Jan Šverma

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český politik, teoretik a novinář. Člen vedení KSČ (1929-1944), ved. redaktor „Rudého práva“ (1936-1938). Jeden z vůdců Slovenského národního povstání, v němž zahynul. Z publikací: „Otázky národnostní“.
Jan Šverma (1901-1944).jpg
Narození a úmrtí
  • 23. 3. 1901 (Mnichovo Hradiště)
  • 10. 11. 1944 (Chabenec v Nízkých Tatrách)
Památníky
Odkazy

Hlad v důsledku hospodářské krize 1929-34 vyvolal ve světě sociální nespokojenost a Hitler se sliby práce a tvrzením, že nordická rasa je určena k vládě světu došplhal 3. června 1934, tzv. „Rohmovým pučem“, čili spojením úřadu říšského prezidenta s úřadem říšského kancléře do funkce „Führera“ (vůdce) německého národa. Svět nepostřehl nebezpečí fašismu, třebaže v ČSR od roku 1926 připravovala půdu fašismu strana bývalého legionáře Radoly Gajdy, který napadal prezidenta Masaryka, jehož statečně obhajoval spisovatel Antal Stašek. A v září 1933 se v Sudetech ustavila politická strana Sudetendeutsche Heimatfront K. Henleina. Jako podle divadelního scénáře.

Dne 9. června 1934 uznala ČSR sovětské Rusko „de iure“ a 8. června 1935 jel ministr zahraničí Beneš do Moskvy ratifikovat smlouvu. Do napjatého času přišla 4. prosince 1935 abdikace prezidenta Masaryka a 8. prosince 1935 volba prezidenta E. Beneše.

Byl to čas nabitý předzvěstí dramat dějin. Předsedu KSČ Gottwalda, který utekl do zahraničí před trestem, zastupoval čtyřiatřicetiletý Šverma. A právě v tom čase vyšla v edici KSČ brožura „Ne Masaryk, ale Lenin.“ Byl to čas světové hospodářské krize, milionu nezaměstnaných v ČSR a závratné kariéry Hitlera, který držel vlajku míru a řval o útisku pohraničních Němců v ČSR. Ulicemi ČSR se valily hladové pochody.

Šverma poznal oč jde: o masovou bídu a účelový národnostní neklid v českém pohraničí. Už na podzim 1934 mluvil o nezbytnosti spojení komunistické strany, socialistických stran a malorolnických organizací k „odboji proti fašismu“. O programu jak čelit fašismu nejen z Německa byl v červenci 1935 VII. kongres Komunistické internacionály.

Už v roce 1934 Šverma slíbil Benešovi podporu v prezidentských volbách zato, že propustí z vězení komunisty a zruší trest Gottwaldovi. V únoru 1936 Gottwald Švermu a Slánského za tento postup kritizoval. Nebylo sporu, že z podnětu Komiterny (mezinárodní organizace Komunistické internacionály). Vytkl Švermovi a Slánskému postup KSČ, a jak vzpomíná Švermova choť Marie, Šverma kritiku moudře přijal, poučen těmi, kteří za rozdílné postoje byli z KSČ vyloučeni.

Deset dní po zvolení Beneše prezidentem (18. prosince 1935), Stalin prohlásil Švermu a šéfredaktora Rudého práva Budína na schůzce v Moskvě za „bandity a chuligány“. Budín Stalinovi neuhnul, stál na svém, stejně jako před ním člen ÚV KSČ i exekutivy Komunistické internacionály Gutmann. Šverma se zachránil Galileovým kompromisem, ale za Stalinovými zády si řekl: „A přece se točí!“ a zachránil nejen sebe.

Po dvou měsících od konfliktu zvolili schopného Švermu znovu do předsednictva ÚV KSČ a jmenovali jej šéfredaktorem deníku „Rudé právo“. Šverma měl autoritu i mimo KSČ pro svou vzdělanost, prozíravost a znalosti otázek národnostních. Byl poslancem a vždy uměl věcně vyložit dobový problém a ponechat stranou vše podřadné. V srpnu 1937 vedl delegaci komunistických poslanců na mezinárodní jednání o nebezpečí fašismu do Madridu. Demokraticky zvolená španělská vláda odolávala vojsku gen. Franca, který za podpory italského a německého fašismu usiloval o její svržení. V prvních dnech Francovi fašisté zavraždili největšího španělského básníka Lorcu.

Šverma žil od devíti let bez otce, který byl advokátem a starostou v Mnichově Hradišti. Po jeho smrti se matka se dvěma dětmi přestěhovala za příbuznými do Prahy. Jan chtěl být lékařem, jenže od anatomie těla se brzy vrhl na studium anatomie myšlení. Bydleli zprvu v Kotevní ulici na Smíchově, byl premiantem smíchovského gymnázia, přitom brzy nechyběl v žádné polemice. Když bydleli v Thámově ulici v Karlíně, chodíval s kamarády Wolkrem, Sekaninou a s dalšími apoštoly sociálně spravedlivého světa na právnickou fakultu, kde založil „Mezinárodní marxistické sdružení akademiků“.

Byl na ustavujícím sjezdu KSČ v květnu 1921, kde Šmeral řekl, že „komunismu je náboženství chudých“ a nová strana musí být „...stranou dobrých lidí... prostých sobectví… ctižádosti, schopných sebe pokory a nepřístupných svodům mrzké hmoty.“ Pozdější předseda KSČ B. Jílek nabídl třiadvacetiletému Švermovi členství v karlínském okresním vedení KSČ a místo redaktora Večerníku Rudého práva.

Šverma nedostudoval z důvodů přetížení prací. Dva roky studoval v Moskvě a roku 1928 se tu zúčastnil VI. kongresu Komunistické internacionály. V roce 1929 jej zvolili na V. sjezdu KSČ do vedení ÚV KSČ. Poodhrnul si citlivé téma národnostních otázek a souhrn jeho studií vyšel knižně. Po okupaci ČSR odjel 30. listopadu 1938 do Moskvy. V květnu následujícího roku do Paříže, kde se setkal s Clementisem, Dr. Benešem, psal do časopisu „Světový rozhled“. V Moskvě pracoval v tiskovém oddělení Kominterny, v redakci českého vysílání, ve všeslovanském výboru a měl velký podíl na zpracování návrhu Košického vládního programu.

Dne 28. září 1944 byl pověřen moskevským vedením KSČ, aby odletěl na Slovensko s úkolem ve Slovenském národním povstání. Ještě 15. října promluvil ke 200 dělnickým delegátům ze 137 slovenských závodů a za tři týdny, dne 10. listopadu 1944 při ústupu partyzánů v mrazivé bouři před Němci u vrcholu hory Chabenec v Nízkých Tatrách ve vánici vysílením zahynul.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!