Josef Leopold Zvonař: Porovnání verzí

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
m (naimportována 1 revize)
 
(Nejsou zobrazeny 4 mezilehlé verze od stejného uživatele.)
Řádek 1: Řádek 1:
22.2.1824 Kublov u Berouna
+
{{introtext2
23.11.1865 Praha
+
|intro = Český hudební teoretik, pedagog a skladatel. Prameny české novodobé hudby spatřoval v národní světské i duchovní písni. Řídil Žofínskou akademii, kde rovněž vyučoval hudbě. Vydával zpěvníky, komponoval především vokální i orchestrální skladby.  
Pohřben v Kublově
 
  
PD,J.Čapek 1872
+
}}
Vodičkova 713/7
 
  
 +
{{infobox
 +
|foto= [[Soubor:Josef Leopold Zvonar 1882 Vilimek.png ‎|230px|střed]] 
 +
|birth= 22. 1. 1824 (Kublov u Berouna)
 +
|death= 23. 11. 1865 (Praha)
 +
|PD=
 +
* [https://goo.gl/maps/uSxp9jRg89RoXirj6 Vodičkova 713/7]; PD, J. Čapek 1872
 +
* Pohřben v Kublově
 +
|odkazy=
 +
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Leopold_Zvonař Článek na Wikipedii] 
 +
}}
  
---------------------------------------------------------------
+
Slepý strýc Frýbort ho naučil hrát na několik hudebních nástrojů a třináctiletý talent se mu odměnil skladbou „Variace na téma v A dur“. Zednický mistr vybral pro syna „lehčí“ krejčovinu, ale kublovský farář Dmych rodiče přemluvil, aby jej poslali na hlavní školu do Berouna. V šestnácti Josef přijel do Prahy, aby se u prof. Pitsche na varhanické škole podrobil přijímací zkoušce, zda a jaké má muzikantské vlohy. Mistr hned rozpoznal, že talent má a nemalý. A když je talent a píle, což Josef měl, navíc mu to myslelo velmi logicky, samo od sebe to adepta muziky přivedlo k zájmu o hudební dějiny a teorii.
Český hudební teoretik,pedagog a skladatel.Prameny české novo-
 
dobé hudby spatřoval v národní světské i duchovní písni.Řídil
 
Žofínskou akademii,kde rovněž vyučoval hudbě.Vydával zpěvníky,
 
komponoval především vokální i orchetrální skladby.
 
---------------------------------------------------------------
 
  
 +
Po pětiletém studiu si prof. Pitsch vzal výtečného absolventa školy, zapáleného pro hudbu v jejím širokém smyslu, za asistenta. Zvonař začal učit. Byl přísný, důsledný učitel a zanedlouho prozradil v časopisech i svůj hudební přehled a svérázný náhled na hudební problémy doby. Žáci varhanické školy to se Zvonařem neměli lehké a A. Dvořák, který byl mezi nimi, za to později svému učiteli vděčil.
  
      Slepý strýc Frýbort jej naučil hrát na několik hudebních nástrojů
+
Zvonařova generace měla křídla obrozeneckého nadšení a zkušenosti z policejních zákazů. Byla to smetanovská zakladatelská generace, tvořící páteř národní české hudby. Zvonař prožil na varhanické škole šestnáct roků života. Jeho teoretické stati dávaly době směr. Třebaže mu nebylo dáno tolik živelné skladatelské inspirace, rovněž komponoval. Především však objevoval krásu české národní písně, jež byla bohatým zřídlem inspirace pro hudbu i národní společenský život. Skladatelé v ní našli podněty k tvorbě vlastních písní.
a třináctiletý talent se mu odměnil skladbou "Variace na téma A Dur".Zed-
 
nický mistr vybral pro syna "lehčí" krejčovinu,ale farář Dmychal rodiče
 
přemluvili,aby jej poslali na hlavní školu do Berouna.V šestnácti Josef
 
přijel do Prahy,aby se u prof.Pitsche na varhanické škole podrobil přijí-
 
mací zkoušce,zda a jaké má muzikantské vlohy.Mistr hned rozpoznal,že ta-
 
lent má a nemalý.A když je talent a píle,což Josef měl,navíc mu to myslelo
 
velmi logicky,samo od sebe to adepta muziky přivedlo k zájmu o hudební
 
dějiny a teorii.
 
      Po pětiletém studiu si prof.Pitsch vzal výtečného absolventa školy,
 
zapáleného pro hudbu v širokém jejim smyslu,za asistenta.Zvonář začal u-
 
čit.Byl přísný,důsledný učitel a zanedlouho prozradil v časopisech i svůj
 
hudební přehled a svérazný náhled na hudební problémy doby.Žáci varhani-
 
cké školy to se Zvonařem neměli lehké a A.Dvořák,který byl mezi nimi,
 
za to později svému učiteli vděčil.
 
