František I. Rakouský

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Rakouský císař, který vládl 43 roků. Jeho kancléřem se stal K. W. Nepomuk Lothar Metternich a prezidentem policie Josef Maria Sedlnitzký. Udržel tuhý policejní režim, jímž se prodíraly revoluční změny doby i výhonky českého národního obrození.
„Nyní panují nové idee, které nemohu schvalovat a nikdy jich neschválím… já nepotřebuju učenců, nýbrž dobrých občanů… Kdo mně slouží, musí učinit, co nařizuji. Kdo to neumí nebo přichází mně s novými ideami, ten může jít, nebo já jej odstraním.“
— František I. k profesorům lycea v Lublani
Francesco I.jpg
Narození a úmrtí
  • 12. 2. 1768 (Florencie)
  • 2. 3. 1835 (Vídeň)
Památníky
Odkazy

Císař Leopold II. vytýkal svému bratrovi Josefu II., že je zbrklý a uspěchaný. Ten mu to vracel úšklebkem o úzkostném opatrovníkovi. Josef si přál mít nástupce svého typu, který by pokračoval v osvícenské reformě na svých šest tisíc patentů. Bratr měl syna Františka, a tak se upnul na jeho výchovu a přípravu k vladařské moci. Svěřil ho do výchovy ve Florencii, kde do bázlivého mladíka soukávali vše možné. Chlapec byl uzavřený, zamlklý a strýc nerozpoznal, že skrývá bázlivost. Strýc jej dvakrát vzal ke gen. Laudonovi do bitvy s Turky, jenže to byla první a poslední bitva, kterou František viděl.

Když Josef náhle zemřel, nastoupil bratr Leopold II., který skonal po dvou letech a v roce 1792 císařskou moc převzal císař František II. Ten měl jedinou představu vlády, pramenící v habsburské tradici: „semper eadem“, čili zachovat vše postaru. Otec si byl vědom jeho nezpůsobilosti k vládě, a pověřil jej vedením státní administrativy. František usedl do velké pracovny s dlouhým stolem, pečlivě srovnával spisy a dlouhé hodiny proseděl mezi folianty císařského paláce. Podle rady administrátorů srovnával spisy do hromádek na bezproblémové, které podepsal a nepříjemné, ty odkládal. Ale četl poctivě všechno s velkým zájmem, hlavně dopisy lidí, jež tajně chodily přes síto cenzury.

Na jeho habsburském vysunutém spodním rtu ustrnul spokojený, dobrácký výraz. V roce 1846 mu spokojená šlechta odhalila gotický pomník s jeho postavou na koni, kterou v bouřlivém roce vzniku ČSR 1918 Češi uložili do lapidária Národního muzea. Když se po roce 1989 vrátil šlechtě majetek, ozval se strážce lapidária s návrhem, aby František byl na piedestal vrácen, jelikož nikdy nikomu neublížil.

František především reorganizoval policejní aparát, protože po Evropě stále ještě planuly jazyky francouzské revoluce. Dbal o to, aby revoluční náznaky byly postihovány bez okolků. Zdokonalil dvorní policejní aparát, zpřísnil cenzuru dopisů, novin, knih a protkal říši cenzurními institucemi. Hned v roce 1793 zakázal tajné spolky, včetně čtenářských místnosti a zakázal spolčování vůbec.

Nechal především sledovat francouzské emigranty v Rakousku, roku 1794 nechal pozatýkat stovky členů vídeňských a uherských diskusních spolků, a 20 údajných „jakobínů“ nechal popravit. Císař Svaté říše římské národa německého František II. nechal v roce 1796 zkomponovat státní hymnu a geniální skladatel Josef Haydn napsal známou hymnu „Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem.“ Melodii převzalo Německo a zpívalo svou hymnu „Deutschland, Deutschland über alles.“ Hospodin Františka zachoval u vlády 43 roků, čili do roku 1835.

