František Škroup

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český hudební skladatel a dirigent. Kapelník ve Stavovském divadle v Praze, pak v opeře v Rotterdamu. Autor první české opery „Dráteník“ (1824), české hymny (z Fidlovačky, 1834). Z dalších děl: „Oldřich a Božena“ (opera 1826), vydavatel sborníků písní „Věnec ze zpěvů vlasteneckých“ (1839).
Jan Vilímek - František Škroup.jpg
Narození a úmrtí
  • 3. 6. 1801 (Osice u Pardubic)
  • 7. 2. 1862 (Rotterdam)
Památníky
  • Myslíkova 13; PD s úryvkem české hymny, B. Seeling 1887
  • Pohřben ve společném hrobě nemajetných umělců na protestantském hřbitově v Rotterdamu
Odkazy

Rod kantorů jej obdařil hudebním nadáním, takže v osmi překvapoval hrou na flétnu a v jedenácti ho na přímluvu místního děkana poslali do Prahy, kde zpíval ve sboru v Týnském chrámu a v Loretě. Na gymnáziu v Hradci poznal dramatika V. K. Klicperu, vydavatele Pospíšila, a ředitele hradeckého kůru, operního pěvce Volkerta. Ten byl v prosinci 1786 na premiéře Mozartovy „Figarovy svatby“ a na premiéře „Dona Giovanniho“ koncem října 1789 v Praze. Škroup poznal i vzdělaného teologa J. L. Zieglera. Z Hradce odešel do Prahy na práva i se svými prvními skladbami.

Den 28. prosince 1823 byla v Praze velká událost. Ve Stavovské divadle uvedli Weiglovu operu „Švýcarská rodina“ a nastudoval ji dvaadvacetiletý Škroup, který v ní i zpíval. Přišli vlastenci zvučných jmen a muselo se reprízovat. Škroup komponoval ke hrám ve Stavovském divadle hudbu a s básníkem Chmelenským uvedli první českou operu „Dráteník“. Na hromnice 2. února 1826 bylo Stavovské divadlo znovu nabito. V první řadě seděli tělnatý „hudební papež Prahy“ Tomášek, Jungmann, Palacký, Čelakovský, Tyl, Vinařický, prostě všichni, kdo vešli do čítanek národního obrození a českých dějin. A znovu nevídaný úspěch.

Škroupova opera měla mnoho repríz, takže autoři napsali další české opery - „Oldřich a Božena“ (1828), „Libušin sňatek“ (1835), jenže ohlasy na jejich opery slábly a nepomohlo ani jejich přepracování. Silnější odezvu si vysloužila opera „Libušin sňatek“, která však nezhojila Škroupovu rozladěnost.

Škroup se oženil s Vilemínou Koudelkovou, sólistkou v jeho operách. V roce 1827 jej ředitel divadla J. N. Štěpánek jmenoval druhým kapelníkem. Škroup hledal návrat úspěchu v opeře, jenže mnohem více zaujal scénickou hudbou k různým hrám.

V půli roku 1834 k němu přiběhl do bytu v domě „U Bonů“ v Myslíkově ulici Tyl s textem hry „Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka“. Škroup v ní zalistoval a ožil. Bylo to cosi přímo z pražské ulice. Každá scéna ožívala nehraným veselím, i opravdovým smutkem. Prostě tak, jak šel život. Byl s melodiemi pro Fidlovačku brzy hotov a Tyl zajásal. Horší to bylo s herci. Kde je vzít? A když sama hra byla výrazem života pražské ulice, proč by hru nezahráli sami lidé z pražské periferie?

Nadšení je elixírem zázraků a ten se stal na premiéře 21. prosince 1834 v půl čtvrté odpoledne ve nabitém Stavovském divadle. Na jevišti hrál dav lidí z ulice sám sebe, z hlediště naň lidé pokřikovali, ale když na jeviště dokulhal slepý houslista Mareš, sál ztichl. Při tónech písně „Kde domov můj“, kterou zpíval basista Stavovského divadla Strakatý, tekly lidem slzy. Národ v písni prožíval svůj vlastní osud. Strakatý tuto píseň zpíval po celé české zemi.

Za tři roky Škroup ovdověl a oženil se s mladičkou Karolinou, dcerou ředitele Pražské paroplavební a plachetní společnosti. Spolu s Chmelenským vydával sborník českých písní „Věnec ze zpěvů vlasteneckých“, v němž zveřejňovali i písně českých skladatelů. Mnohé z těchto prvních umělých českých písní znárodněly.

Škroupova hudba zrála a velký úspěch sklidila jako scénický doprovod k tragédiím herce a autora J. J. Kolára „Žižkova smrt“, „Magelona“ a v další scénické muzice. Škroupu opera přímo lákala a napsal hudbu na německý text „Drahomíra“, jenže odezvu nenašel. Teprve opera na německý text „Der Meergeuse“ mu přinesla úspěch, který však provázely trpké invektivy redaktora F. B. Mikovce, který Škroupovi vyčetl, že se odklonil od češství.

Škroup tehdy dirigoval orchestr Stavovského divadla, jenže v roce 1857 jej z divadla propustili. Otevřel si soukromou pěveckou školu a rád přijal místo ředitele Žofínské akademie, aby zajistil rodině příjem. Komponoval bez oddechu a jeho hudba překvapovala vyzrálostí i rozmanitostí hudebních forem. Škroupovy příjmy však prořídly.

Škroup svou hudbou vyplňoval velkou mezeru v české hudbě klasicismu a romantismu. Kromě svých skladeb uváděl tvorbu R. Wagnera, G. Verdiho, Mendelssohna, Liszta, V. Berlioze a dalších průkopníků moderny. Jenže v roce 1861 rád přijal nabídku na místo kapelníka německé opery v Rotterdamu, aby zabezpečil rodinu. Odcházel zatrpknutý, že ho přes velké zásluhy o českou hudbu nejmenovali kapelníkem Prozatímního divadla (1862). Z Rotterdamu psal své ženě: „Cítím se velmi opuštěn a raději bych dokončil svůj život v Praze, jen kdybych tam našel nějaký příjem.“

Škroup měl v Rotterdamu velký úspěch a když ho tu navštívil na svém koncertním turné do Holandska Smetana, jakoby omlád. V den Smetanova odjezdu složil jásavý mužský sbor příchodu jara.

Dne 29. ledna 1862 dirigoval Cherubiniho „Vodnáře“. Z Prahy přišla zpráva, že místo dirigenta v novém Prozatímním divadle obdržel J. N. Mayer. Tím mu uzavřeli naději návratu domů. Byl těžce nemocen a osamocení urychlilo v noci ze 6. na 7. února 1862 jeho smrt. Rotterdamská opera mu vypravila královský pohřeb. Jako nemajetného člověka ho pohřbili do společného hrobu umělců.