František Křižík
„Věřím, že věda sblíží lidi a národy. Věřím ve šťastnou budoucnost světa. Lidstvo musí nakonec pochopit, že si je povinno úctou a láskou.“— F. Křižík v Čsl. rozhlase 1937
Narození a úmrtí
- 8. 7. 1847 (Plánice u Klatov)
- 22. 1. 1941 (Stádlec u Tábora)
Památníky
- Nitranská 2226/1; PD s bystou, R. Březa 1941
- Korunovační 6; PD s bystou, R. Březa 1941
- Radlická 2337/2; PD, 1937 (Pamětní deska odhalena dne 8. července 1937 v den devadesátých narozenin Františka Křižíka, zakladatele společnosti. Věnovala rada a zaměstnanci firmy Křižík-Chaudoir, a. s.)
- Pohřben v Plánicích
Odkazy
V roce 1878 se v ulicích Paříže volalo: „Vive la lumière russe!“ Rus Jabločkov totiž přivezl na mezinárodní výstavu svou elektrickou „svíčku“ a ozářil s ní ulici Paříže. I jednatřicetiletetý Křižík tehdy v Paříži vystavil svů vynález - blokovací signalizaci pro bezpečnější dopravu na železnici, ale Jabločkovův vynález, to byl zázrak. V roce 1881 překvapil Pařížany i Křižík. Sám na to vzpomíná: „Hlavní schodiště výstavního paláce bylo osvětleno mými obloukovkami, které byly vyznamenány zlatou medailí, jedinou určenou pro Rakousko.“ Později vybavil „obloukovku“ konstrukcí regulátora světla a patentoval ji ve všech státech Evropy. Měla úspěch tak velký, že Edisonova žárovka z roku 1879 musela ještě 20 roků čekat na své uznání.
Křižík si zařídil dílnu v Plzni. Svůj vynález prodal s omezujícími právy zahraničním firmám, které si na její slávě přišly na velké peníze. V cizině se obloukovka prodávala pod názvem „Piettova lampa“.
Před patnáctým rokem s ním šla maminka pěšky z Klatov do Prahy na učení, aby se tu seznámil s elementárními zákony elektrotechniky a nyní mohla klidně vydechnout. Její syn měl v sobě posedlost „objevovat“ a neustále vymýšlet něco nového. Učil se odevšad, ba nahlédl i do vysokoškolského programu. A pak jej život zavedl do zaměstnání na železnici. Spisovatel Klostermann vzpomínal, že to maminka mu řekla: „Františku, vymysli něco, aby se vlaky nesrážely a lidé darmo nehynuli.“ A František vymyslel návěstidlo, čili zvonkové signalizační zařízení, dnes všední jako lžíce, bez níž se člověk nenají.
Čas běžel a roku 1884 sedmatřicetiletý Křižík, jehož jméno prolétlo světem, se přestěhoval z Plzně do Prahy a založil si v Karlíně dílnu o sedmi zaměstnancích. Měl za sebou nechutnou rvačku o to, kdo osvítí nové Národní divadlo. Nabízel, že jej osvítí zdarma. Zakázku však dali vídeňské firmě Brückner. Inu Čech doma nebývá prorokem. Byly v tom zákulisní kalkulace, v podtextu čpěla i česká kletba obdivu cizího. Teprve když v půli představení dynamo vídeňské firmy selhalo a Národní divadlo upadlo do tmy, byl „omilostněn“ Křižík. Nejenže spravil, co jiní neuměli, ale vzal si za vlasteneckou povinnost po třicet roků zdarma pečovat o světlo v Národním divadle.
Syn ševce z Plánice byl z generace Myslbeka, Masaryka, Jiráska, Alše, Vrchlického a dalších, kteří zvedali český um na úroveň světa. Byl to Křižík, kdo v sále budovy mlynáře Václava Novotného na Žofíně rozzářil světlo. Už roku 1888 vyrobil „pražskou“ elektřinu v elektrárně na Žižkově, která je rovněž jeho dílem. Hleděl kolem sebe, jak ulehčit lidem a dokázat, že český mozek umí i české ruce umí. Předvedl elektrickou mlátičku, Fordovi ukázal, že automobil může mít elektrický pohon a vyjel Nerudovou ulicí až na Hradčany. Nic mu v elektrotechnice nebylo cizí a těžké.
V roce 1891 předvedl elektrotechnický koncert na Jubilejní výstavě v Praze. Vzpomínal, že: „Postavil první elektrickou dráhu v Čechách na trati Letná-Stromovka v Praze a roku 1896 elektrickou dráhu Praha-Libeň-Vysočany.“ A na výstavišti rozžal do sedmi barev fontánu arch. Roštlapila, ozářil celý areál a vozil účastníky výstavy tramvají z Letné na výstaviště v Holešovicích. Křižík byl místopředsedou organizačního, stavebního a instalačního výboru. V pamětech dále hrdě říká: „Všichni jsme se srazili v jeden šik a s nadšením pracovali. Ukázali jsme nejen cizině (i národním odpůrcům), co znamenáme hospodářsky, a že nejsme tak malí a bezvýznamní.“
V řadě Křižíkových vynálezů je elektrická lokomotiva, zprvu na výkon 500 V. Vyzkoušel ji na trati z Prahy na Zbraslav, pak z Tábora do Bechyně. Stupňoval výkon až na 1400 V a 3000 V. Kolem 130 elektráren bylo vybaveno Křižíkovým elektrotechnickým zařízením.
Se jménem Křižíka je snad v povědomí lidí nejvíc spojena tramvajová elektrická doprava v Praze. Nejdříve vedly její koleje z Florence do Vysočan, pak od Muzea k Olšanským hřbitovům. Přicházely mu zakázky na stavbu elektrických železnic, na osvětlování sálů i zámků, hrnuly se z celé rakouské monarchie. Jeho jménem se může chlubit železnice Nusle-Měchenice-Trnová, kde konal pokusné jízdy s akumulátorovým vagonem, i železnice mezi Bechyní a Táborem. V roce 1898 si patentoval konstrukci elektrického soustrojí pro železnici.
Nešťastným se pro něho stal rok 1913. Jeho bankovní úvěr mu pohltil veškerý zisk. Zadlužil se a musel předat svůj podnik vedení banky. A Pražská úvěrová banka ustavila svou akciovou společnost a převzala do své správy celý Křižíkův podnik. Křižík musel z vlastního podniku odejít. Jenže ještě mu zbývaly peníze za vynálezy v Anglii a síly, aby mohl založit společnost s názvem Křižík-Chaudoir na Smíchově.
Ani rakouská monarchie nemohla před jeho zásluhami zavřít oči a neskrblila „metály“. Už v roce 1905 jej jmenovali členem Panské sněmovny.
„Čeho je člověku v životě nejvíce zapotřebí?“ ptali se Křižíka krátce před smrtí. Odpověděl: „Odvahu. Odvahu do života. Nic víc.“ On sám, Křižík, odvahu měl i před německou okupací, když s K. Čapkem mluvili k národu před mikrofonem Čsl. rozhlasu.
Jan Neruda kdysi o Křižíkovi napsal: „Měl dvě vady. Nebyl obchodníkem a byl příliš skromný. Jedním slovem byl Čech.“