František Martin Pelcl

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český historik, první profesor českého jazyka na Ferdinandově univerzitě v Praze. Autor historických i filologických prací. Z dějin: „Nová česká kronika“ (=Stručný přehled českých dějin), „Císař Karel IV.“ (2 sv. 976 s.), „Život římského a českého krále Václava IV.“ (2 sv. 609 s.), „Nová kronika česká“ (4 sv.). Z jazykovědy: „Česká gramatika“. Vydal po stu letech Balbínovu „Obranu jazyka českého“ a „Bohemia docta“ (obě zakázány) a prameny českých dějin od kroniky Kosmovy po Beneše Krabice z Weitmuhle. Dal základy novodobým českým dějinám.
„Doba Pelclova byla hnutí českého stadiem prvním, dobou ještě pochybností, zda národ vzkřísiti možno.“
— P. J. Šafařík
František Martin Pelc.jpg
Narození a úmrtí
  • 11. 11. 1734 (Rychnov nad Kněžnou)
  • 24. 2. 1801 (Praha)
Památníky
Odkazy

„Předešlou středu, tj. 13. března, na zdejších vysokých školách v koleji Ferdinandské byla pro veškeren národ český taková slavnost, jaké jsme se nenadali,“ napsal Kramerius. Rektor univerzity K. R. Ungar představil nabité aule prvního profesora češtiny na univerzitě od porážky Čechů na Bílé hoře. Po půldruhém století vyhnání české řeči z úřadů, škol a vědy. F. M. Pelcl s mladším Dobrovským kladli nové základy českým dějinám, jazyku a literatuře. Pelcl pronesl inaugurační řeč: „V rakouském mocnářství se počítá celkem 25 milionů lidí, kteří mluví sedmi různými jazyky, totiž německy, česky, polsky, chorvatsky, maďarsky, italsky a v Nizozemsku francouzsky a češtinou mluví kolem 6 milionů lidí v Čechách, na Moravě, v Horním Slezsku a v Horních Uhrách.“ Sál zabouřil. Konečně po 180. letech fakta pro budoucí generace Čechů! Pelclova inaugurační řeč vyšla německy na 24 stránkách s názvem: „Akademische Antrittsrede über den Nutzen und Wichtigkeit der Böhmischen Sprache“ s dvouocasým českým lvem na titulní stránce. Mluvil do duše šlechtě, generalitě, úřadům a dokazoval, že těch 6 milionů Čechů povětšině nezná, než rodný jazyk a zájmem šlechty a generality by mělo být promluvit k českým lidem česky.

Pelcl s Dobrovským byli už tehdy přesvědčeni, že český národ si dobude práva na život, jež mu bylo po Bílé hoře uzmuto. Vzali národu jazyk, a to znamená jakoby zranili srdce. Pelcl pocházel z českého plátenického rodu, ale vzdělával se v němčině a latině. Zprvu doma u piaristů, pak ve Dvoře Králové, u cisterciáků v Praze a ve Vídni. Chvilku zkoušel ranhojičství, ale pak mu maminka svázala uzlíček s nejnutnějším, a vyšel ku Praze. Později úsměvně zavzpomínal na zlé i dobré, na jehož začátku bylo odříkání a na konci přece jenom dobyl hodnosti bakaláře svobodných umění církevního práva, chemie a matematiky. Ve třiadvaceti jej z Prahy vyhnal vpád pruských vojsk.

V roce 1757 v Praze řádila mezi habsburky válka o dědictví, zemí tekla krev, byl krutý hlad a třiadvacetiletý Pelcl utekl do Vídně. Ta pro něj byla rájem, protože tu měl habaděj příležitostí ke studiu dějepisu, krasovědy a mluvnice. Vídeňské knihovny a archivy mu byly zlatým dolem vědomostí. Když se vyrovnal se zkouškami ke svým bakalářstvím, rozjel se do Francie a Lipska. V roce 1761 zmlkla děla a Pelcl se vrátil do Prahy, která ležela v rozvalinách nepoznání, ale plná úřední slávy z vítězství nad Prusy v bitvě u Kolína.

