Jan Štursa

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český sochař, mírně impresionistický lyrik osobitého výrazu, žák J. V. Myslbeka a jeho nástupce na Akademii výtvarných umění v Praze. Navázal na českou tradici a novodobé vlivy (Rodin, Maillol), vůdčí sochař doby. Z díla: sousoší na Hlávkově mostě v Praze, „Sulamit Rahu“, „Raněný“ (Belveder). Z portrétů: H. Kvapilová (pomník v Kinského zahradě), E. Vojan, O. Sklenářová-Malá, Sv. Čech (Čechovy sady).
Jan Stursa 1915.jpg
Narození a úmrtí
  • 15. 5. 1880 (Nové Město na Moravě)
  • 2. 5. 1925 (Praha)
Památníky
  • Anglická 1219; PD s bystou, M. Zet, J. Sopr 1985
  • Pohřben na Vyšehradě
Odkazy

V. V. Štech proseděl ve Štursově ateliéru celé dny a sledoval, jak zápasí s tvarem a doslova rve těžkými prsty hmotu, aby promluvila podle jeho srdce. Bylo to přátelství umělce, obdařeného múzou a věčným nepokojem a vykladače umění, který věděl, že porozumět umění může jenom ten, kdo pronikne až ke kořenům tvoření.

Podsaditý absolvent kamenické školy v Hořicích, který si svou sedláckou fortelnost vybrušoval v Německu na štukatérských a retušerských pracích, zakončil studium na pražské akademii v roce 1903. Učitelem mu byl sám klasik českého sochařství J. V. Myslbek. Čas však posouval klasickou uměřenost k novému tvaru. Štursa byl v roce 1902 unešen Francouzem Rodinem, kterého přivedli do Prahy sochař Mařatka, malířka Braunerová a malíř Mucha. Rodinova pražská výstava byla i pro něho senzací.

Myslbek, který byl nevraživý k jeho novotám, uměl být spravedlivý k talentu. Když v roce 1917 zemřel profesor Sucharda, povolal Štursu na akademii. Pro Štursu to byl okamžik života v pravý čas. Byl právě v zákopech ve válce a jmenování profesorem na Akademie výtvarných umění pro něj znamenalo, že se vyhnul dalším válečným útrapám. Jenže tato krvavá válečná epizoda se mu zapsala do srdce nesmazatelně.

Víc než dva roky byly tématem je tvorby frontové zážitky a nejvíc jím otřásalo, jak smrt kosila mladé životy chlapců, jako panáčky na střelnici. Dva roky vzrušeně pracoval na tom, aby zformoval krutý okamžik mladého života, jak raněn padá k zemi. Nazval plastiku „Raněný“. Modelem mu stál mistr boxu Hofreiter, ale Štursa pořád cosi upravoval až mu mistr boxu jednou už nepřišel. I Štursův truchlivý „Pohřeb v Karpatech“ obsahuje stejné, ztichlé drama. Plastika „Raněný“ představuje v českém sochařství vývojovou epochu. Byla pietně umístěna za „Zpívající fontánou“ u Belvederu.

V roce 1906 vytvořil Štursa, ovlivněn poetickou modifikací Rodinova impresionismu, další plastiku „Melancholické děvče“ a na jemně tušenou krásu budoucí ženy „Puberta“ a „Před koupelí“. O rok později (1908) byl v Praze Jubilejní výstavě, kterou vyšperkoval plastickými drobnostmi a vystavil na ni i svou plastiku „Eva“, „Koupání vlasů“ a „Hetéra“ (milenka). Před rokem zemřela na diabetes slavná protagonistka Národního divadla Hana Kvapilová a Štursa si vzal těžký úkol: vytvořit její sedící plastiku. Velký umělec pracoval na plastice této velké umělkyně a byl obrovský závazek. Rval se s hmotou, jako nikdy, a stále nebyl spokojen. Jak vyjádřit vznešenou prostotu její tváře i postavy a zároveň hereckou genialitu a pokoru. Vytvořil českou bohyni jeviště v bílém mramoru v sedě a umístil ji v Kinského zahradě poblíž Švandova divadla, kde měla Kvapilová své první angažmá.

Štursa vyjel na Hlávkovo stipendium do Itálie za uměním Michelangela a hledal, jak vykouzlit tvar, který by promluvil o věčném okouzlení půvabem ženy. Poučil se u A. Maillola a A. Bourdella. Ale pak přišla jeho věčná inspirace. Čím byla krása Fryne antickému sochaři Praxitelovi, tím byla Štursovi krása herečky Vinohradského divadla Boženy Durasové, s níž se oženil. Poznal ji na výstavě, když s kamarádkou vtipkovaly o jeho malé plastice a slovo dalo slovo a proměnilo se v lásku.

Štursa našel ideál ženství. V roce 1910 jej přímo uhranula robustně omamná postava tanečnice „Sulamit Rahu“ (1910-11), kterou spatřil na jejím představení v Praze. Robustní tvar v něze. A právě z této inspirace jsou jeho monumentální plastiky na Hlávkově mostě v Holešovicích „Humanita“ a „Práce“. A že se uměl po svém vypořádat i s kubismem, svědčí jeho reliéf pro Mánesův most.

V roce 1920 Štursa vystřídal mistra J. V. Myslbeka na akademii. Bylo to nejen vyústěním jeho úředního akademického postupu. Charakterizovalo to i lidskou velikost Myslbeka, který přes ostrou kritiku, kterou častoval žáka, rozpoznal talent otevírající obzory českému sochařství. Ve Štursově plastice promluvila v českém sochařství oduševnělost, lidská psychika. Proto byl mistrem portrétu. V Národním divadle jsou od něj bysty E. Vojana a Marie Hubnerová, v Národním muzeu B. Němcová, v parku na Vinohradech stojí jeho Sv. Čech a v Litomyšli B. Smetana. Na kousíčku „české“ půdy v Amsterdamu stojí Štursův J. A. Komenský. Vytvaroval i bystu T. G. Masaryka, ale tu nejniternější podobu dal několika portrétům své maminky.

Štursova sochařská kresba není jenom přípravným stadiem sochařské tvorby, je sama o sobě uměleckým dílem. Především ukazuje jeho variace zápasů s tvarem. Jeho dílo má stejný hraniční význam jako dílo J. V. Myslbeka. „Normálnímu životu je všechno vnitřní, všechna skutečně tvůrčí činnost cizí a lhostejná,“ napsal v roce 1926 nad posmrtnou Štursovou výstavou v Klementinu estetik B. Markalous (spisovatel Jaromír John).

Štursa ve věku plném síly spáchal sebevraždu.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!