Ferdinand Břetislav Mikovec

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český spisovatel, dramatik, redaktor. Psal česky i německy na témata z českých dějin. Založil časopis „Lumír“ (1851-62). Z dramat: „Záhuba rodu Přemyslovského“, „Dimitr Ivanovič“. Z odborných knih: „Tycho Brahe“, „Die königliche Burg Karlstein in Böhmen“.
Mikovec.png
Narození a úmrtí
  • 23. 12. 1826 (Sloup u České Lípy)
  • 22. 9. 1862 (Praha)
Památníky
  • Masarykovo nábřeží 2058/38; PD s portrétem, S. Rypota 1870, na novém domě J. Rotter 1937
  • Pohřben na Malostranském hřbitově, 1911 převezen do rodiště
Odkazy

Dvě kapely řízně spustily Veitův Pochod umělců a na jeviště Stavovského divadla onoho památného dne 29. února 1848 důstojně vcházely slavné postavy kultury světa. Konala se první pražská reduta, o níž se zasloužil rusovlasý dvaadvacetiletý atlet Mikovec. Před nedávnem jej zvolili za předsedu spolku „Arkadie“, v níž se sdružili čeští a němečtí spisovatelé.

Nejdříve prošla jevištěm postava „Fantazie“, poté spolu vyšli držíce se za ruce Mikovec jako Lumír z Královedvorského rukopisu a Josef Kranner (budoucí slavný architekt) jako staroněmeckým bard. Za bájnými hrdiny Čechů a Němců šel slavný Dante, v němž by sotvakdo rozpoznal malíře Josefa Mánesa. Boccaccia představoval herec J. J. Kolár, Rubense hrabě F. Thun a řada slavných jmen dějin pokračovala. Ještě než reduta skončila, Praha se dozvěděla, že Francie povstala proti vládě aristokracie. Za několik dní vzplanula revoluce ve Vídni, v Itálii, v Čechách a všude se zvedly požadavky za národní svobodu a lidštější život v rakouském „žaláři národů“.

Mikovec byl už známým spisovatelem, organizátorem všelijakých „kočičin“, jež čeřily pokojnou hladinu Prahy. Objevil se v občanské domobraně „Svornost“ s distinkcemi praporečníka v rozbouřených ulicích Prahy. Známé revoluční události roku 1848 v Praze vyústily do 235 barikád, jež občané postavili proti palbě 3 batalionů granátníků generála Windischgrätze, který děly krotil národní touhy Čechů.

V Národních listech 9. června vykřikl K. Havlíček: „Tolik atentátů proti svobodám národním!“ Ze slibu císaře, že zavede konstituci zbyla oktrojovaná ústava z roku 1849 po vojskem rozehnaném Kroměřížském sněmu a zatykače na české rebely. Zatykač vydali i na Mikovce, jenže ten uprchl do Chorvatska, kde se přidal k protirakouskému odboji. Vrátil se jenom na skok až po amnestii, protože hned odjel do Lipska, aby si tam ukojil svou vášeň pro české dějiny, kterou u něj postřehl prof. Krombholz na českolipském gymnáziu. Ten doporučil jeho otci, správci na majetku hr. Kinských, aby jej dal na studium filosofie. Mikovcovi bylo osmnáct a už otiskl pojednání „Die alchemisten in Prag“. Po dvou letech studia vydal v „Květech“ a později i knižně monografii o hvězdáři Tycho Brahem.

V roce 1848, kdy se pustil do dramatu „Záhuba rodu Přemyslovského“, musel německy vychovanému Mikovcovi pomáhat s češtinou přítel J. V. Frič. Psal lehce, mnoho, zajímavě a hořel nadšením pro divadlo, jenže oproti Tylově národně uvědomovacímu poslání divadla podtrhoval stejně jako herec a spisovatel J. J. Kolár vůdčí roli hrdiny. Mikovec se v Lipsku zdržel hledáním pramenů k biografii o Valdštejnovi a kromě toho v Lipsku vydal německy „Husovy dopisy z Kostnice“.

V roce 1851 si vymohl vydávání časopisu, který byl jediným českým časopisem po porážce revoluce. Nazval jej po svém bájnému hrdinovi z merendy „Lumír“ a vydával jej do roku 1862, kdy v něm pokračoval V. Hálek a přejmenoval jej na „Zlatou Prahu“. Mikovec napsal 4 dramata (Konráda Wallenroda nedokončil), bezpočet článků a kritik, ale jeho hlavní zájmovou doménou byly vedle divadla i archeologie, památky a starožitnosti. S dychtivostí zaníceného vědce hledal v archivech a muzeích a zveřejňoval zajímavosti, protože jen tak mohl svého „Lumíra“ udržet při životě.

V roce 1857 vydal „Malerisch-Historisches Album vom Königreich Böhmen“ a ve stejném roce monografii o Karlštejně. Po napsání studie „Stopy selského či sousedského divadla v Čechách“ se s malíři Hellichem a Kandlerem pustil do zpracování obsáhlejšího díla „Starožitnosti a Památky země České“, které bohužel už nedopsal.

S energií svého mládí se zasloužil o zachování kaple sv. Kříže na Starém Městě, a rovněž o Krocínovu kašnu na Staroměstském náměstí. Byl prvním „objevitelem“ nádhery Langweilova modelu Staré Prahy a když po bitvě u Solferina, v níž si mladý František Josef I. ochutnal trpkost porážky (1859), vyrostly Čechům naděje na svobodnější národní život, Mikovec byl u zrodu výboru pro postavení Národního divadla.

V tom čase houževnatě připravoval se společníky velkou výstavu starožitností, která měla být instalována na Staroměstské radnici. Jenže Mikovcovo atletické tělo dosloužilo a srdce dotlouklo v půl osmé ráno 22. září 1862 patrně z velkého přepětí.

Spolek „Arkadie“ mu věnoval pomníkový obelisk s portrétem od sochaře Seidana, který stál na jeho hrobě na Malostranském hřbitově až do 11. května 1911, kdy jeho i matčiny ostatky v obavách ze zrušení hřbitova, jež hrozilo, Mikovcova rodina převezla i s pomníkem do rodiště ve Sloupu u České Lípy.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!