že mu pomohl uvést opery „Tannhauser“, „Lohengrin“ a „Bludného Holanďana“ ve Výmaru. A za pomoc mu vděčili i Berlioz, Saint-Saëns i jiní.

Smetana poslal 1. března 1848 zoufalý dopis. Neměl peněz na klavír ani na obživu rodiny. Do týdne mu Liszt odepsal a přiložil 400 zlatých na klavír. Tehdy už Liszt nekoncertoval a usadil se ve Výmaru. Bylo to snad rok po daru Smetanovi, Liszt se vracel do Výmaru a zastavil se v Praze. Bez ohlášení zaklepal na dveře bytu manželů Smetanových poblíž Koňského trhu (Václavského náměstí). Liszt odkryl hloubku svého lidství. Řekl pětadvacetiletému skladateli, že se z jeho díla, jež mu poslal, klová velmi slibný skladatel.

Praha se Liszta dočkala podruhé v roce 1856. Nepřijel koncertovat, ale česká hudební metropole jej pozvala, aby jej královsky uvítala v katedrále sv. Víta na Hradčanech, kde sám dirigoval svou slavnou „Ostřihomskou mši“. Jaký byl ohlas v hudební Praze, o tom nelze pochybovat, ctitelé mu na hostině věnovali krásnou taktovku a Liszt si v dobrém rozmaru prý v Loretě zapreludoval na loretánskou zvonkohru.

Lisztova dcera Cosima se provdala za R. Wagnera a Liszt u mladých často pobýval v jejich proslaveném Bayreuthu. Třebaže mu zeť neoplácel jeho dobrotu dobrem, Liszt byl povznesen nad podobné nectnůstky Wagnerovy nerudné povahy. Ba naopak, viděl ve svém zeťovi hudebního génia. Před svou smrtí přijel dokonce až z Říma, kde se natrvalo usadil, aby se zúčastnil představení Wagnerovy opery „Tristan a Isolda“. Vyslovoval i před svou smrtí Wagnerovo jméno s velkou úctou.

Od své padesátky se v Římě věnoval výhradně duchovní hudbě a pracoval na jejím zdokonalení. V Římě napsal své slavné oratorium „Christus“ a své „Requiem“. Skladatelsky se neustále vracel domů do Maďarska. Napsal mohutnou „Uherskou korunovační mši“ a vyznal se svému domovu rovněž studií „Cikáni a jejich hudba v Uhersku“.

Třináct rozměrných symfonických básní „Hungaria“, „Faustovská symfonie“, „Dantova symfonie“ se závěrečným sborem, „Mazeppa“ a další skladby potvrzují, že Liszt byl romantickým hudebním básníkem. Nezapomněl na svého přítele Frederika Chopina, jehož památce se poklonil tím, že napsal jeho biografií.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!