Otevřít hlavní menu
Český vojevůdce husitských vojsk. Jeden z hejtmanů táboritů. Vedl vojska od první bitvy 14. července 1420 proti císaři Zikmundovi na Vítkově v Praze po obležení města a Hradu Přibyslav, kde 11. října 1424 zemřel na mor. Nebyl nikdy poražen. Jednooký, od druhého dobývání hradu Rabí ve 2. půli července 1421 slepý. Z jeho bitev: u Sudoměře (26. 3. 1420), v Chomutově (16. 3. 1421), u Kutné hory (8. 12. 1421), u Skalice mezi Jaroměří a Náchodem (6. 1. 1424) atd.
„...aby řádné poslušenství bylo...nebo skrze neposlušenství a neřádné výtržky...velké škody jsme brávali na bratřích i na statcích a hanbu často od nepřátel božích a našich trpěli.“
— z Žižkova Řádu vojenského
Jensky kodex Zizka.jpg
Narození a úmrtí
  • kolem 1360 (Trocnov)
  • 11. 10. 1424 (Přibyslav)
Památníky
  • Vítkov; Jezdecký pomník, B. Kafka 1950
  • Pohřben nejdříve v Hradci na Labi, asi v pol. 15. století v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi, po Bíle hoře 1622 hrob zničen katolíky.
Odkazy

Všechno odsuzování Žižky pramení z České kroniky Aenea Silvia Piccolominiho (papež Pius II.), napsal historik V. V. Tomek, a je výmyslem, že Žižka na smrtelné posteli se kal tím, že kázal svléknout své tělo z kůže a pohodit je vlkům a ptákům. Tento nesmysl opakovali po Piccolominim katoličtí historici, včetně Balbína. Ještě v roce 1695 přikazovali nadřízení pražskému arcibiskupovi J. J. Breunerovi (1695-1710) při nástupu na stolec „ut tetram Joanes comprimet hydram“ (aby potlačil tři obludy Janů). Nepodařilo se je potlačit, protože tito Janové otevřeli velký obrodný proud dějin nejen českých, ale i světových.

Už v mládí prý Žižka bránil své dědictví na Trocnově, jež mu zabrali, nevybíravě. Jeho statečnosti si všiml král Václav IV. a vzal si jej za „čeledína“ a dal mu prý za úkol doprovázet královnu Žofii do Betlémské kaple na Husova kázání.

Ale 30. července 1419 byl údajně Žižka spatřen v davu kališníků v čele s knězem Želivským, když lidé žádali propuštění vězněných bratří v Novoměstské radnici. Katoličtí konšelé na dav vrhali kameny, ale doplatili na to, protože rozlícení lidé je vyházeli z oken Novoměstské radnice (1. pražská defenestrace). V listopadu už Žižka vedl Pražany útokem na Pražský hrad a tím začalo jeho vojenské tažení proti přívržencům krále Zikmunda a jeho křižáckým vojskům.

Když Žižka v březnu 1420 odjížděl z pokořené katolické Plzně, přepadla ho u Sudoměře přesila panských vojsk. V noci na 16. března stál Žižka proti přesile a zdálo se, že jej panská vojska zahubí. Zvítězila však Žižkova taktická léčka, do níž se obrovská přesila nepřátel chytila. Žižka však ztratil hodně bojovníků. Když přijížděl se zbytkem vojsk na právě založený Tábor, uvítali ho s jásotem. Po dvou dnech v husitském centru založili Táborské bratrstvo, v jehož čele stáli 4 hejtmani. Žižka byl mezi nimi.

Už 1. března 1420 papež Martin V. vyhlásil křižáckou válku proti husitům a 17. března král Zikmund ve Vratislavi slavnostně prohlásil, že husity do jednoho vyhubí. Ještě v březnu přitáhl s armádou na 100-150 tisíc křižáků do Prahy. Dne 14. července 1420 se na pražském kopci Vítkov strhla nevídaná bitva prostých, málo vycvičených husitů, vedených Žižkou proti Zikmundovo přesile. Šlo o bytí či nebytí obránců Prahy. Zikmundovy šiky se valily nahoru a padaly dolů umláceny vším, co měli Češi při ruce. Navečer země zbrocená krví ztichla a Zikmundova vojska odtáhla z Prahy.

