František Palacký
„Jelikož římanství ne samo sebou, ale téměř veskrze jen prostředkem němectva se Čechův dotýkalo, může se také říci, že dějiny české vůbec hlavně na sporu s Němectvem se zakládají, čili na pojímání i zamítání způsobův a řádův německých od Čechův.“— František Palacký
Narození a úmrtí
- 14. 6. 1798 (Hodslavice na Moravě)
- 26. 5. 1876 (Praha)
Památníky
- Palackého náměstí; památník sedící sochy se symboly, S. Sucharda s pomocí J. Mařatky, arch. A. Dryák 1905-7
- Pohřben v rodinné hrobce v Lobkovicích u Neratovic
Odkazy
Byl druhým dítětem hodslavického evangelického učitele ze starého českobratrského rodu. Četl si prý v Bibli už v pěti letech. V devíti jej otec zavedl do německé katolické školy v blízkém Kunvaldu, ale brzy jej podle své víry zavezl latinské školy v Trenčíně. Potom malý talent studoval 6 let v proslulém prešpurském (Bratislava) evangelickém lyceu, kde se seznámil s Šafaříkem, který byl o tři roky starším studentem.
Když se pohlednému, nadanému a cílevědomému mladíkovi důstojné chování přiblížila dvacítka, našel si místo vychovatele dětí u zemanky Czúsové ve Vídni. Zvládl 11 jazyků, hrál výtečně na klavír, varhany i housle a s přítelem Šafaříkem ještě na škole anonymně vydali studii „Počátkové českého básnictví obzvláště prozódie“, což vlastně byla mladická polemika s Dobrovským. Nevzala v patrnost vědecký důkaz J. Dobrovského, že čeština je jazykem přízvučným, a tudíž se v češtině nemůže veršovat jako v latině časomírou (hexametrem). Čili způsobem, který ve své poemě „Slávy dcera“ užil básník Ján Kollár.
V dubnu 1823 pětadvacetiletý Palacký nesměle zaklepal na dveře Dobrovského v Praze u Nostice. Ten o mladíkovi věděl, ale netušil, že tento mladý muž si ve Vídni zapsal do „každodeníčku“: „Život můj a duch můj posvěcen budiž vlasti.“ Měl talent, vůli, důslednost, čili skvělé vlastnosti, aby jej Dobrovský doporučil rodině hrabat Šternberků, kteří hodlali zpracovat genealogii svého rodu. Palacký Dobrovského nezklamal. Odvedl výtečnou práci, a proto zůstal pracovníkem archivu rodu. Palackého mezi sebe přijala „Učená společnost“, kde vládla skepse, že by se málem zahubený český národ mohl vzkřísit. Nemluvě o tom, že císař František I. zvedl v zemi neprodyšnou policejní cenzuru.
Už 20. prosince 1825 překvapil Palacký na schůzce vlastenců u Šternberků návrhem na založení „Časopisu Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách“. Když se přítomní ošívali nedůvěrou v budoucnost českého národa, Palacký ohnivě řekl, že se míní rvát o svůj národ i kdyby pocházel z cikánského rodu, „aby aspoň čestná památka po mně zůstala v dějinách člověčenstva.“
V roce 1827 už plynně četl ve starých rukopisech a na společenských dýcháncích u bohatého advokáta Měchury v Pasířské ulici (Palackého) ukázal společenskou eleganci a hudební nadání. Vyvolal něžnou pozornost Měchurovy dcery Marie a byla z toho svatba. Marie obdržela věnem velkostatek v Lobkovicích u Mělníka. Dům v Palackého ulici (dnes muzeum) se mu stal domovem, pracovnou i „hrobem“. Založil edici vědecké literatury „Matice česká“ a časopis „Archiv český“. Časem jej jmenovali historiografem českého království po Pubičkovi, v jehož „Chronologische Geschichte Böhmens“ měl pokračovat, ale Palacký měl už vlastní koncepci českých dějin a požádal o svolení, aby mohl české dějiny zpracovat podle svého pojetí.
