Ján Smrek
„Priznám. Moja chyba,/že netlačím sa medzi apoštolov./Pozrite, já len kypím dobrou volou/a moja poesia, to je iba/pieseň a pieseň, o zdraví a šťastí.“— J. Smrek
Narození a úmrtí
- 16. 12. 1898 (Melčice-Lieskové)
- 8. 12. 1982 (Bratislava)
Památníky
- Slovenský dom v Prahe, PD s bystou (odstraněno), autor T. Bartfay 1988
- Pohřben v Bratislavě
Odkazy
Neruda napsal Dolfimu (Adolf Heyduk) do Písku, že by si Slezané zasloužili stejně pěkné verše, jaké napsal Slovákům. Málokdo už ví, že slova slezské hymny napsal Heyduk, ale mnoho Slováků dobře ví, že sbírku „Cymbál a husle“ napsal pro Slováky Heyduk. Učarovaly. Po čtyřiceti letech ještě okouzlily i mladičkého slovenského poetu Smreka, který svou první zveřejněnou báseň věnoval stařičkému „pootavskému slavíkovi“ Adolfu Heydukovi.
Žil od osmi let v sirotčinci v Modré a bůhví z čí rodové půdy vytryskla jeho čtenářská vášeň i prostinká, něžná úcta k životu. Zprvu si svoje verše naladil podle básníka A. Sladkoviče. A když se učil v Petrovce u Gorodců, poslal svou básničku do Slovenského týdeníku v Pešti. Talentu si povšiml Štefan Krčméry, ale už nebyl čas na filosofování. V roce 1917 povolal na vojnu císař pán k dělostřelcům i Smreka, tak básník putoval v plné polní od Cařihradu po Palestinu. Svěřoval se své múze, jak duní země a jak chutná vlastní krev, i jaké myšlenky jej přepadaly v damašské nemocnici, kde se léčil na malárii.
Vrátil se domů přes Oděsu. A potom hledal, sbíral vědomosti a nabyl je v kněžském semináři i v učitelském ústavu v Modré. V roce 1921 jej Krčméry zavolal do martinské redakce „Národních novin“ a po roce tu Smrek vydal sbírku „Odsúdený k večitej žízni“ (1922). Poláci ve Smrekovi v průběhu jeho měsíčního pobytu ve Varšavě u prof. Kurnatovského objevili reprezentanta mladé slovenské poezie. Smrek v tom čase lyricky zabouřil: „Pokora nie je našou ctnosťou/a vzorom našim nie je mních.“
Oč víc zjišťoval, co musí slovenská literatura dohánět, o to víc byl hrdý na každý čin v její prospěch. Obrátil se po dvou letech působení v novinách na pražského vydavatele L. Mazače s prosbou, aby vydal „Sborník mladej slovenskej literatury“, který sám připravil. Byla pro Čechy po válce první ukázkou tvorby mladé slovenské poezie. Smrek potom redigoval ze Slovenska až do roku 1930 „Mazáčovo slovenskou knihovnu“ a „Slovenskou tvorbu“. Potom odešel do Prahy, aby novému společnému státu pomohl obnovit válkou silně narušené vztahy dvou blízkých kultur. Psal o kultuře Slovenska do slovenských a českých časopisů.
Už v prvním roce pobytu v Praze začal vydávat slovenský literární časopis „Elán“, který byl prvním reprezentačním, bohatě uměleckými reprodukcemi vyzdobeným, uměleckým měsíčníkem. Kolem „Elánu“ se stmelil kruh slovenských umělců, kteří představovali hlavní proud slovenské literatury a umění. Šestnáct roků Smrek v Praze vyorával brázdu slovenské slovesnosti, a za ta léta redigoval na 100 slovenských knih, v jejichž poválečném orchestru hrál i vlastní, výrazný part. Jeho tón by něžný sladkostí lásky, měkce kolotavý a melodický v heydukovské tónice „Aj ta řeč slovenská, horský potůček...“.
Smrek byl „poeta natus“, ozvučel všechny krásy života a pro svůj vitalismus a oslavu ženské krásy byl mnohdy považován za pěvce lásky. Literární vědec Pišut o něm však poprávu napsal: „Chápal svou poezii jako sdělování životní radosti.“ Smreka rozbolelo srdce, když jeho struna narazila na lidskou bídu, protože víc důvěřoval citu než rozumu.
Řada jeho sbírek je předlouhá: „Cválajúce dni“, „Božské uzly“, „Iba oči“, „Básnik a žena“ atd., takže souhrn jeho poesie představuje několik silných svazků. Smrek rovněž překládal do slovenštiny z cizí literatury a zajisté podle svého básnického srdce: Puškina, Endre Adyho, Petőfiho, Villona aj.
Jeho pražský pobyt, který se zapsal do vzájemnosti Čechů a Slováků, ukončila německá okupace. V roce 1939 přenesl svůj časopis „Elán“ do Bratislavy, kde se z něj stal měsíčník Spolku slovenských spisovatelů a vycházel až do roku 1947. Ve válce Smrek založil edici „Komorná knižnica“, do níž vybíral ze slovenské i světové literatury. Každý talent se těšil Smrekovo pozornosti. Vychutnávač života nedokázal přejít násilí, a po válce se vyznal jako všichni ostatní z radosti nad novým životem. Jeho inspirací byla dědina, ale oslavil veršem i Prahu. Ostře odmítal názor, že racionalizace a technizace zastřou „Struny“ (1962) lidského srdce.