Žižka vyhrál bitvy na Prácheňsku, Plzeňsku, Bechyňsku, ale také u Chomutova a Berouna, což mu vyneslo autoritu a úctu. Nebyl jenom vojenským stratégem, ale rovněž diplomatem, který vyjednával a smiřoval spory mezi Pražany a Táborem, ale když narazil na zradu, trestal bez milosti jak panstvo, tak podobojí, o čemž svědčí likvidace mravní úchylky chiliastů na Táboře.

Na 3. června 1421 svolali husité do Čáslavi sněm, na němž se měly projednat společné, jednotné zásady. Byly zformovány tzv. „Čtyři pražské artikuly“, v nichž byly zakotveny společné zásady: 1. svoboda hlásání božího slova, 2. přijímání podobojí, 3. zákaz světského panování kněžstva, 4. trestání smrtelných hříchů a neřádů. Král Zikmund byl prohlášen za tupitele pravdy a nepřítele českého jazyka.

Téhož roku v červenci 1421 v bitvě o hrad Rabí vlétl Žižkovi do zbývajícího zdravého oka šíp. Oslepl nadobro. Ale už do měsíce táhl na koni proti cizákům k Chomutovu. A potom byl vždy tam, kde musel bojem či jednáním ochraňovat právo české země na vlastní suverenitu, jak proti cizím, ale i domácím papežencům. Když se podobojí dozvěděli, že se Zikmund znovu chystá do Čech, sešli se k úradu v Praze.

O vánocích 1421 byl Zikmund velmi uspokojen, protože se mu podařilo odrazit Žižku od Kutné Hory. Byl svátek Páně a slušelo se nábožně povečeřet a poděkovat za vítězství. Ale slepci Žižkovi zbyly rozum, vůdčí nadání a uměl zvolit překvapivou taktiku v pravý čas. O Třech králích schystal Zikmundovu vojsku takové překvapení, že jej hnal přes pole a lesy až k Habrům a k Německému Brodu, z něhož Zikmund raději vycouval dál. Při dobývání města však došlo k strašlivému masakru na neviných, který Žižka svým vojskům vždy později vytýkal, jako velký a těžký hřích.

Žižka souhlasil s úsilím o dohovor s Poláky, aby obsadili český trůn. Moc víry tomu však nedával. Země byla už příliš zájmově roztříštěna. Sám se rozkmotřil s táborskými knězi pro jejich novoty a nakonec musel dvakrát vojensky zakročit proti Pražanům, kteří chystali zradu dohody. Žižka založil v Hradci na Labi své nové bratrstvo. Jeho čtyři duchovní artikuly byly důslednější a přísnější. Jeho vojenský řád žádal přísnost a vroucí zbožnost.

Když se Žižka vrátil ze svého tažení na Moravu a za Zikmundem do Uher, musel znovu, jako už mnohokrát předtím, ztrestat 6. ledna 1424 v bitvě u Skalice zradu pánů mečem. Papež Pius II. ve své kronice napsal, že Žižka tajně vyjednával se Zikmundem, který mu prý nabídnul vedení vojsk a velkou mzdu. Žižka podobné úplaty považoval za zradu a trestal je. Neustále se pokoušel o sjednocení a o příměří pro společný boj s úhlavním nepřítelem české země, Zikmundem.

Ještě vybojoval dlouhou řadu bitev, ale na cestě přes Kutnou Horu, k Německému Brodu až k Přibyslavi, kterou obléhal, onemocněl morem. Ve svém stanu třem oddaným přátelům - Viktorinovi z Kunštátu, Janu Bzdinkovi a Kunšovi z Bělovic prý řekl: „Aby se milého boha bojíce stále a věrně bránili pravdy boží pro věčnou odplatu.“ Přibyslav byla dobyta útokem a vypálena.

Žižkovo tělo odvezli do Hradce nad Labem. Provázel ho hradecký farář Ambrož a kněz Prokůpek, který se později jako Prokop Holý ujal husitského vojska.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!