      Zvonařova generace měla křídla obrozeneckého nadšení a zkušenosti
 
z policejních zákazů.Byla to smetanovská zakladatelská generace,tvořící
 
páteř národní české hudby.Zvonář prožil na varhanické škole šestnáct
 
roků života,jeho teoretické stati dávaly době směr.Třebaže mu nebylo dáno
 
tolik živelmé skladatelské inspirace,rovněž komponoval.Především všaj
 
objevoval krásu české národní písně,jež byla bohatým zřídlem inspirace
 
pro hudbu i národní společenský život.Skladatelé v ní našli podněty
 
k tvorbě vlastních písní.
 
      Už v roce 1825 vydal Macháček z tvorby sedmi českých prvních sklada-
 
telů dva svazky "Zpěvů českých".Roku 1835 sestavil Fr.Škroup s přítelem
 
  
J.K.Chmelenským,libretistou,básníkem a kritikem,sbírku písní českých skla-
+
Už v roce 1825 vydal Macháček z tvorby sedmi českých prvních skladatelů dva svazky „Zpěvů českých“. Roku 1835 sestavil Fr. Škroup s přítelem J. K. Chmelenským, libretistou, básníkem a kritikem, sbírku písní českých skladatelů „Věnec ze zpěvů vlasteneckých“.
datelů "Věnec ze zpěvů vlasteneckých".
+
Zvonař samozřejmě do podobných sborníků rovněž svými písněmi později přispíval, takže se jeho jméno objevilo mezi známými skladateli jako byl Tomášek, Kittl, Vitásek, bratři Škroupové a další hudební autority. Písně se zpívaly na vlasteneckých bálech, všude, kde se probouzel český společenský život. Mnoho těchto umělých písní zlidovělo a jejich autoři jsou zapomenuti.
      Zvonář samozřejmě do podobných sborníků rovněž svými písněmi později
 
přispíval,takže se jeho jméno objevilo mezi známými skladateli jako byl
 
Tomášek,Kittl,Vitásek,bratří Škroupové a další hudební autority.Písně se
 
zpívaly na vlasteneckých bálech,všude,kde se probouzel český společenský
 
život.Mnoho těchto umělých písní zlidovělo a jejich autoři jsou zapomenuti.
 
      Zvonař byl v revolučních dobách roku 1848 rovněž v ulicích Prahy a
 
zpíval nejen Smetanovu bojovnou "Píseň svobody" (slova J.J.Kolár),ale také
 
písně svoje.Dodnes nevyhasl Zvonařův lyrický hymnus "Čechy krásné,Čechy mé..."
 
(slova V.J.Picek),nebo "Nad Berounkou pod Tetínem".
 
      Pozdější hudební historici jej zařadili k pokračovatelům slavného
 
českého muzikanta,pedagoga a teoretika Ant.Rejchy.V roce 1851 vydával
 
s J.B.Pichlem "Společenský zpěvník český",který později sám redigoval a
 
rozšířoval.V letech 1855-56,kdy byl český život ušlapán Bachovým policej-
 
ním režimem,Zvonař vydal jakési pokračování Chmelenského "Věnce..".Nazval
 
jej "Varyto a lyra" a vydal právě v době,kdy J.V.Frič,který se vrátil z ra-
 
kouských věznic,vytiskl jitřenku české mladé literatury "Lada Niola".
 
      Kublovský rodák se stal po smrti prof.Pitscha jeho nástupcem na var-
 
hanické škole,ale jenom na dva roky.V roce 1860,kdy Fr.Škroup s těžkým
 
srdcem opouštěl Prahu a odjel navždy do Amsterodamu,přebral Zvonář jeho
 
místo ředitele "Žofínské akademie".Byla to spolková hudební škola,na níž
 
se učilo sólovému i sborovému zpěvu,hře na klavír,deklamaci,estetice i
 
hudební teorii a hudebním dějinám.Zvonař měl pro své poslání nejlepší
 
průpravu.Po dvou letech si ještě přibral kůr v chrámu Nejsvětější Trojice
 
ve Spálené ulici a výuku zpěvu na Vyšší dívčí škole.
 
