František Ladislav Čelakovský

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český bohemista a slavista, básník, překladatel a etnograf. Lidová tvorba mu byla základem poezie. Ze sbírek: „Ohlas písní ruských“ (1829), „Ohlas písní českých“ (1839). Z vědecké tvorby: „Slovanské národní písně“, „Růže stolistá“ (1840), „Mudrosloví národa slovanského v příslovích“ (1852).
„V cizině mnoho schází, co se penězi koupiti nedá.“
— F. L. Čelakovský
Jan Vilímek - František Ladislav Čelakovský.jpg
Narození a úmrtí
  • 7. 3. 1799 (Strakonice)
  • 5. 8. 1852 (Praha)
Památníky
Odkazy

Když si přijel odpočinout k rodičům do Strakonic, nikdy nepominul otcova přítele Plánka, který prsty, ztvrdlými z tesařiny, něžně obracel stránky. Malý posluchač naslouchal velmi pozorně, a zvídavý byl až běda, což se ukázalo i na budějovickém lyceu, kde zalistoval v Husově zakázané „Postile“ a musel ze školy. „Když vyhodili, přijmou jinde,“ řekl klidně Plánek a poradil mu, aby šel do Lince. Tam poznal Klicperu, ne dramatika, ale jeho bratra, který tu byl lékařem. Ten ho nadchl pro krásu lidové poesie. Čelakovský skončil studia neslavně. Na pražské univerzitě propadl z logiky. Logicky si však uspořádal další život. Sbíral po dědinách lidovou poezii, báje, pověsti a když si jednou v roce 1830 přišel domů odpočinout, spatřil tu krásnou Marii, byla z toho tichá dohoda, že se vezmou, až získá stálejší obživu.

Houževnatě studoval literaturu, chodil po dědinách za folklorem a zkusil psát i vlastní verše, které vydal v roce 1822 pod názvem „Smíšené básně“. Bez větší ozvěny. Zřejmě cítil, jak jsou hluché ve srovnání se vznešenou zpěvností lidové poesie, v níž našel i svůj hlas. V letech 1822-27 mu byla univerzitou lidová slovesnost nejen česká, ale i slovanská. S pomocí přátel Hanky, Šafaříka a Kamarýta vydal tři svazky „Slovanských národních písní“, z nichž na 180 bylo českých. Objevil budoucím generacím lidové písničky, jež se staly evergreeny české zpěvnosti: „Tatíčku starý náš“, „Loučení, loučení“, „Když jsem já ty koně pásal“ a další, jež vešly do čítanek národa, do obrázků malířů, do partitur muzikantů, prostě do obecného povědomí lidu.

Od roku 1828 získal malou obživu z kondic v bohatých rodinách, ale to nestačilo, proto mu přítel Vinařický zprostředkoval překlad spisu sv. Augustina „De civitate Dei“ a místo korektura v katolických novinách.

V roce 1829 Čelakovský překvapil něčím dosud nevídaným. Během dvou měsíců napsal jedním dechem v ruské lidové tonice verše na oslavu vítězství Rusů nad Turky a nazval je „Ohlasy písní ruských“. Vyvolaly nadšení, ba lidé srovnávali sbírku s Kollárovou poemou „Slávy dcera“. Překvapil sbírkou i v Rusku, kde mu nabídli, aby se svými přáteli zřídil slovanskou knihovnu v Petrohradu. Z nabídky sešlo, ale pykal další nouzí a zdálo se, že přece jen musí hledat obživu v cizině, jako už hodně talentů před ním. V odchodu mu bránil rusofil Václav Hanka, ale pragmatický Palacký mu vymohl u mecenáše hraběte Kinského finanční pomoc. V roce 1833 jej jmenovali redaktorem Pražských novin a České včely. Konečně mohl své lásce Marii nabídnout ruku.

Čelakovský se neuměl hrbit a kličkovat. Když pravda, tož pravda a po několika měsících si čtenáři s chutí v Pražských novinách přečetli Čelakovského repliku na projev ruského cara k Polákům, který od nich žádal poslušnost. Čelakovský, znalý ruských dějin napsal jedním dechem: „Jak právě mluvil car Mikoláš k Polákům, mluvili před 400 lety tatarští chánové k ruským knížatům.“ Čelakovský byl zbaven místa redaktora a nedali mu ani suplovat na univerzitě za prof. Jana Nejedlého. Čelakovský zavtipkoval satirou o ješitech a censorech. Schytal od vznešeně neomylných hodně ústrků, pomluv, intrik a opatrní se mu vyhýbali.

Čelakovský žil z příjmu knihovníka u hraběte Kinského. V roce 1839 se blýskl ještě něžnými rytmy „Ohlasů písní českých“, jež imponovaly čtenářům i hudebním skladatelům. V roce 1940 vydal sbírku básní „Růže stolistá“, a tím uzavřel svou kapitolu poety.

V roce 1841 mu Šafařík opatřil na pruském ministerstvu školství místo profesora slovanské literatury ve Vratislavi, kde Čelakovský prožil s přestávkami 8 roků. J. E. Purkyně jej tu „hlídal“, aby mu neztrpčovali život. Po letech úrodného života, přišla pohroma: Marie mu zemřela na tyfus a Čelakovský zůstal sám se čtyřmi dětmi.

Básnický idol českého národa hledal východisko. Jednou zahlédl mladičkou přítelkyni B. Němcové, literátku Rajskou a vzplál. Ta zprvu odmítala. Byl mezi nimi značný věkový rozdíl a koneckonců byla už zamilovaná do slovenského básníka Hroboně. Němcová jí nechtěla radou ublížit, jiní naléhali, protože šlo o Čelakovského, národní symbol. Ve Vratislavi se započala druhá, něžná kapitola jeho života.

V roce 1949, po příchodu nové rodiny z Vratislavi do Prahy, Čelakovský přednášel na pražské univerzitě, ale manželství ochladlo a Rajská za půl roku zemřela. Krátce po ní zemřel Čelakovský.

Velezáslužný český vědec a básník byl ctěn jako symbol slovanské lípy. Působil v mnoha významných spolcích a vědeckých institucích, připravoval učebnice i učební osnovy a přitom dokončil monumentální dílo, které obsahuje 15 tisíc slovanských přísloví: „Mudrosloví národa slovanského ve příslovích“ (1852). Vyšlo několik týdnů po jeho smrti.