Hana Kvapilová

Z Pražský pantheon
Verze z 11. 4. 2020, 21:16, kterou vytvořil Tomáš Gardelka (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Česká herečka. V Národním divadle od roku 1888. Mistrně prožívala své role v jejich přirozené povaze. Hrála Ibsenovu Noru, Shakespearovu Ofélii, Čechovovu Mášu, ale také postavy autorů současných, z nichž některé Jirásek, Šimáček, F. X. Svoboda a Zeyer psali přímo pro ni. Hrávala s Vojanem, Mošnou, Slavinskou.
„Tu bílou dámu, z jejichž rtů/šly drsné verše z Beskydů,/jak vůni horských od lesů/si do života ponesu.“
— Petr Bezruč
Hana Kvapilová (foto Jan Tomáš).jpg
Narození a úmrtí
  • 29. 11. 1860 (Praha)
  • 8. 4. 1907 (Praha)
Památníky
Odkazy

Netušila, že básník, jehož jméno vylétlo na Parnas jak „hvězda první velikosti“ stál onoho večera 26. dubna 1899 na jejím recitačním večeru v Konviktu za prvním sloupem. Jenom tři básně mu Mrštík vytiskl v lednovém čísle „Času“ a za dva měsíce je Hana recitovala mezi koryfeji české literatury na literárním večeru „Klubu mladých“ v Konviktu. Když za strnulého ticha sálu dojemně vyprávěla příhody „Maryčky Magdonové“ nebo „Odrodilství“ Bernarda Žára, sál ji přinutil třikrát opakovat. A nazítří ráno ji v Národním portýr podal dopis, v němž neznámý básník vroucně vykřikl kromě jiného: „A já byl hrdý do krve, být recitován poprvé.“ Hana se s básníkem setkala až po letech.

Jen ona uměla znásobit vroucnost, neznala patos, promlouvala, jak život šel, jaký byl. V tom bylo umění Kvapilové velkým a nenapodobitelným. Hrála divadlo odmala a podle vzpomínek současníků pozoruhodně. Snad to byl dar po otci, který se živil restaurováním obrazů, soch, ale uměl rovněž hrát na klavír, zpíval a hrál amatérsky divadlo.

Bydleli ve Spálené ulici v domě, kde na schodech potkávala malířskou trojici Mánesů. Otcův obchod však zkrachoval a museli mezi chudinu na Oujezd do ulice Na mlejnku č. 12. Malá Strana měla ochotnickou scénu v Besedě pod sv. Mikulášem a vedl ji Rudolf Innemann. Zkoušeli u papírníka Švába v dílně a Hana jako dítě leccos odkoukala.

Pak hrávala v Besedě až do čtyřiadvaceti roků, kdy jí svěřili 16. listopadu 1884 roli Katynky v Šamberkově hře „Blázinec v prvním poschodí“. Když odcházela z jeviště, jež bylo opravdu v prvním patře, vypukl blázinec doopravdy, protože Hana dojala, rozesmála, prostě roztleskala publikum, jak to ještě Beseda neslyšela. Šváb ji nadšeně blahopřál a doporučil jí Pavlu Švandovi, aby to s ní zkusil ve své smíchovské aréně.

Po půldruhém roce 7. února 1886 se Hana s malostranskými ochotníky rozloučila v Schillerově hře „Úklady a láska“. A ještě téhož roku 6. srpna měla svou benefici u Švandy v roli Denisy stejnojmenné komedie A. Dumase. Učarovala publiku i Švandovo choti, herečce Národního divadla, Elišce Peškové. Seznámila se u Švandy s hercem Vojanem, s nímž několikrát hrála, a tím započala jejich společná herecká dráha. Udivovala nejenom na Smíchově, ale i v Brně a na zájezdech padesátičlenného souboru po Čechách a Moravě. Hvězda dvojice Kubešová-Vojan prudce stoupla k hereckému nebi, takže už po dvou letech nabídlo oběma angažmá Národní divadlo.

Hana měla pochvalné reference od kritika ze čtyřměsíčního pobytu v Brně, kde o ní napsal, že: „Slečna Kubešová je výkonnou divadelní umělkyní teprve od několika měsíců, ale sotva byste tomu věřili, kdybyste pozorovali lahodu a spanilou urovnanost jejích výkonů.“ A V. Mrštík o ní napsal mnohem později ještě výmluvněji, že: „Publikum vždy uchránila něčeho, čeho se každý nadějemi přesycený člověk bojí - zklamání.“

Švandova „laboratoř“ hereckých talentů byla líhní talentů pro Národní i Vinohradské divadlo. Hana učinila rekordní divadelní skok, protože po dvou letech u Švandy ji vzali rovnou do Národního divadla. Hostovala v něm už 20. dubna 1888 v rolí Elišky ve Vrchlického „Noci na Karlštejně“ a přijali ji 1. června 1888. Vyhoupla se mezi herecké legendy O. Sklenářovou-Malou, Marušku Bittnerovou, Benoniovou, Slavínskou, Mošnu a další mistry divadla. Jenže v nových místech bývají role „vyseděny“ časem a slávou a Hanu čekaly jen epizodní role.

Uměla i v těch drobných rolích rozehrát i nejdrobnější záchvěv lidského srdce, takže okouzlila nejen publikum, ale i mnohé autory, kteří psali role pro ni. F. X. Svoboda roli Boženy ve hře „Směry života“, Zeyer postavu Levany ve hře „Sulamit“ a Jirásek Annu v „Otci“. Hana skvěle obstála v náročné roli Ofélie Shakespearova „Hamleta“ a její herectví kulminovalo v letech 1896-8 v moderní dramatický výraz, v němž se patos tklivě rozprostřel do citlivé tkáně lidské psychiky. Hanu začali obsazovat i do hlavních rolí původní dramatické tvorby. Kritik Jindřich Vodák napsal, že: „Příval životní náruživosti jí zmítal, jak prudce hledala, kterak dost vyjádřit rozblouznění do životní krásy a volnosti.“

Ze zákulisí mezilidských vztahů v Národním divadle však tajně vyšlehla závist a na Haninu hlavu hodili polopravdy i lži, jež měly vyhradit jejímu talentu místo o stupínek níže, aby nepřečuhovala. Její manžel Jaroslav Kvapil, básník, dramatik a později režisér ji musel domluvit, aby neustupovala jen proto, že jiný chce do Národního divadla.

Zlom století vnesl do vývoje herectví, scénografie i režie prvky nové, realisticky nepatetické. Ve „Zlaté kapličce“ se muselo změnit vedení, jež by respektovalo příchod realismu. Kvapil se ujal dramaturgie a pak i režie. Hana v Národním divadle zůstala a spoluutvářela realistickou etapu. Z Ruska promluvily k herectví knihy Stanislavského a praxe moskevského divadla „MCHAT“.

V roce 1907 Hana vytvořila snad své největší role: Mášu v Čechovových „Třech sestrách“ a Blaženu v Shakespearově veselohře „Mnoho povyku pro nic“. Dne 5. dubna 1907 svou roli v Šimáčkově hře „Poslední scéna“ nedohrála. Scéna byla pro ni opravdu poslední. Podlehla cukrovkovému komatu. Spisovatelka Růžena Svobodová objížděla Prahu a oznamovala její náhlý odchod ze života. Haně bylo sedmačtyřicet roků.