Hraběti Šternberkovi neušla Pelclova vzdělanost a vzal si jej za vychovatele synů Joachima a Jana, s nimiž prožil osm roků na zámku v Oseku u Rokycan. V tom čase už rašilo osení osvícenského racionalismu, který ostře bušil do temnoty jezuitských dogmat, jež svírala hrozbami pekel prosté lidi (např. „Věčný pekelný žalář“ od Manniho). Věda a osvícenství od francouzských encyklopedistů, doputovaly i ke dvoru Marie Terezie, vychované jezuity a bigotním otcem Karlem VI., císařem, který vydal nestvůrné protikacířské patenty (hlavně v roce 1725), jež jsou čtením pro silné nervy. U dvora působil osvícenský lékař, Nizozemec Gerhard van Swieten, který měl na Marii Terezii blahodárný vliv, ale protikacířská dogmata koneckonců překážela i císařově manželovi Fr. Lotrinskému v rozvíjení celoevropském obchodě. Nejstarší císařův syn Josef (II.) osvícenství propadl a v roce 1769, to už Pelcl z Oseku odešel, jezuitům v Římě naznačil, že jejich éra končí. Přes protesty papeže byla tmářská vláda Řádu Tovaryšstva Ježíšových zrušena patentem z roku 1773 a papež Klement XIV. to chtě nechtě potvrdil. Pelcl vstoupil do služeb hr. Nostice v paláci na Malé Straně, kde se postupně vytvořila vychovatelská trojice Pelcl-Dobrovský-Schaller.

V roce zrušení jezuitů přijel z Vídně do Prahy skvělý přírodovědec Ignác Born a Nosticův archiv i knihovna se proměnily v salon učenců. V Praze hned začalo vycházet vědecké periodikum „Prager gelehrte Nachrichten“, jež Pelcl řídil v letech 1774-5, a zároveň byl správcem „Soukromé společnosti české“ (od roku 1784 název Česká společnost nauk). Born Pelcla v roce 1774 vybídl, aby napsal „Krátké dějiny Čech od doby nejstarší po současnost“ (německy), jež pozdějším přepracování vyšly jako Pelclova populární „Nová kronika česká“.

Pro Nosticovy děti Pelcl napsal formou dialogu německo-francouzsko-českou příručku o českých dějinách, v níž kromě jiného poznamenal: „věřte mně, že česká řeč pro váš stav jest tak potřebná, jako francouzská.“ Čím víc Pelcl pronikal do českých pramenů, tím víc zrálo a vroucnělo jeho češství. Dobrovský se věnoval studiu českého jazyka, Pelcl českých dějin a spolu pracovali na základech českých dějin, jazyka a literatury.

V roce 1780-1 vydal Pelcl mnoho svazků různých publikací v jazyce německém, např. životopis „Císař Karel IV., král český“ (2 sv.) a doplnil jej soudobými rytinami. Jeho láska k domovu se proměnila ve vědu. Uměl nečesaně zesměšnit české odrodilce pro jejich službičkování nepřátelům za plný žlab, jež z toho měli. V letech 1788-9 Pelcl připojil k životopisu Karla IV. 2. svazkovou biografii jeho syna Václava IV. Díla si velmi cenil Palacký pro porozumění významu M. Jana Husa, který byl s předními českými velikány Žižkou, Komenským, Želivským atd. největším kacířem. V tom čase připomněl Husovu velikost světového významu skvělý katolický historik, prof. Kašpar Royko ve svém třísvazkovém díle „Hystorye Welikého Sněmu Kostnického“. To byl svěží závan pravdy.

Pelcl vydával historické prameny v edici „Scriptores rerum bohemicarum“, v nichž zveřejnil staré kroniky i s posloupností českých knížat, králů, biskupů, arcibiskupů, usnesení českých sněmů i dokumenty české diplomacie. Pořídil bibliografie českých knih. Jeho víra v českou budoucnost vyústila do slavné, česky psané knihy „Nová kronika česká“ (1791-7). Při vydávání Balbínovy „Obrany jazyka českého“ a „Bohaemia docta“ (Učené Čechy) měl velké patálie s cenzurou. Cenzoři hr. Věžník a rytíř Běšín Pelclovo vydání zabavili a editora „odměnili“ úředními i vazebními tahanicemi. Čechožroutům Pelcl napsal: „My, Čechové za samé ignoranty a blbce jsme byli pokládáni.“ Pelcl znectil i svého bývalého přítele Aloise Pařízka, ředitel malostranské školy, který se chválil, že školu poněmčil.

Na litoměřického biskupa Ferdinanda Kindermanna ze Schulsteinu, později vyšehradského probošta, bezohledného germanizátora napsal epitaf: „Zde leží hrobník národa českého/Vlastenci, vys.... se na hrob jeho.“

Pelcl s Dobrovským daleko posunuli vývoj české historiografie i jazykovědu. Předali obrovské dílo generaci Jungmanna a Palackého. Dobrovský po smrti přítele napsal Cerronimu 6. března 1801: „Smrt jeho mě velice zarmoutila, takže mně skutečně není dobře. Genius českých dějin snad nade mnou a několika málo jinými bdíti bude a nebude nás potřebovati k svým operibus posthumus.“

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!