Evropu postihly krvavé dějiny. Začal ji dobývat Napoleon, který svou vojenskou náruč rozpřáhl na Evropu, Rusko, ba i střední východ. Proměňoval hranice podle svého přání. Napoleon slavil vítězství v „bitvě tří císařů“ 2. 12. 1805 u Slavkova nad rusko-rakouskými vojsky a přinutil poražené podepsat 26. 12. 1805 v Bratislavě mír. Rakousko se zmenšilo a František zůstal císařem ve zmenšené říši. To už byla nová, jiná monarchie, a proto se v ní František stal císařem Františkem I. Způsob vlády byl stejně policejní a mladý Palacký posílal ještě mnohem později osobní korespondenci po známých, protože říšská pošta zůstala ve stejném stavu. Policejní ředitel ve Vídni hr. Sedlnický se netajil tím, že každé národní spolčování zavání revolucí.

František prohrál všechny války. Nedbal rady bratra Karla ani věrného generála Radeckého, kteří mu radili reorganizaci armády. Rakouská armáda šla proto od porážky k porážce: byla poražena u Fleurus (1794), u Marenga (1800), u Slavkova (1805) a František už roku 1797 musel uzavřít mírovou smlouvu v Campo Formiu a uznat Napoleona, 1801 podepsat mír v Lunéville, kdy Rakousko ztratilo území v Porýní a v Itálii. Svatá římská říše zůstala od 6. 8. 1806 „velkou“ jenom císařským titulem.

František uposlechl dobré rady v jediném: odvolal neúspěšného hr. Stadiona a předal moc státu do rukou ambiciozního pleticháře J. K. Metternicha. Ten, aby zachránil alespoň něco, obstavil říši mírovými dohodami a různými aliancemi. Musel pro smír s Napoleonem obětovat Františkovu dceru Marii Luisu do harému Napoleonových manželek Zprvu přestrašená dívka prý nakonec našla v manželovi zalíbení.

Vysílená říše musela roku 1811 vyhlásit státní bankrot. Velký Napoleonův pochod na Rusko v roce 1812 doprovázel se svým vojskem i rakouský generál Karel Schwarzenberg, ale 27. června 1813 už Rakousko podepisovalo „tajné reichenbašské smlouvy“, aby se mohlo připojit k protinapoleonské koalici. Od září 1814 do června 1815 byl Metternich v čele vídeňského kongresu, na němž se uspořádavaly evropské poměry po Napoleonově porážce. František I. v této ohebné taktice svého ministra hrál druhé housle, ale přijal je docela rád. Císař však naplnil odkaz rodu, rozmnožit habsburský rodokmen po vzoru babičky Marie Terezie, jež měla 16 dětí. Zplodil 13 potomků se třemi ženami. V roce 1830 zabouřilo revolucí z Francie, která vyhnala ze země krále Karla X. a František mu v Praze poskytl na Hradčanech vznosný azyl. Revoluce byla znovu potlačena, ale každý její krůček posunoval evropské národy k lidským právům.

Když v roce 1846 české stavy chtěly vzdát Františkovi hold za jeho vládu „semper eadem“, Palacký navrhoval, aby daly zbudovat na nábřeží Vltavy spíše „Francisceum“, čili budovu pro kulturu. Šlechta vybudovala památník idolu své jistoty. Postavil jej arch. J. Kranner v gotické podobě, jež připomíná jeho účast na dostavbě chrámu sv. Víta. Na Smetanově nábřeží stojí gotická věž s kašnou. Sochař Josef Max se svým žákem J. Böhm vypodobili císaře na koni. U paty věže je v kruhu rozestavěno 16 alegorií českých krajů, mezi nimiž sedí dívka symbolizující Prahu. Pod baldachýn zvedli 8 alegorických plastik: orby, hornictví, vědy, umění, obchodu, průmyslu, míru a hojnosti. František I. na koni stál uprostřed.

Pro český národ je císař František I. symbolem habsburského útisku a při zrození ČSR byl František I. na koni uložen jako dílo skvělých mistrů do lapidária. Český národ mu neměl zač děkovat.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!