Ivan Stěpanovič Koněv
Narození a úmrtí
- 28. 12. 1897 (Lodejno v Kirovské oblasti)
- 21. 5. 1973 (Moskva)
Památníky
- Náměstí Interbrigády, park; Socha na podstavci, Z. Krybus 1980 (odstraněno 2020)
- Pohřben u Kremelské zdi
Odkazy
Kolem čtvrté hodiny ranní 9. května 1945 se objevil na předměstí Prahy první sovětský tank. Den předtím Německo podepsalo v Berlíně kapitulaci. Hitlerův „Mein Kampf“ skončil miliony mrtvých, bezpočtem mrzáků a spáleným světem. Ecce homo! Šílenec střílel lidi jako krysy a nedokázal v berlínském bunkru zastřelit sám sebe. Ještě nebylo dobojováno. Milionová elitní armáda generála Schörnera svírala Čechy a Prahu. Utíkali před Rudou armádou SSSR přes Prahu na jih k Američanům, protože čekali, že ti budou mírnější. Válka ještě neskončila a už se kalkulovalo se životy lidí, jako na šachovnici.
Schörner vydal rozkaz: „Je třeba bojovat tak dlouho, dokud nebudou v bezpečí nejcennější němečtí lidé.“ Elita esesáckých černooděnců mu byla „nejcennější“ hodnotou německého národa. Stateční Češi se rvali s výtečně vycvičenými zabijáky asi na patnácti stovkách barikád, bázlivci stáli za záclonou a přihlíželi. Rozhlas volal o pomoc sovětskou armádu, a ta přijížděla na tancích s veliteli generálem Rybalkem a Leljušenkem od Drážďan. Česká národní rada žádala o pomoc „vlasovce“, čili armádu Stalinova generála Vlasova, který u Leningradu prohrál bitvu, a z obav ze Stalina se přidal s armádou k Němcům. Vlasovci Praze pomohli, byť v naději, že se jim trest zrady zmírní. To je však bolestná kapitola ruských dějin.
Na území Čech bylo zajato na 800 tisíc příslušníků německého elitního vojska a „Pražská operace“, vedená generálem armády Koněvem, definitivně skončila 2. světovou válku, jejíž poslední dělový náboj dodnes trčí ve věži slivického kostela na Příbramsku.
Generál armády, širokoplecí osmačtyřicátník Koněv, obdržel v Praze čestné občanství. Před třiceti roky jej povolali do carské armády, která bojovala s Rakouskem a Německem, čili se strůjci 1. světové války. Ruskou zemí křižovala vojska carská, německá, rakouská a přišla i vojska některých západních vlád. Vysílená země hladověla a hlad vyvolával v ruských vojácích stále větší nenávist k carovi. Chtěli domů. Carismus padl a v únoru 1918 se vlády země ujala Kerenského demokratická strana, jež prohrála v očích vojáků pokračováním války. V říjnu 1918 převzala moc Leninova vláda sovětů, jež uzavřela s Němci sic potupný, ale nezbytný mír, a vydala dekret o konfiskaci půdy aristokracie („paměštiků“). Vznikla Rudá lidová armáda, jež měla vyhnat carská a cizí vojska ze země. Koněv se v Rudé armádě stal velitelem tanku v tankové a střelecké divizi.
Pocházel z chudých poměrů a válka v něm vyburcovala talent vojenského stratéga i organizátora. Teprve v roce 1926, když se život Ruska uklidnil, skončil kurzy při Vojenské akademii a jeho velitelská schopnost byla tak zřejmá, že v roce 1930 jej postavili do čela pluku a za dva roky divize. Vojenskou akademii absolvoval až v sedmatřiceti a pak šest roků sloužil na dálném východě, kde velel střelecké divizi a zanedlouho celé dálněvýchodní armádě.
V roce 1941, kdy Hitler 22. června 1941 v 3:15 hodin bez vyhlášení války napadl Sovětský svaz, čili realizoval dlouho připravovanou akci „Barbarossa“, velel Koněv 19. armádě v Zabajkalí a v severokavkazském okruhu. Němci napadením SSSR suverénně ovládli situaci a Koněv byl převelen na západní, kalininovskou, severozápadní a stepní část fronty.
Postup německých armád v období 17. 7. 1942 - 2. 2. 1943 změnila krutá bitva u Stalingradu (Volgogradu), kde byla poražena a zajata německá armáda gen. Pauluse. Další bitvou, a to rozhodující ve 2. světové válce, byla tanková bitva u Kurska 5. 7. - 23. 8. 1943, v níž Němci chtěli akcí „Citadela“ prorazit přes Kursk k Moskvě. Koněvovovi se v této největší tankové bitvě dějin světa podařilo zadržet německou ofenzívu. Sovětské tanky u Kurska Němce porazily a sovětská vojska převzala taktovku na zbytek války. Koněv od té chvíle vyháněl zuřivě se bránící německá vojska ze své země.
Koněva převeleli k 1. ukrajinské armádě (1944-45), která osvobozovala nejenom Ukrajinu, ale všechny země směrem na Berlín. S jeho jménem je spojena válečná viselsko-oderská operace, v níž útočnou strategii vojska 1. běloruské a 1. ukrajinské armády řídili generálové Žukov a Koněv. Od 12. 1. do 3. 2. 1945 se bojovalo mezi řekami Vislou a Odrou a sovětská vojska osvobozovala povstaleckou Varšavu, obklíčila Vratislav a Poznaň a vytvořila koridor na Berlín. V sovětské armádě bojovaly tehdy i dělostřelecké útvary 1. čsl. armádního sboru v SSSR.
Válka se dostala do finále od 16. dubna do 8. května ve velkých bojích v Berlíně. Hitler se chystal na odchod ze života a po vztyčení vítězné vlajky na Říšském sněmu jeden z nejhrůznějších válečných zločinců už nežil. Koněv byl u podpisu německé kapitulace a po válce byl rok vrchním komisařem vojska v Rakousku, pak mu svěřili náměstka ministra národní obrany, velitele spojených armád Varšavské smlouvy a nakonec velitele sovětských vojsk v Německu. Koněvovy vojenské zásluhy ocenilo vyznamenáním i Československo.
(Poznámka editora: V původním textu nejsou dostatečně zohledněny Koněvovy kontroverzní poválečné aktivity. Ty byly na nově osazené pamětní desce z roku 2018 shrnuty takto: „... Na podzim 1956 řídil potlačení Maďarského povstání sovětskou armádou a jako velitel Skupiny sovětských vojsk v Berlíně se v roce 1961 podílel na řešení tzv. druhé berlínské krize výstavbou Berlínské zdi. V roce 1968 osobně zaštítil zpravodajský průzkum před vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa.“)
