Franz Werfel

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Německý spisovatel pražské židovské komunity. Jeho dílo mělo světový ohlas. V roce 1912 odešel z Prahy do Lipska, pak do Vídně a Kalifornie, kde zemřel. Z poezie: „Pochodeň“ (1911), „Jsme“ (1913). Z prózy: „Čtyřicet dnů“, „Píseň o Bernadettě“, „Smrt maloměšťáka“. Z dramat: „Kozlí zpěv“, „Pavel mezi Židy“, „Cesta zaslíbení“.
„Soucítím s Čechami víc, než bych to tušil… Čechy byly ušlechtilým modelem mnohonárodnostního státu Rakouska. Čechy, Morava, Slezsko a také Slovensko tvořily velký reservoár talentů, díky nimž mohlo staré Rakousko tak dlouho vzdorovat modernímu nacionalismu.“
— Franz Werfel, 1938
Werfel.jpg
Narození a úmrtí
  • 10. 9. 1890 (Praha)
  • 26. 8. 1945 (Beverly Hills, Kalifornie )
Památníky
Odkazy

Byla to ostuda, že prvorozený syn spolumajitele rukavičkářské firmy „Werfel & Böhm“ propadl, ale maturitní vysvědčení přece jenom přinesl. A pak jej čekala nudná práce ve firmě, jež zpestřovaly večery s kamarády v kavárně Arco na rohu Hybernské a Dlážděné. Měl tam z domu jen skok, i když se rodina přestěhovala do Mariánské (Opletalovy) ulice, o pár kroků dál. Polemiky s hercem Deutschem, básníkem Janowitzem, spisovatelem Brodem a s dalšími kumštýři či filosofy židovské komunity, byly nádhernými šarvátkami o knihách. Padaly soudy přísné i mírné. Každý prostě řekl svoje a Utitzův estetický „tlakoměr“ vyrovnával spory objektivnějším metrem.

Werfela lákalo přítmí pražských lokálů jako Montmartre v Řetězové ulice nebo Salon Goldschmidt, čili Gogo „U Červeného páva“, kam si prý Bismarck po vítězství u Hradce Králové zaskočil za krásnou Miladou a kde vyryl její jméno do okenní tabulky.

Otec, ten přísně počítal. Moc se se synem nedohadoval a poslal ho na zkušenou k dopravní firmě v Hamburku. A tento rok 1911 nasměroval celý Werfelův osud. Byl u všeho literárního dění, zrovna jako všudypřítomný Max Brod. Jednadvacetiletá naděje rodinné firmy nezazářila v obchodě, ale vzrušila literární veřejnost sbírkou básní „Pochodeň“. Přišla právě vhod do soukolí dějin, takže si jí všimla veřejnost a mladý poeta „usedl na Parnas“ německé poezie. Domu se Werfel vrátil jen na otočku. Za rok se rozloučil s přísným, praktickým tátou, s nímž chodíval na modlitby do Maiselovy synagogy, natrvalo. Se slzami v očích se loučil se svou českou chůvou Barborou, která jej v neděli vodívala do katolického kostela u sv. Jindřicha. Otec si ještě ověřil, kolik mu v lipské redakci, kam Franz zamířil, vyplatí mzdy a pak už jenom sbohem Praho navždy. Jenže opravdu navždy?

Pražská židovská komunita vydala světu Rilka, Kafku a zanedlouho rozechvěle četla chvalozpěvy v novinách na třetího literárního génia, Werfela. Za dva roky už doutnala válka a Werfel vydal sbírku „Jsme“. Naštěstí válku prožil v tiskovém středisku ve Vídni. Vídeň zahalovalo těžké ovzduší dvora korunovaného císaře. Werfel prožíval kulturní dýchánky u Almy Mahlerové, vdovy po hudebním skladateli, která byla rovněž milenkou malíře Kokoschky a manželkou slavného arch. Gropia. Werfel se s ní nejen zapletl, ale nakonec i oženil.

Do Prahy přišly zprávy o jeho úspěchu se žhavě aktuálním dramatem války „Kozí zpěv“. Drama otevřelo hrůzu zvířeckosti v člověku. A potom se jako ozvěny svědomí světa vynořovala jeho dramata „Pavel mezi Židy“ a „Juarez a Maxmilián“. A nejinak promluvil i první novelou „Ne vrah, zavražděný je vinen“, v níž mistrně vyslovil pocity ze své válečné epizody v Haliči.

Werfel byl jakoby ideový obojživelník, jemuž byl vlastní svět judaismu i katolictví už od dětství. Snad je tato jeho dvojkolejnost nejzřetelnější v jeho nejslavnějším románu „Čtyřicet dnů“, který byl přeložen do desítek jazyků světa. Ožila v něm strašlivě žádána a pociťovaná lidská křesťanská pospolitost. V den 75. výročí turecké genocidy o této knize prohlásil arménský diplomat ve Vídni, že Werflova kniha, je vedle Bible v Arménii, nejčtenější knihou.

Na křídlech podobné ideje obletěl svět Werfelův román „Píseň o Bernadettě“, čili o zázraku v Lurdech. Byla tak chtivě žádaná, že v roce 1942 učinila z Werfela boháče. Knize netleskali jenom někteří Židé, a prohlašovali Werfela spíše za katolíka.

Werfel byl myšlenkově přečasto v rodné Praze, která mu v roce 1928 jako prvnímu Němci udělila státní cenu. V novele „Ne vrah, zavražděný je vinen“, mistrovsky vykreslil známé místo pražského oddechu i dějin - Štvanici. V novele „Dům smutku“ pootevřel zádveří známého pražského nevěstince Gogo a připodobnil jej k zpuchřelosti Rakouska. „Barbora neboli Zbožnost“ je jakousi vzpomínkou na předobrou chůvu a „Sjezd abiturientů“ je hlubokou sondou až ke školním pražským letům.

Když Hitler okupoval Československo, byl už Werfel na jihu Francie. V poslední chvíli vyplul za oceán do USA. Tehdy se vyznal ze své lásky k Čechám: „Soucítím s Čechami víc než bych to tušil.“ V Americe svítila jeho literární hvězda ještě jasněji. Nejproslulejší režiséři mu nabízeli uvedení dramat, např. „Zpronevěřené nebe“, jež mu vyneslo dostatečné finanční zajištění, všelijaké pocty a doktoráty.

V laskavé jistotě a v poklidu začal pracovat na rozsáhlém románu „Hvězda nenarozených“, který vyšel až po jeho smrti a byl považován za první seriózní prózu sci-fi. Čtvrtá mrtvice ho stihla při práci na antologii vlastní poesie.

Ve své tvorbě nenapodobitelně obnažil autenticitu vlastního i cizího prožitku a často proměňoval styl, soudí teoretici. Nakupilo se dost protichůdných soudů o jeho díle, které však Werfela nesundaly z piedestalu velkých.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!