František Doucha
Narození a úmrtí
- 31. 8. 1810 (Praha)
- 3. 11. 1884 (Praha)
Památníky
- Karmelitská 374/23; PD, O. Materna a V. Sviták 1899
- Pohřben na Vyšehradě
Odkazy
Švec Doucha v domě „U Dvou fendrychů“ neměl pro prvňáčka jiný výběr, než německou farní školu u sv. Tomáše hned přes náměstí. Později malý absolvent základního učiva chodil do školy blíž, ale opačným směrem, na malostranské gymnázium. Na pokračování ve studiu tu pro chudého chlapce byla jediná alternativa, a to v bezplatném teologickém semináři, jehož studium ukončil rok před kanovnickým věkem, čili před svou čtyřiadvacítkou. Na kněžské svěcení si musel počkat rok na faře v Brandýse nad Labem.
Potom byl něco přes rok kaplanem v nedaleké dědince Petrovice, ale onemocněl na souchotě a tím ukončil duchovní kariéru s malou penzičkou v klášterní cele minoritů na Starém Městě. Usadil se tu mezi tlusté zdi natrvalo a uzavřel se do práce, v níž si potvrdil svůj obrovský, fenomenální talent pro jazyky, jichž časem zvládl čtrnáct a to natolik brilantně, že z nich překládal literaturu.
V tom čase každý vlastenec, byť jen brnknul o múzu, považoval za povinnost sbírat poetické bohatství českého lidu. Tam se za staletí i pod příkrovem národního útisku rodila lidová moudrost a slovesná tvořivost. Německý filosof Herder viděl budoucnost Slovanů a Goethe rozžínal světlo romantismu.
I Doucha přispíval lidovými písněmi a úslovími do sbírek Erbena a Jungmannovi do jeho „Slovníku německo-českého“ mnoha zapomenutými českými výrazy. Překladatelská píle se v něm proměnila v nevyzpytatelnou vášeň. Tenkráte se nepsalo kvůli honorářům, ale pro zmrtvýchvstání českého jazyka, kterým se v mnoha dialektech mluvilo po dědinách. Peníze víc nebyly než byly, ale o to byla větší láska k rodné zemi a jeho jazyku. Jinak to ani nešlo. Český národ utlučený národní a sociální pobělohorskou porobou jiné cesty neměl.
Ročníkem narození byl vrstevníkem Máchy (1810), čili člověkem, který se narodil do času obrovské práce jungmannovské generace na vzkříšení českého jazyka. Kolovalo o něm, že byl tak nesmírně pilný, že mu od neustálého psaní zchromly prsty na pravé ruce, proto se naučil psát levou rukou. Z ruštiny překládal Puškina, z polštiny Mickiewicze, jednadvacet autorů přeložil z angličtiny, mezi nimi byli Byron, Longfellow, Burns, Shelley, Francii v jeho překladovém díle zastupovali Hugo, Dumas st., Sardou, Itálii Dante, Tasso, Německo Herder a Kleist.
Habsburkové si v tom čase s národními právy nedělali vrásky a se šesti slovanskými národy v monarchii už vůbec ne. Slovanů bylo tehdy v Rakousku kolem 25 milionů. To už zjistil historik Pelcl ve své inaugurační řeči při svém jmenování za prvního profesora češtiny na univerzitě.
Zřejmě tento doslova „žalář národů“, jak se Rakousku říkalo, posiloval národní aktivitu ujařmených. To jistě Douchu, stejně jako později např. i lékaře Čejku, vedlo k překladům ze slovinštiny a chorvatštiny. Doucha sáhl i do slovesnosti lužické, umírající větve Slovanů, kterou Germáni rdousili. Překládal literaturu Švédů, zamířil za literaturou Portugalců i k věčně živým literárním pramenům literatury latinské. Svůj překladatelský kaleidoskop korunoval v roce 1856 vydáním překladů všech her W. Shakespeara, ještě osm roků před mohutnými shakespearovskými slavnostmi v roce 1864.
Doucha měl i brilantní přehled o domácí literatuře. Bibliograficky zmapoval českou literaturu v knize „Knihopisný slovník československý za léta 1774–1864“, do něhož zařadil i spisovatele, kteří psali knihy pro děti.
Právě knížky pro děti byly jeho doménou. Napsal nebo přeložil jich pro ně na 80. Je pochopitelné, že se do jeho knížek pro děti popsala kněžská profese a izolovanost od dětského světa, čili nezkušenost s věkovým obzorem dětí. Dětská dušička předpokládá hodně reálného vyprávění, plného tajemství i dramatu, jenže kněz v mnišské cele, třebaže prožíval dětství v malostranských uličkách, moc často propadal moralizování. Překlady dětských knížek ze světa však vyvážily jeho dluhy. Poprávu je však možné Douchu považovat za průkopníka české literatury pro děti.
Doucha pochopitelně nebyl do své cely přivázán. Chodil mezi vlastence a stýkal se s českými autory. Objevil v příteli Jaroslavu Kalinovi obrovský básnický talent i vynikajícího překladatele. Jenže jeho přítel se stal obětí tuberkulózy a dožil se jenom třicítky. Doucha vydal celou jeho literární pozůstalost.
Pilný oráč na poli české obrozenecké literatury zhasl ve známé pražské nemocnici u Milosrdných bratří, kde se léčili i psychicky nemocní kněží. Kdysi tu byl v péči známého lékaře a muzikanta Helda i zakladatel slavistiky Josef Dobrovský.