Helena Malířová
Narození a úmrtí
- 31. 10. 1877 (Praha)
- 17. 2. 1940 (Praha)
Památníky
- U kola 173/4; PD společná s A. Staškem a I. Olbrachtem, V. Večeřa 1958
- Pohřbena na Malvazinkách
Odkazy
Rodina písmáka a divadelníka Noska bydlela v domku u letohrádku „Amerika“ (dnes Dvořákovo muzeum). Jeho dvě dcery si svatosvatě slíbily, že budou herečkami nebo spisovatelkami. A stalo se: Růžena vstoupila na divadelní prkna a Helena se stala spisovatelkou.
Helena byla bouřlivé povahy. Silně prožívala soudní proces s českou mládeží v roce 1893, v němž 67 chlapců bylo v inscenovaném procesu s tzv. „Omladinou“ odsouzeno za prosazování českého státního práva do věznice na Bory. Sedmnáctileté dívce nebylo lhostejné, že se ženám nedostávalo vysokoškolského studia. Zlomené naděje a hořkost se proměňovaly v anarchistické vyznávání „nového žití“ v kruhu omladinářského básníka Neumanna, který se vrátil z vězení, kde napsal první sbírku. Kolem jeho časopisu „Nový kult“ se sdružilo literární mládí od Gellnera, Šrámka po Helenu a její lásku Malíře, který jí brzy zemřel na tuberkulózu.
Zatvrdila se bolestí a zakousla do psaní. Zveřejňovala články a zanedlouho vydala knížku povídek „Lidské srdce“. Výmluvný název, hledající po čem toužila. Výrazněji otevřela své srdce v dramatu „Bratrství“ a v románu „Právo na štěstí“. A pak se bez bázně vydala za poznáním do západních států.
V roce 1912 se jako reportérka odvážila do srbsko-turecké války, kde ošetřovala raněné přímo v boji. Byla ve válečné řeži celý rok a po návratu napsala autentické zážitky, které zveřejňovala ve vídeňské redakci „Dělnických listů“. Tehdy, poprvé v dějinách kandidovala, byť neúspěšně, do Říšského sněmu žena. Helena žila ženskou emancipací, kterou měla v programu Sociální demokracie. Tato touha žen po občanské rovnosti už silně promluvila v jejím románu „Víno“, který vydala před odjezdem na frontu.
V „Dělnických listech“ poznala redaktora Kamila Zemana (Ivana Olbrachta) a v roce 1920 se s ním přestěhovala do Prahy. Válka a naděje po zrodu republiky, to byly prameny poválečných témat umění, jež proudila do řečiště života, do nadějí, jež přivedly lidi na životní křižovatky. Malířová, stejně jako Olbracht, svázala svůj život s levo orientovanými umělci 20. a 30. let. Zprvu oba pracovali v sociálně demokratickém „Právu lidu“ a po rozštěpení Sociálně demokratické strany (1921) na Sociální demokracii a Komunistickou stranu, přešli do nové politické strany, čili z deníku „Právo lidu“ do „Rudého práva“.
Bydleli v krčském domečku v ulici U Kola u Olbrachtova otce, spisovatele Antala Staška, jehož tvorba byla pojítkem času od Nerudy po první kroky ČSR. Rodinná trojice tu prožila mnoho let a tchán Heleně často diktoval své romány do stroje. Odtud chodila s Olbrachtem do redakce, v níž pracovali osm roků. Dvacátá léta jim byla školou života, hledáním a polemikou mezi představami a realitou. V té atmosféře vyrůstaly umělecké talenty a tvořila se nová literatura.
Nový stát vyrůstal z obrovské bídy a sociální akcent obrážela i literatura. V roce 1929 se dostal do vedení KSČ čtyřiatřicetiletý Klement Gottwald. Život nelze lámat přes hranu ostrých slov, a to věděli spisovatelé Olbracht, Malířová, Neumann, Vančura, Seifert, Nezval a Hora, kteří ze strany vystoupili, ale svou „uhlířskou víru“ neztratili. Malířová ve 30. letech vzpomínala na dobu dětství v románu „Barva krve“ a zalistovala ve vlastním životě románem „Dědictví“ (1933), v němž dívka, která okusila klášterní kapuci, vzplála anarchistickou revoltou a našla své místo v hnutí dělnictva. Malířová psala horce a spěšně. Další román „Deset životů“ psala už v osamění v Košířích pod Černým vrchem a zde také dožila. V Košířích vznikl i její poslední román „Mariola“, jehož vydání se nedočkala.
V roce 1936 po smrti A. Staška se její manželství s Olbrachtem rozpadlo, ale to jí už zbývaly jen čtyři roky života. Začala bilancovat. Po knížce „Neviditelné království“ (1906) vydávala knihy povídek. Nezůstalo jen u prvního dramatu „Bratrství“ (1905), ale dramat napsala více. Napsala i řadu knížek pro děti např. „Tři hvězdy“ (1925). Mnohé však neprošly tavbou umění a vydávaly je jako „polotovar“, který neměl daleko do politických agitek, např. „Zlatý závoj“ a „Blažené údolí“.
Po časopisech a novinách zůstalo plno jejích fejetonů a článků, jež jsou mnohdy nedokončeným umělecký přetavením jejího nelehkého života. Již z roku 1922 jsou svazečky fejetonů i dobových agitek („Rudé besídky“). Dávala, co měla a jak život šel, nebo burácel kolem. Do mezičasu novinářského rytmu se jí však vešly i překlady ze čtyř jazyků: němčiny, francouzštiny, bulharštiny a srbštiny.
V únoru těžkého okupačního roku 1940 ještě hořel její neuhasitelný plamen víry v lepší svět, ale té nejhorší chvíle potupy českého národa fašismem Německa se už nedočkala. Život jí vyhasl v trýznivé, fyzické bolesti.