      Začátkem 60.let,kdy císař přislíbil ústavnost v životě monarchie,
 
se zakládaly české spolky,noviny,divadla a vznikl rovněž pěvecký spolek
 
"Hlahol",u jehož zrodu byl i Zvonář.Jenže přes obrovskou aktivitu,jeho
 
hudební zaměření mu přineslo málo k obživě,takže s ní jako Smetana i
 
Škroup zápasil.Přesto mu nohly přinést radost,že jeho písně,nebo úpravy
 
lidových písní,klavírní skladby,např."Sonáta f moll", tři varhanní a or-
 
chestrální ouvertury,církevní skladby a sbory našly uplatnění.Jen jeho o-
 
pera na libreto A.V.Šmilovského "Záboj" neprorazila.
 
      Zemřel v jednačtyřiceti letech na stejnou plicní chrobu jako jeho
 
mladší přítel Šmilovský.Rodiště naň vzpomnělo památníkem s lyrou.
 
  
 +
Zvonař byl v revolučních dobách roku 1848 rovněž v ulicích Prahy a zpíval nejen Smetanovu bojovnou „Píseň svobody“ (slova J. J. Kolár), ale také písně svoje. Dodnes nevyhasl Zvonařův lyrický hymnus „Čechy krásné, Čechy mé…“ (slova V. J. Picek), nebo „Nad Berounkou pod Tetínem“.
  
[[Category:Pražský pantheon]]
+
Pozdější hudební historici ho zařadili mezi pokračovatele slavného českého muzikanta, pedagoga a teoretika A. Rejchy. V roce 1851 vydával s J. B. Pichlem „Společenský zpěvník český“, který později sám redigoval a rozšiřoval. V letech 1855-56, kdy byl český život ušlapán Bachovým policejním režimem, Zvonař vydal jakési pokračování Chmelenského „Věnce ze zpěvů vlasteneckých“. Nazval jej „Varyto a lyra“ a vydal právě v době, kdy J. V. Frič, který se vrátil z rakouských věznic, vytiskl jitřenku české mladé literatury „Lada Nióla“.
 +
 
 +
Kublovský rodák se stal po smrti prof. Pitsche jeho nástupcem na varhanické škole, ale jen na dva roky. V roce 1860, kdy F. Škroup s těžkým srdcem opouštěl Prahu a odjel navždy do Amsterdamu, přebral Zvonař jeho místo ředitele „Žofínské akademie“. Byla to spolková hudební škola, na níž se učilo sólovému i sborovému zpěvu, hře na klavír, deklamaci, estetice i hudební teorii a hudebním dějinám. Zvonař měl pro své poslání nejlepší průpravu. Po dvou letech si ještě přibral kůr v chrámu Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici a výuku zpěvu na Vyšší dívčí škole.
 +
 
 +
Začátkem 60. let, kdy císař přislíbil ústavnost v životě monarchie, zakládaly se české spolky, noviny, divadla a vznikl rovněž pěvecký spolek „Hlahol“, u jehož zrodu byl i Zvonař. Jenže přes obrovskou aktivitu, mu jeho hudební zaměření přineslo málo k obživě, takže s ní jako Smetana i Škroup zápasil. Přesto mu mohlo přinést radost, že jeho písně, nebo úpravy lidových písní, klavírní skladby, např. „Sonáta f moll“, tři varhanní a orchestrální ouvertury, církevní skladby a sbory našly uplatnění. Jen jeho opera na libreto A. V. Šmilovského „Záboj“ neprorazila.
 +
 
 +
Zemřel v jednačtyřiceti letech na stejnou plicní chorobu, jako jeho mladší přítel Šmilovský. Rodiště naň vzpomnělo památníkem s lyrou.
 +
 
 +
[[Kategorie:Pedagogové]]
 +
[[Kategorie:Skladatelé]]
 +
[[Kategorie:Teoretici]]
 +
 
 +
{{Podtextem}}

Aktuální verze z 10. 4. 2020, 09:39

Český hudební teoretik, pedagog a skladatel. Prameny české novodobé hudby spatřoval v národní světské i duchovní písni. Řídil Žofínskou akademii, kde rovněž vyučoval hudbě. Vydával zpěvníky, komponoval především vokální i orchestrální skladby.
Josef Leopold Zvonar 1882 Vilimek.png
Narození a úmrtí
  • 22. 1. 1824 (Kublov u Berouna)
  • 23. 11. 1865 (Praha)
Památníky
Odkazy

Slepý strýc Frýbort ho naučil hrát na několik hudebních nástrojů a třináctiletý talent se mu odměnil skladbou „Variace na téma v A dur“. Zednický mistr vybral pro syna „lehčí“ krejčovinu, ale kublovský farář Dmych rodiče přemluvil, aby jej poslali na hlavní školu do Berouna. V šestnácti Josef přijel do Prahy, aby se u prof. Pitsche na varhanické škole podrobil přijímací zkoušce, zda a jaké má muzikantské vlohy. Mistr hned rozpoznal, že talent má a nemalý. A když je talent a píle, což Josef měl, navíc mu to myslelo velmi logicky, samo od sebe to adepta muziky přivedlo k zájmu o hudební dějiny a teorii.

