Ivan Grigorijevič Gončarenko

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ruský tankista Rudé armády, gardový poručík. Dne 9. května 1945 přijel v prvním tanku do Prahy, obklíčené Němci.
„Vy naši miláčkové/v kouzelném měsíci máji/z růží ran život se klove/stromy se zelenají...“
— V. Nezval
Gončarenko - Klárov.jpg
Narození a úmrtí
  • 1920
  • 9. 5. 1945 (Praha)
Památníky
Odkazy

Pod bílou uniformitou pomníků na Olšanech leží půl tisícovky sovětských vojáků, kteří v roce 1945 při osvobozování Prahy padli. Je mezi nimi i pětadvacetiletý gardový poručík Gončarenko. Osudy mrtvých vyvanul čas, pro další generace jsou to dějiny. Nezřídka se potomci ve svých mělkých šarvátkách zle otírají o životy padlých, protože zloba často nezná dějiny a ztrácí míru úcty k těm, co dali životy za životy potomků. Vojenské kříže mluví jediným faktem: padli, protože roznášeli zlo, nebo padli, protože zlo vyháněli ze zemí, kde se napáchalo nepočítaně zločinů proti lidskosti. Verše soudobých básníků stenografovaly čas citů a lásky ke svobodě.

Od dubna 1945 hnala sovětská vojska Němce obchvatem od Přerova po Nymburk, od Železného Brodu po Jilemnici a Kladno na západ zpátky do Berlína, kde se z Hitlerovy choré chtivosti po světovládě zrodil v hlavě zločin proti lidstvu. A 5. 5., když byl Hitler zahnán zpátky do berlínského bunkru, povstala Praha proti milionové elitní armádě nacismu gen. Schörnera. Utíkali do amerického zajetí, kde čekali vlídnější zacházení, protože USA ve své zemi neměly válku téměř sto let a padlých měli na přes 400 tisíc. SSSR Němci vydrancovali, spálili a z více než 60 milionů mrtvých 2. světové války ztratil SSSR na 23 milionů, tj. téměř 40 % obětí války. Dne 11. 5. Němci vystřelili poslední granát do kostelní věže dědiny Slivice u Příbrami, kde trčí dodnes.

Do čela obrany Prahy se postavila „Česká národní rada“ v čele s univ. prof. Albertem Pražákem. Dne 7. 5. německá armáda na Prahu zaútočila a vedení pražské obrany nezbylo v tuhém boji nic jiného, než uzavřít s Němci 8. 5. dohodu, v níž Němci stvrdili svou kapitulaci za volný průchod Prahou. Dohodu nedodrželi a v Praze se v noci z 8. na 9. 5. strhla bitva na život a na smrt. Pražané postavili na 1600 barikád. Nejkrutější bitvy byly v Krči, na Pankráci, na Smíchově a na Trojském mostě. Hořely ulice, radnice a domy, jež byly českými historickými perlami. Hořel i „Rozhlas“, který vysílal zoufalé volání Sovětské armády o pomoc. V tom čase národní rada dojednala spolupráci s tzv. vlasovci, tj. s nacionálním vojskem bývalého Stalinova generála, Vlasova, který prohrál bitvu poblíž Leningradu a z obav ze Stalinova trestu ustavil armádu a připojil se k Němcům. Byla to pomoc vydatná, jenže to je v SSSR neočistilo ze zrady.

Od Drážďan jely ku Praze sovětské tanky tzv. „Pražské vojenské operace“ l., 2. a 4. ukrajinského frontu. Zrána 9. 5. 1945 dorazily tanky 63. gardového pluku s velitelem Chomičevem do Ruzyně a jejich proud se rozdělil. První skupina zamířila k Pražskému hradu a pak zatáčkami od Chotkových sadů ke Klárovu. V čele jel tank č. 23, jemuž velel pětadvacetiletý gardový poručík Gončarenko a v posádce s ním byli mechanik Šklovskij, dělovod Batyrev, radista Filipov a nabíječ Kovrigin. Na tanku seděl šťastný Čech František Souček, kterého vojáci vzali sebou po cestě, když utíkal pěšky z německého lágru.

Gončarenko byť mladý, byl zkušený voják už z velkých bitev od roku 1941. Projel tankem od Uralu po Berlín, kam vjel mezi prvními. Byl bezpočtukrát zraněn a vyznamenán za statečnost a Praha mu už voněla domovem. Byla poslední etapou jeho válečného života a bezpochyby myslel na domov. A měl ještě vůbec někde domov?

V prudké zatáčce na Klárov Gončarenko popozvedl příklop a opatrně vyhlédl. Německá pancéřová pěst a dělová rána roztříštily velitelskou věž a otáčecí mechanismus Gončarenka zabil. Tank č. 23 vzplanul, ale za ním vyrazily dopředu další tanky a na Klárově se rozzuřila bitva. Němci stříleli, utíkali přes most k Rudolfinu a přes něj dále tak rychle, že už za sebou nestačili vyhodit do povětří mosty Mánesův a Karlův.

Když Praha utichla a lidé pohřbívali mrtvé, sovětští vojáci dočasně pohřbili své padlé kamarády u Klárova do parčíku před Rudolfinem. Později se náměstí poprávu jmenovalo „náměstí Krasnoarmějců“ (od roku 1990 Jana Palacha). Město ještě krvácelo z ran a pražský primátor Petr Zenkl tlumočil, nejen za pražskou radnici, velení sovětské armádě prosbu, aby Praze Gončarenkův tank č. 23 věnovalo jako památník na kruté události. Protože byl Gončarenkův tank rozstřílen, nabídli Sověti tank jiný, který za obrovské účasti Pražanů vyjel dne 29. 7. 1945 na mohutný podstavec před kasárnami na Smíchově.

V listopadu 1989 padl v ČSR komunistický režim a tank č. 23 se stal z jara 1990 obětí politických vášní. V noci jej natřel na růžovo tehdejší student Akademie výtvarných umění, umělec David Černý. Ruské velvyslanectví protestovalo proti necitlivému pohanění dějin i mrtvých vojáků. Vrátilo tanku původní historickou barvu, protože dějiny nelze obrazně ani fakticky natírat na černo ani na růžovo. Z Národního shromáždění ČSR vedle Národního muzea vytáhlo šest vášnivých poslanců a demonstrativně natřeli tank znovu na růžovo. Zanedlouho tank, krutý symbol 2. světové války, zmizel nadobro. Obvod úřadu Prahy 5 protiprávně anuloval historické usnesení radnice hl. m. Prahy z roku 1945 rozhodnutím o odstranění tanku. Jenže dějiny se anulovat nedají. Tento čin zapsal do dějin jen lidskou a vědomostní nezralost aktérů.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!