František Xaver Šalda

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český kritik umění, který uměleckou kritiku povýšil na umění, spisovatel. Mluvčí moderny a vůdčí duch české literární kritiky. Z umělecké kritiky: „Boje o zítřek“, „Duše a dílo“, „Šaldův zápisník“ (časopis). Dramata: „Zástupové“, „Dítě“, „Tažení proti smrti“. Povídky: „Dřevoryty staré a nové“, „Život ironický a jiné povídky“.
„Soudit není pomlouvat a klevetit, soudit je funkce rytířská a ne babí.“
— F. X. Šalda
FXŠalda.jpg
Narození a úmrtí
  • 22. 12. 1867 (Liberec)
  • 4. 4. 1937 (Praha)
Památníky
  • U Kanálky 4; PD s bystou, K. Němec 1978
  • Pohřben v Hostivaři
Odkazy

Malíř vlnitého Rakovnicka Václav Rabas vzpomínal na Šaldovu kritičnost: „Cítili jsme, že i když kosti láme, narovnává nějak člověka a osvobozuje.“ A básník Josef Hora, Šaldův důvěrný přítel, zaveršoval: „Tak jako učeň s dílem svým/jsem chodil plaše ke Tvým dveřím.“ Šalda byl autoritou pro své obrovské znalosti, odvahou říci „mýlil jsem se“, jak to učinil u hodnocení díla např. Vrchlického nebo Jiráska, jež nedocenil. V tom byl nesmlouvavě charakterní.

Pocházel z rodiny poštmistra, do školy začal chodit v Čáslavi, gymnázium absolvoval v Praze a práva nedokončil. Příliš silně jej strhla vášeň k umění a byla tak silná, že si zcela živelně osvojil jazyky a přenesl se lehce přes jejich útesy do evropského rozhledu. V roce 1891 mu v brněnském časopise Vesna zveřejnili povídku „Analysa“. Neměla valného úspěchu ani v Herbenově „Času“. Šalda reagoval po svém - teoreteoretickou statí „Syntetism v novém umění“ (1892), v níž vyložil svůj umělecký program a rozebral vývoj současných uměleckých směrů. Jakoby se v něm probudila stará Dobrovského zásada, že rozhoduje důkaz, nikoli domněnky.

V letech 1894-98 měl Šalda už takové renomé, že mu zadali hesla pro Ottův naučný slovník o české, francouzské, anglické a německé literatuře, ale rovněž o symbolismu, o malířství a teorii umění vůbec. Byla to úctyhodná řeka zájmů sedmadvacetiletého literáta, který v roce 1895 zformuloval manifest „České moderny“ a rozčeřil tím hladinu dobových zásad a tabuizovaných představ autorit.

Dva stejně staré básníky Šaldu a Bezruče postihla málem ve stejný čas smrtelná choroba - Šaldu míšní nemoc až k ochrnutí, slezského barda tuberkulóza. Ale jakoby je sevřela krutá vášeň vyslovit nedořečené, Bezruč vykřikl verše a Šalda chrlil glosy, úvahy, eseje, básně, povídky, spoluredigoval ,,Volné směry“, ,,Novinu“, ,,Kmen“ a různé knižnice i almanachy. Oba smrt zakřikli. Bezručovi v roce 1903 vydal Jan Herben anonymně Slezské číslo (později Slezské písně), Šalda v roce 1905 shrnul uměnovědné eseje do knihy ,,Boje o zítřek“, v níž jedním dechem říká: ,,Vidět stále znova a nové, vidět každý den tytéž předměty znova a jinak a nežít z včerejšího okoralého a plesnivého chleba minulosti a klamu, znamená být opravdu umělcem.“ Bylo to burcující vyznání, které provokovalo dosavadní stereotyp. Oba křikli včas a jinak.

Šalda jakoby se vrátil k požadavku Škroupova libretisty, obrozeneckého kritika Chmelenského, který vyžadoval, aby se o umění psalo jazykem uměleckým. Šaldova „Kritika pathosem a inspirací“, jak nadepsal esej v knížce „Boje o zítřek“ (1905), to vrchovatě naplnila. V pozoruhodné přednášce „Moderní literatura česká“ vysledoval vývojovou logiku písemnictví a zdůrazňoval, že: „V soutěži světové obstojí jen ta literatura, která pochopí tyto nové kladné podmínky svého života a dovede jich naplnit.“ Zalomcoval starou samolibostí i ve výtvarném umění, o jehož moderních tendencích napsal studii do „Volných směrů“.

V roce 1913 vydal knihu životopisů významných českých a cizích spisovatelů a umělců „Duše a dílo“. Už byl autoritou par excellence, ale to neznamenalo, že žije v blahobytu, ba naopak. Potýkal se s existenčními starostmi neustále. Jeho žáci, např. Z. Nejedlý, vzpomínají, jak ztěžka se tento idol mladých odhodlával k habilitaci, protože měl neustále pocit odborného vakua. K získání titulu docenta se odhodlal až v roce 1916. Ve zkušební komisi seděli žáci tiše jako kuřata. Hleděl na ně stísněně a oni na něj bázlivě a pak jen podepsali, co bylo pro ně samozřejmé, jako slunce či déšť.

Vysokoškolští docenti mohli obdržet profesuru až po válce v roce 1919 a mezi prvními jmenovali profesorem Šaldu. Studovat u nebojácného a kritického Šaldy bylo předností a jeho hlasu se mnohdy strachoval i Masaryk, co nepříjemného řekne. V letech 1925-29 Šalda vydával časopis „Tvorba“ a od roku 1928 až do konce života svůj „Šaldův zápisník“, který psal sám a všímal si všeho, co vycházelo. Objevil Wolkera, ba i dělnický talent Půlpána, byl u zrodu jemné dikce Pujmanové, vypravěčství Benešové, probojoval cestu Sovovi, Macharovi, Březinovi, Horovi, Neumannovi, Halasovi a jeho tvrdá logiku měla krásu mluvy a myšlenky. Šalda nesmlouvavě komentoval i veřejný život, kritizoval příkoří na chudých v hospodářské krizi.

Do jeho bytu v Kanálce na Vinohradech se chodilo po špičkách úcty. Ke konci života se přestěhoval do domu Emanuela Lešehrada na smíchovské Santošce a přátelé za ním jezdívali i do vily v Dobřichovicích.

Ve sbírce „Strom bolesti“, v románu „Loutky i dělníci boží“, v knihách povídek „Dřevoryty staré a nové“, „Život ironický a jiné povídky“ či v dramatech „Zástupové“, „Dítě“ či „Tažení proti smrti“ nesmlouvavě kriticky soudil čas, který plodil nešťastné osudy lidí. Hledal odpověď na otázku - jednotlivec a kolektiv a v knížce „Tažení“ oslavil lidskou tvořivost.

Literární teoretik Bedřich Václavek o Šaldovi napsal, že: „Bojuje bezohledně za lidství a lidskou tvorbu.“ Šalda byl jako Goethe: „Zapředený všemi svými nejjemnějšími vlákny do vášnivého života společenského, sociálního a politického.“

Po celý život měl přání mít na zdi originál M. Alše. Snad se toho dočkal do své smrti těsně před válkou ve Státním sanatoriu. Pohřbili jej za zvuku teskné melodie „Skřivánčí písně“ k rodičům na hřbitov v Hostivaři.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!