Po pětiletém studiu si prof. Pitsch vzal výtečného absolventa školy, zapáleného pro hudbu v jejím širokém smyslu, za asistenta. Zvonař začal učit. Byl přísný, důsledný učitel a zanedlouho prozradil v časopisech i svůj hudební přehled a svérázný náhled na hudební problémy doby. Žáci varhanické školy to se Zvonařem neměli lehké a A. Dvořák, který byl mezi nimi, za to později svému učiteli vděčil.

Zvonařova generace měla křídla obrozeneckého nadšení a zkušenosti z policejních zákazů. Byla to smetanovská zakladatelská generace, tvořící páteř národní české hudby. Zvonař prožil na varhanické škole šestnáct roků života. Jeho teoretické stati dávaly době směr. Třebaže mu nebylo dáno tolik živelné skladatelské inspirace, rovněž komponoval. Především však objevoval krásu české národní písně, jež byla bohatým zřídlem inspirace pro hudbu i národní společenský život. Skladatelé v ní našli podněty k tvorbě vlastních písní.

Už v roce 1825 vydal Macháček z tvorby sedmi českých prvních skladatelů dva svazky „Zpěvů českých“. Roku 1835 sestavil Fr. Škroup s přítelem J. K. Chmelenským, libretistou, básníkem a kritikem, sbírku písní českých skladatelů „Věnec ze zpěvů vlasteneckých“. Zvonař samozřejmě do podobných sborníků rovněž svými písněmi později přispíval, takže se jeho jméno objevilo mezi známými skladateli jako byl Tomášek, Kittl, Vitásek, bratři Škroupové a další hudební autority. Písně se zpívaly na vlasteneckých bálech, všude, kde se probouzel český společenský život. Mnoho těchto umělých písní zlidovělo a jejich autoři jsou zapomenuti.

Zvonař byl v revolučních dobách roku 1848 rovněž v ulicích Prahy a zpíval nejen Smetanovu bojovnou „Píseň svobody“ (slova J. J. Kolár), ale také písně svoje. Dodnes nevyhasl Zvonařův lyrický hymnus „Čechy krásné, Čechy mé…“ (slova V. J. Picek), nebo „Nad Berounkou pod Tetínem“.

Pozdější hudební historici ho zařadili mezi pokračovatele slavného českého muzikanta, pedagoga a teoretika A. Rejchy. V roce 1851 vydával s J. B. Pichlem „Společenský zpěvník český“, který později sám redigoval a rozšiřoval. V letech 1855-56, kdy byl český život ušlapán Bachovým policejním režimem, Zvonař vydal jakési pokračování Chmelenského „Věnce ze zpěvů vlasteneckých“. Nazval jej „Varyto a lyra“ a vydal právě v době, kdy J. V. Frič, který se vrátil z rakouských věznic, vytiskl jitřenku české mladé literatury „Lada Nióla“.

Kublovský rodák se stal po smrti prof. Pitsche jeho nástupcem na varhanické škole, ale jen na dva roky. V roce 1860, kdy F. Škroup s těžkým srdcem opouštěl Prahu a odjel navždy do Amsterdamu, přebral Zvonař jeho místo ředitele „Žofínské akademie“. Byla to spolková hudební škola, na níž se učilo sólovému i sborovému zpěvu, hře na klavír, deklamaci, estetice i hudební teorii a hudebním dějinám. Zvonař měl pro své poslání nejlepší průpravu. Po dvou letech si ještě přibral kůr v chrámu Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici a výuku zpěvu na Vyšší dívčí škole.

Začátkem 60. let, kdy císař přislíbil ústavnost v životě monarchie, zakládaly se české spolky, noviny, divadla a vznikl rovněž pěvecký spolek „Hlahol“, u jehož zrodu byl i Zvonař. Jenže přes obrovskou aktivitu, mu jeho hudební zaměření přineslo málo k obživě, takže s ní jako Smetana i Škroup zápasil. Přesto mu mohlo přinést radost, že jeho písně, nebo úpravy lidových písní, klavírní skladby, např. „Sonáta f moll“, tři varhanní a orchestrální ouvertury, církevní skladby a sbory našly uplatnění. Jen jeho opera na libreto A. V. Šmilovského „Záboj“ neprorazila.

Zemřel v jednačtyřiceti letech na stejnou plicní chorobu, jako jeho mladší přítel Šmilovský. Rodiště naň vzpomnělo památníkem s lyrou.