Začal s vydáváním periodika „Staří letopisové čeští od roku 1378 do 1527“. To představovalo neuvěřitelnou dřinu v archivech doma i ve Vatikánu. Napsal okolo čtyřiceti studií, např. „Listinné příspěvky k dějinám husitských válek“, „Dokumenty osvětlující život, učení a při M. Jana Husa“, „Pramenné příspěvky k dějinám Čech v době Jiřího z Poděbrad“. V roce 1836, čili za sedm roků Palacký vydal po čtyřiceti podobných studiích l. sv. v němčině psaných českých dějin „Geschichte von Böhmen“. V roce 1848, kdy stál v čele české politiky, vydal tento svazek přepracovaný česky.
Dne 11. dubna 1848 věcně odpověděl za Čechy frankfurtskému parlamentu, který zval Čechy k účasti. Ono známé a prozíravě hrdé rčení, že „český národ ale sám sebe nikdy k národu německému nepočítal, aniž také od jiných po všecka staletí kdy k němu byl počítán.“ Palackého představou byl rakouský stát rovnoprávných národů, čili konfederace. Jenže vědecky podložená představa bývá často smetena státním prakticismem, což Rakousko učinilo v roce rozehnáním Slovanského sjezdu (2. až 12. 6. 1848), který se poprvé v dějinách sešel v Praze na Slovanském ostrově (dřív Žofín) s nadějí, že Rakousko myšlenku přijme. Palacký byl tehdy zvolen předsedou Slovanského sjezdu a vedl české poslance i na Říšském sněmu v Kroměříži (22. 7. 1848 až 7. 3. 1849), na němž Češi prosazovali rakouskou federaci. Osmnáctiletý císař Franz Josef I. slovanským nadějím odpověděl vojenským rozehnáním a české „rebely“ nahnal do věznic, vyhnanství a Palacký se musel uzavřít do ticha své pracovny.
Po prohře Rakouska u Solferina (24. 6. 1859) císař chlácholil národy vydáním tzv. „Říjnového diplomu“ (20. 10. 1860), v němž slíbil ústavnost. Česká národní energie vykypěla do zakládání spolků, novin, politických stran atd. a Palacký se postavil do čela české politiky. Ve svém spise z roku 1865 „Idea státu Rakouského“ viděl budoucnost znovu v národní federaci Rakouska. V roce 1867 si národní právo vybojovali Maďaři vznikem „Rakousko-Uherska“ a Čechům zbyl jen hněv na lidových táborech, jež policie rozháněla a trestala účastníky. Byla popřena rovnoprávnost Čechů a „Němcům a Maďarům dáno zmocniti se panství“ (Palacký). Tehdy „Otec národa“, jak byl Palacký nazván, vyslovil své známé a hrdé: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ Vedl na protest známou pouť Čechů do Moskvy, aby zdůraznil slovanskou vzájemnost. Až do konce života pak stál v čele politiky staročechů a po něm vedení převzal jeho zeť, skvělý řečník, F. L. Rieger (vůdce národa).
Dne 23. dubna 1876 se na Žofíně oslavovalo dokončení Palackého veledíla „Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě“. Vzniklo základní vědecké dílo českých dějin, jehož oslav se zúčastnila i řada Palackého žáků. Těch pět tisíc stran českých dějin v pěti objemných dílech ještě obsahuje jeho víru v pravost Hankových rukopisných podvrhů (RKZ). Palackého žáci museli v jeho dějinách leccos revidovat, ale pojetí dějin, zabírajících dobu od pravěku do vymření Jagellonců po meči v roce 1526, zůstalo. Za vrchol svého díla Palacký považoval II. a IV. díl o husitství a vládu Jiřího z Poděbrad.
Nemocný Palacký do ticha sálu na Slovanském ostrově (podle Havlíčkova návrhu přejmenovaný Žofín) tehdy prohlásil: „Teď je zapotřebí, abychom se vzdělávali a podle vzdělaného rozumu jednali.“ Byl to odkaz nejen pro Palackého současníky. Byla to věštba, jak český národ může a má dosíci svého rovnoprávného postavení mezi národy světa i v dalekém budoucnu.
Tři dny po svých prorockých slovech Palacký ve svém domě zemřel. S „Otcem národa“ se rozloučil nevídaný počet lidí.