François René de Chateaubriand
„Bourbonovec ctí, royalista rozumem a přesvědčením, republikán vkusem a charakterem.“— F. R. de Chateaubriand o sobě ve spise „Restaurace a monarchie“
Narození a úmrtí
- 4. 9. 1768 (Saint-Malo)
- 4. 7. 1848 (Paříž)
Památníky
- Lázeňská 286/6; PD,1930
- Pohřben blízko rodiště na ostrůvku Grand Bé
Odkazy
Před vyhlášeným hotelem na Malé Straně „V lázních“ se 24. 5. 1833 v 7 hod. večer zastavila karosa, z níž vystoupil důstojný šedesátník a rychle zmizel v budově. Ráno se v „Prager Zeitung“ objevil drobný titulek: Hr. Vicomte Chateaubriand von Paris (in Bad). Lidé, kteří před 30 roky (1905) prožili šokující zážitek z jeho poetické prózy „Atala aneb Láska dvou divochů na poušti“ ve skvělém překladu Josefa Jungmanna, porozuměli, ale málokdo věděl, že Chateaubriand přijel do Prahy krátce po sobě už podruhé.
V půl desáté večer jej s dvorní škrobeností na Pražském hradě přijal francouzký exkrál Karel X., jemuž spřízněný císař František I. po útěku před francouzskou revolucí poskytnul azyl. Chateaubriand měl projednat delikátní záležitost vévodkyně Marie Karolíny, vévodkyně z Berry, vdovy po králově mladším synovi. Znovu se tajně provdala za Carla Lucchesi-Palli a pučem chtěla sesadit tchána z trůnu. Porodila ve věznici Blaye dceru, kterou dvůr měl za nemanželskou. Chateaubriand uspěl. Vše bylo odpuštěno a vévodkyně se mohla vrátit k synovi Jindřichovi a k dceři Louise, kteří pobývali s dědou v Praze.
Přestože se exkráli Praha zalíbila, musel 26. 5. 1836 kvůli korunovaci Ferdinanda V. z města odjet. Uchýlil se před cholerou do Gorice, kde na choleru přece jenom zemřel 6. 11. 1836. Chateaubriand si o pražské epizodě do své slavné autobiografie „Paměti ze záhrobí“ poznamenal: „Zatím co jsem se přes něj (Karlův most) ubíral, Karel X. kráčel po chodníku, pod paží měl deštník a jeho syn jej doprovázel, jako najatý průvodce. Řekl jsem v conservateuru, že si člověk stoupne k oknu, aby viděl míjet monarchii. Viděl jsem ji míjet na pražském mostě.“
Chateaubriand se vrátil do pařížského ústraní. Dopisoval paměti svého bouřemi zmítaného života, o němž si od roku 1811 dělal poznámky. Byl jedenáctým dítětem starého šlechtického rodu ze Saint Malo, kde: „Poprvé pocítil záchvat oné nudy, která je mou mukou a mou blažeností.“ Dal se k vojsku, ale za revoluce odjel do Ameriky, pak se vrátil zraněn v bitvě u Thionville a emigroval na 7 roků do Anglie. Bez prostředků a roztřesen z popravy bratra, z věznění sester a ze smrti matky.
Všechno co prožíval, formovalo jeho filozofickou vizi. Zahořel Rousseaovým návratem k přírodě, jenže podle něj měl Rousseau zachovat své učení v tajnosti. Francouzské encyklopedisty rád neměl, protože jejich filosofie byla „první a konečnou příčinou“ revoluce. V roce 1800 si z Anglie do Paříže přivezl kromě filosofických esejí o dějinném spříznění revolucí, epos v próze „Načezové“. Vydal z něj v roce 1801 jen část s názvem „Atala“. Byla to oslnivá prozaická báseň o lásce dvou divochů, čili romantický příběh, který svou dobu nadchnul.
Ve spise „Duch křesťanství“ křesťanskou víru zpoetizoval, čímž si naklonil Napoleona, který jej jmenoval tajemníkem velvyslanectví v Římě. Chateaubriand však na Napoleona zanedlouho zanevřel, protože nechal popravit nějakého aristokrata. V úctě ke křesťanství začal psát epos nazvaný „Mučedníci“, a protože chtěl prožít a zažít všechno, co hodlal napsat, zajel si za inspirací přímo do Jeruzaléma.
V roce 1814 vydal spis „Bonaparte a Bourboni“, jímž si Napoleona obměkčil, takže se znovu vyhoupl do diplomatických křesel a dotáhl to až na ministra zahraničí. Dali mu za úkol diplomaticky zamezit konfliktu se Španěly. V době, kdy se otevřeně vyznával ze svého duchovního stavu, napsal spis „Z monarchie podle charty“, v němž přiznal, že sám má koneckonců větší smysl pro konstituci, než se to dalo očekávat od „royalisty rozumem a přesvědčením“.
Dlouho před veřejností ukrýval své „Paměti“, k nimž si dělal poznámky předlouhý čas a vyhlásil, že musí být vydány až po jeho smrti. Proto se jim dostalo názvu „záhrobní“. Podařilo se mu „Paměti“ dokončit v roce 1836 a dokonce z nich předčítával úryvky v kruhu pařížských přátel. Ti jej přesvědčili, aby je prodal ještě za svého života. Souhlasil, ale vymínil si přece jenom vydání až po smrti. Dychtiví akcionáři si však od něj vymohli alespoň souhlas k vydání některých fejetonů. „Paměti ze záhrobí“ vyšly knižně v letech 1849-50, až po smrti autora, který ještě pod svými okny uslyšel zahřmět revoluci (1848). Těžce by ji nesl, protože byl proti svobodnému vyjadřování názorů, byť sám to nedodržoval. Literární historie jej ocenila jako spisovatele, který dal prozaické literatuře básnivost.
Nechal se pohřbít blízko svého rodiště na ostrůvku Grand Bé.