František Jakub

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český malíř. Žák M. Pirnera a V. Hynaise. Maloval přírodní a žánrové motivy, např. „Zuzana v lázních“. Fresky - spořitelny Vinohrady, Beroun, Hlinsko a kolumbárium kostela Čsl. církve na Vinohradech.
František Jakub.jpg
Narození a úmrtí
  • 22. 12. 1875 (Praha)
  • 24. 1. 1940 (Praha)
Památníky
  • Slezská 66; PD s bystou, R. Březa 1966
  • Pohřben na Vinohradech
Odkazy

Tiskl své motivy v obrázkovém časopise „Zlatá Praha“, jehož počátky sahaly až k básníku Vítězslavu Hálkovi a pro kultivovaný, hladký tisk, si v generacích vysloužil velkou popularitu. Jakub měl oproti mimopražským studentům Akademie výtvarných umění v Praze výhodu místního rodáka. Žil v epicentru umění a příležitostí vidět v umění kdeco, a z čeho a od koho se přiučit měl habaděj. Nejraději vycházel s paletou na pražskou periferii Strašnic a do míst proti proudu řeky Berounky, kam se o nedělích vydávala Praha na odpočinek. Nemaloval jen přírodu. Přinášel do redakcí i žánrové, květinové motivy, jež maloval v ateliéru. Snažil se v zátiších o dekorativnost.

Znalci umění brzy postřehli, jak jeho krajinné motivy řídnou a do tvorby mu vstupují figurální motivy, jež se stávaly jeho doménou. Do pražského epicentra umění vbíhaly zahraniční vlivy, v hospůdkách se debatovalo a „Unionka“ na Perštýně či „Národní kavárna“ byly místem, kam adepti umění chodili po špičkách úcty.

Když končil výtvarnou školu, do českého umění vcházel, zásluhou „mánesovců“, vliv Paříže, jež obohatil výtvarné vidění dvěma výstavami francouzských obrazů a výstavou plastik velkého francouzského sochaře Rodina. Přivedli jej do Prahy a na jižní Moravu malířka Zdenka Braunerová a sochař, Rodinův žák, Mařatka. Nebylo snad českého malíře, jehož by Paříž nelákala. Impresionismus dozrál a zrodilo se cosi nového v chápání barevných tónů. Malíři toužili v obrazech víc zdůraznit sebe, své „já“, čili výtvarné umění se proměňovalo v pojetí výrazu.

Jakub byl na pražské akademii žákem dvou velkých mistrů štětce: prof. Maxmiliána Pirnera, virtuóza kresby, a prof. Vojtěcha Hynaise, který jako odchovanec Paříže vnesl do českého umění čistotu elegantní linky a přirozeného světla, jež uplatnil už na oponě Národního divadla. Jakub byl houževnatě pilný a plodný malíř a nevynechal žádnou příležitost k výstavě. Patrně nejvíc zaujal veřejnost v roce 1904 na výstavě „Krasoumné jednoty“ v Rudolfinu velkými obrazy pražských přístavišť a nábřeží. O něco později, kdy přilnul víc k figurální kompozici, namaloval např. alegorii „Jara“, v níž prokázal smysl pro barevnost i dekorativnost. Byla v tom zřetelně Hynaisova nota.

Smysl pro světlo a preciznost Jakuba ochránil v době první světové války od válečných zákopů, protože se dostal mezi šťastné malíře, kteří v době války na vysokých lešeních v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí od geniálního Ignáce Dientzenhofera restaurovali vzácné fresky. S kolegy O. Blažíčkem, J. Bendou a dalšími tu prožili čas jakoby mimo svět. Navíc se u mistrů baroka poučil z jejich šerosvitu. Byl to dárek české malířské minulosti několika malířům druhého desetiletí. To bylo navíc k tomu, co se naučil v Paříži u malíře Le Sidanera.

Z dlouhé řady Jakubových obrazů se za nejlepší považovaly obrazy „Po koupeli“, „Alegorie vinobraní“, „Cikáni“, „Píseň lidová“, „Boj o život“, „Dalila“, „Salome“, „Tanec“, „Nocturno“ a ještě řada jiných. Za obrazy „Ve víru života“ a „Zuzana v lázních“ obdržel cenu Akademie věd a umění.

V roce 1926 nastalo jakési rozhraní jeho tvorby. Vystavil v Praze své celoživotní dílo a výběr z výstavy poslal na mezinárodní výstavu do Benátek. Město obklopené mořem mu učarovalo, jako mnoha jiným malířům, svou barevností a světlem. Brzy po příjezdu z Benátek namaloval velký obraz „Karneval v Benátkách“, který promluvil ryze jakubovsky, stejně jako obrazy „Harlekýn“ nebo „Maškarní ples“. Toto údobí považoval za svá šťastná léta.

V dubnu 1928 vybral 84 obrazů pro 50. členskou výstavu „Jednoty výtvarných umělců“ a to byl moment pro výstavy po Evropě: především v Německu, Anglii a Jugoslávii.

Jakubovo malířské renomé inspirovalo mnohé instituce k zakázkám, v nichž zúročil svou válečnou zkušenost pod klenbami kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Hospodářská záložna v Berouně jej požádala o fresky pro interiér. Potom mu nabídla práci záložna v Hlinsku, kde realizoval příznačný námět „Spořivost“. Rok poté se ozvalo prezidium vinohradské spořitelny, od něhož jsou fresky „Spořivost“, „Léto“, „Podzim“ a „Zima“.

V roce 1936 čekala na Jakuba ještě jedna symbolická freska v kolumbáriu Husova sboru na Vinohradech. Bylo to rok po výstavě celoživotního díla v místnostech Myslbeku, kterou uzavřel svou výtvarně nejplodnější část svého života.