Jan Dolenský

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český učitel, redaktor časopisů pro mládež a učitele. Z knih: „Dějiny pražského školství v létech 1860-1914“, „Obrázkové dějiny národa českého“ (1893). Spoluzakladatel Bolzanova sirotčince a Pedagogického ústavu v Praze. Pořádal pro mládež „Besídky učňovské“ s bohatým programem.
Český svět, ročník XIX., číslo 36. - Jan Dolenský.png
Narození a úmrtí
  • 19. 6. 1859 (Trojánky u Jesenného v Krkonoších)
  • 11. 2. 1933 (Praha)
Památníky
  • Černá 1704/11; zasklená destička s dřevěným rámečkem u vstupních dveří
  • Pohřben na Olšanech
Odkazy

Rok po jeho smrti se na samotě Trojánky v Krkonoších konal pietní obřad. Rodáci a učitelé z širokodaleka odhalovali na jeho rodném domku pamětní desku. V tom tichu se oháněl otcovo širočinou a snil, že bude panem učitelem. Touha byla tak nezvratná, že mu maminka připravila uzlík s nejpotřebnějším a udělala křížek na čelo. V Praze se připravovala stavba Národního divadla, k jehož stavbě Češi potřebovali rekordní čas, jak poznamenal Neruda. Naproti Žofínu stálo sice už od roku 1862 Prozatímní divadlo arch. Ulmanna, ale Národní divadlo mělo reprezentovat český národ. Vyhrál neorenesanční projekt arch. Zítka, který už proslul stavbou výmarské galerie. „Zlatou kapličku“ národa šperkovali nejlepší umělci, zvaní později „generace Národního divadla“.

V roce 1880 vznikla „Ústřední matice školská“, na niž se horlivě vybíralo. Učitelé už měli inspiraci geniálního Amerlinga a jeho vzdělávací ústav „Budeč“ z roku 1842 v Žitné ulici. I z této zkušenosti se tvořily organizační plány vzniku školních institucí a programů výuky. V „Budči“ se vycházelo z Komenského pansofismu, čili učilo se souhrnu věd podle zásady, aby děti vstřebávaly první poznatky v mateřském jazyce a přístup ke vzdělání měly mít všechny vrstvy národa.

Tedy učitelé měli už od roku 1880 „Matici školskou“, instituci, v níž se soustřeďoval odborný život českých škol. To všechno bylo doslova vytrápeno obětavostí českých lidí, v jejichž krvi neuhasl národní cit. Pobělohorský katolický diktát ani vyhnání češtiny z vědy, škol, úřadů, prostě z institucí, jimiž národ vládne sám sobě, nezničil české přesvědčení. A tímto „žalářem národů“, jak se Rakousku říkalo, se prodraly kořeny českého národa.

Dolenský už mohl absolvovat učitelské studium a nastoupit na místo učitele na Žižkově. Jenže učitelský chlebíček v tom čase ještě zdaleka nebyl samozřejmostí, ale žoldem, co kdo dal. Přešel učit do školy na Olšanech, okusil výchovnou činnost v nejrůznějších ústavech a neustále se odborně vzdělával. Vzdělávání svých učitelů, to jediné mohli Češi dělat po svém. V tom měli tradici Komenského, z něhož čerpal moudrost celý svět. V roce 1842 učinil z jeho pansofistického pojetí vzdělávání (vstřebávat poznatky všech věd) nevídaný pokus geniální Čech Amerling, zbudováním učiliště, kde talentovaní žáci bydleli, učili se, měli dílny, hřiště, laboratoře, prostě všechno. Učebnice jim napsali vlastenci, pochopitelně zdarma. Jenže Amerling předběhl svět o sto roků, napsal Neruda. Učiliště zaniklo, zbyla jen zkušenost prvních absolventů, kteří vytvořili české učitelské instituce a tlačili pedagogiku a organizaci českého školství dopředu.

Mezi tyto „potomky“ se zařadil také Dolenský s vášní a zaujatostí, již si nesl odmala. Byl u všeho „učitelského“ dění v Praze. Psal do časopisů, řídil časopisy pro mládež a redigoval „Besedy učitelské“.

Jeho život do padesátky by se dal nazvat „pedagogické toulky“. V letech 1902-192l byl ředitelem měšťanské dívčí školy. To se psal rok 1907, v učitelských kruzích už byl znám široko daleko a vědělo se o něm, že v době otevření Národního divadla (1883) působil rovněž na pražských pokračovacích školách. Tehdy přemýšlel, jak oslabit vliv velkoměstských ulic na výchovu dělnického dorostu, který přicházel do jámy lvové velkoměsta z mravně čistších dědin. Započal proto organizovat pro učně tzv. odpolední besídky a uspěl.

Po dobu čtvrtstoletí pestré pedagogické organizace, publicistiky a výuky vydával rovněž publikace o českých dějinách. Ve spolupráci s historikem Antonínem Rezkem zpracoval pro mládež „Obrázkové dějiny národa českého“, jež vyšly v mnoha vydáních. Populární byly jeho knihy „Praha ve své slávě a utrpení“ (1903), „Z našich i cizích krajů“, „Obrazy z dávnověku“ (1922), „Kytice slovanských bájí“ (1895), nu publikací byla dlouhá řada.

Za půlstoletí učitelské a publikační činnosti nebylo v Praze povolanějšího, kdo by mohl napsat svědectví o vývoji jejího školství lépe než on. Vydal kromě mnoha menších prací o pražských školách i „Dějiny pražského školství“. Stál rovněž u založení „Bolzanova sirotčince“, z jeho podnětu vzniklo pedagogické nakladatelství „Dědictví Komenského“ a vyvrcholením jeho zásluh nejen o pražské školství, ale o české školství vůbec byl „Čs. pedagogický ústav“ pro výzkum dítěte a dorostu.

Učitelský talent ze samoty v Krkonoších připravil základy samostatného československého školství a řídil jeho první kroky.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!