Jan Drda
„Za tu dlouhou dobu nejsem lehčí ani o jedno snítko slámy, které jsem si přinesl v botách.“— Jan Drda po letech v Praze
.jpg)
Narození a úmrtí
- 4. 4. 1915 (Příbram)
- 28. 11. 1970 (Dobříš)
Památníky
- Gorazdova 1982; PD s portréty, společná s E. Bassem, M. Pangrác 1985
- Pohřben v Dobříši
Odkazy
Rodná Příbram v něm nevychladla, měl její oči, duši, jazyk, srdce, jež mu bušilo jakoby hlouběji, i ozvěnu fantazie, kterou zdědil bůhví po kom. Ztratil oba rodiče v útlém dětství a musel si zvykat na jiné, ty první si jenom představoval. To město v objetí kopců a Svaté Hory bylo plné historek havířských i poutních. Proměňovaly se mu v cosi bájného. Všecko byl hmatatelný svět, ale přetékal v dětském vidění napůl pohádkou. Drda měl navíc dar. Dar vypravěče, který píše jako když mluví a mluví jako když píše.
Už to, že viděl rodné město jako dlaň s pěti výběžky prstů, už to je plné pohádkového mžení. Koneckonců dětství a mládí jsou zrcadlem života a fantazie, do něhož se člověk nejraději dívá s humorem, byť často život nebyl zrovna lehký.
Po maturitě na příbramském gymnáziu odešel studovat filologii do Prahy. V mnoha redakcích ho znali díky jeho fejetonům, článkům i vtipným historkám. Jeho historky, to byly především pohledy zpátky domů. V roce 1940, čili už v době německé okupace, vydal pětadvacetiletý Drda knížku s názvem „Městečko na dlani“ a přes noc se vyšvihl do čela nastupující literární generace.
Studium nedokončil a do „Lidovek“ si jej vzal E. Bass. Knížku nelze definovat jako román. Je to spíš skládačka obrázků příhod, jakoby přímo vybrána ze života. Filmaři měli takřka hotový scénář příběhů jak jdou po sobě, a proto ihned natočili stejnojmenný film.
Drda už byl v Praze pátým rokem. Měli s Bassem cosi společného. Snad bodrost vyprávění, vidění reality nezkresleně a přístup k životu. Přes věkový rozdíl si dobře porozuměli, protože si byli blízcí i osudy vášnivých samotářů, byť oba uměli žít i bujaře.
Drdovy črty, reportáže, fejetony i causerie se v „Lidovkách“ zabydlely. Byla to cenná náhrada za oba Čapky, když Karel zemřel a Josefa zatkli a odvezli do koncentračního tábora. V Lidových novinách ještě byla cítit ona skvělá společnost meziválečné elity pera. Téměř do roka po „Městečku na dlani“ vydal Drda druhý román „Živá voda“ (1942), tak trochu sebezpytný breviář, v němž si zalistoval ve svém životě až do dnů po první světové válce. Hrdinou je sochař Jeník Marek, který hledá „živou vodu“ pro své umění, aby promluvilo opravdově a bezprostředně.
Romány, jež Drda napsal za války zakončil pitoreskním vyprávěním „Putování Petra Sedmilháře“ (1943). Znovu zahrál do strun filmařů. Jde o chlapce, v němž lze tušit autorovu duši, který žije v cizí rodině, kde musel zažít hodně ústrků. Drda si tu vysnil až donquijotství příběhy o svých rodičích, jež nemohl poznat, protože mu brzy zemřeli.
Za války Drda napsal několik děl, v nichž ožíval pohádkový svět lidí i archetypálních postav zla a dobra. Byl to svět bodré prostoty, opravdovosti a jistoty, že dobro lidskostí vždy vyhraje nad zlem. Znovu se mu lidský svět převlékl do pohádkových šatů. Jeho dramatická pohádka „Hrátky s čertem“ byla tak výmluvně působivá, že se v Národním divadle hrála ještě v čase, kdy se odklízely barikády z ulic Prahy a lidé zápasili se spáleništi. Z premiéry se stala slavnost duší, unavených, ale vzkříšených a plných nadějí. Hlediště propukalo do slz i smíchu, když herci Neumann a Filipovský jako dva čerti a Jaroslav Průcha jako statečný a bodrý světoběžník Martin Kabát, hráli v karty o lidskou duši. Reprízy nebraly konce. Později v podobě filmu pohádka oblétla republiku.
Drda bydlel na konci války v Holešovicíh poblíž Vltavy, kde se odehrávalo poslední drama druhé světové války. Pražané se zvedli na barikády, jichž bylo kolem půldruhého tisíce a zatarasili ulice, aby Němci nemohli s tanky prorazit do města. Drda všechno viděl, slyšel cvakat pušky, řev tanků, a pak mu vyprávěli jiní, až všechny příběhy svázal do knížky „Němá barikáda“ (1946). Jeho řeč je úsporná, dramatická a nadmíru obrazná. Hrdinství tu je samozřejmostí. Mnohé povídky byly přeloženy i zfilmovány, např. „Vyšší princip“, „Němá barikáda“.
Po válce se znovu chopil novinářského řemesla ve „Svobodných novinách“ a později v „Práci“. Měl v sobě uhlířskou víru v obnovu života a jeho spravedlnost. Nabídli mu křeslo v Národním shromáždění za KSČ a neodmítl. Stal se předsedou Svazu československých spisovatelů. O něco později chtěl Drda napovědět, jak půjde vývoj v zemědělství, jež bude sjednoceno družstvy a začal psát román „Hospodáři“. Nemohl román dopsat, scházela mu ověřená životní materie lidských osudů. I sbírka povídek „Krásná Tortiza“ zmrtvěla a drama „Romance o Oldřichu a Boženě“ bylo jen stínem reality. Vrátil se ke snivému světu pohádek a napsal dílo, jež úsměvně potěšilo a bylo překládáno do cizích jazyků: „České pohádky“. Hned na to vydal dramatickou pohádku „Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert“. Měla nevídaný úspěch. I jeho cestopis „Horká půda“ z jižní Ameriky, kde byl s delegací, je plný života.
V roce 1968 jim otřásla intervence vojsk „Varšavské smlouvy“ do ČSR. Byl rozbolavělý, nesouhlasil s ní a napsal si tím bolestný osud člověka, který nebyl mlčící většinou, ale nemlčící menšinou.
