Jan Krejčí

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český geolog. Zakladatel české geologie, její první profesor na Karlově univerzitě. Poslanec Českého zemského sněmu (1861) a Říšské rady (1881-83). První autor českých učebnic geologie, spolutvůrce její české terminologie. Z vědeckých prací: „Orografický a geotektonický přehled území silurského ve středních Čechách.
Jan krejčí.jpg
Narození a úmrtí
  • 28. 2. 1825 (Klatovy)
  • 1. 8. 1887 (Praha)
Památníky
Odkazy

Dne 14. června 1884 ve 4 hodiny odpoledne nasedla na vltavský parník skupina lidí a vyjela proti proudu k chuchelským skalám, kde vystoupila naproti obrovské skalní stěně, na níž ve dvacetimetrové výšce svítila železná deska 4,8 m dlouhá a 1,5 m vysoká, vážící 16 centů a na ní jediné slovo: „BARRANDE“. Univerzitní prof. Jan Krejčí nemluvil dlouho, nebylo ani zapotřebí opakovat, co každý z přítomných věděl a krátce uzavřel řeč: „Zasadili jsme desku se skvoucím jeho jménem na vynikající skále onoho útvaru, jejž on svým bádáním tak oslavil.“

Všichni vzhlédli k Barrandovu jménu, a snad ho tu mezi sebou ještě viděli, protože zesnul teprve před necelými devíti měsíci. Krejčí byl mladší o více než čtvrtstoletí a poznal jej zřejmě krátce po studiu, kdy bylo v českém životě temno z diktatury ministra Bacha po prohraných nadějích Čechů na federaci národů, o níž usilovali na vojskem rozehnaném Kroměřížském sněmu (1848-9).

Byl z rodiny klatovského dragouna Krejčího, který si po kodrcání válkami vysloužil penzi v karlínské Invalidovně vojenských vysloužilců. Tam chodil Jan do školy a odsud odešel na Akademické gymnázium, kde jej učil ředitel Josef Jungmann. Byl všestranně nadaný, ba i literárně, o čemž vypovídají jeho verše a články ve vlasteneckých listech. Nakonec jej zvábila příroda a její podzemní tajemství, takže po studiu přírodovědy si čtyřiadvacetiletého geologa vzal za asistenta skvělý rakouský geolog a mineralog F. X. M. Zippe k pořádání sbírek Národního muzea.

V roce 1847 doprovázel miláčka národa Josefa Jungmanna a hned po něm vlastence a přírodovědce J. Sv. Presla (1849) na Vyšehradský hřbitov, hluboce zarmoucen, že geniální a české věci nesmírně oddaný badatel zdaleka nedokončil své plány. Sám u něj pracoval v týmu, který vytvářel českou přírodovědnou terminologii. Byl natrvalo zaměstnán v Národním muzeu a k bolesti z odchodu dvou svých učitelů přibyl smutek českého národa. Češi prohráli na Kroměřížském sněmu naději na sebeurčení. Osmnáctiletý císař sněm vojensky rozehnal, mnoho lidí uvěznil, hodně vlastenců emigrovalo a ostatní se stáhli do soukromí.

Presl před smrtí upozornil na Krejčího prof. J. E. Purkyně, který se pak vrátil z dlouhého pobytu ve Vratislavi a ten si jej vzal k sobě do ústavu. Založili spolu přírodovědný časopis „Živa“, v němž měl Krejčí možnost publikovat i v době Bachova diktátorského režimu. Když se po prohrané bitvě Rakouska u Solferina (24. 6. 1859) otevřela „Říjnovým diplomem“ (20. 10. 1860) naděje na ústavnost, Krejčí ukončil geologické mapování Čech a hledal lepší obživu. Vzali jej na místo ředitele gymnázia v Písku a jeho vlastenecká proslulost i vědecká odbornost jej v kulturně vyspělém městě vyzvedla do křesla poslance Českého zemského sněmu, v němž se postaral především o založení „Komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech“. Jenže Krejčího vlastenecká aktivita nebyla po chuti píseckým radním. I Krejčího kolega na gymnáziu, mladý básník Adolf Heyduk, vzpomínal, jaká zabedněnost v radních byla, když se zbavili jednoho z nejlepších českých kantorů a vědců odvoláním z ředitelování.

Tím mu osud nahrál ve prospěch české geologie. V roce 1862 pražští kolegové vyslali Krejčího na světovou výstavu do Londýna. Brzy po návratu napsal a vydal „Cestopis po Německu, Švýcarsku, Francii, Anglii a Belgii“ (1862-65). Psal vědecké i popularizační články a už rok po příchodu z Písku se habilitoval na Pražské polytechnice, kde se stal profesorem geologie.

V době po založení české univerzity v Praze (1882) vyrostla Krejčího vědecká a společenská autorita natolik, že jej zvolili do Říšské rady. Třikrát byl jmenován rektorem polytechniky (1867, 1871, 1877), založil katedru geologie a byl jejím prvním vedoucím, a tím i ředitelem geologického ústavu.

Krejčí psal o geologii, ale jeho péro vyloupávalo z podzemí fakta tak čtivě a zajímavě, že tajemné odtajnil. Velmi mnoho studií napsal do Purkyňovy „Živy“, kterou redigoval a napsal v ní dvě krátké monografie (o Koperníkovi a o prof. Zippem). Byl to on, kdo napsal první českou učebnici geologie. Jeho osobnost, jako zakladatele české geologie, se vyloupne z mnoha jeho studií v „Časopise národního muzea“, Archivu pro přírodovědné prozkoumání Čech nebo ve „Věstníku“ Královské české společnosti nauk.

V Klatovech svému rodákovi postavili pomník z balvanů hornin, jež po Čechách zmapoval. Pomník je symbolem jeho poslední a patrně nejvýznamnější studie o „Orografickém (horopisném) a geotektonickém přehledu území silurského ve středních Čechách.“ Vzdal tímto dílem úctu Barrandovi, který nikdy Krejčímu nezazlíval národní aktivitu, protože i on, když mu nabízeli české občanství, chtěl zemřít jako Francouz.

Barrande bydlel se svými kameny na Újezdě a Krejčí proti proudu ve vile, kterou si postavil na výčnělku skalního útesu čnícího z Vyšehradu až k Vltavě. Jednalo se o protažení silnice do Podolí a Krejčího vila musela uhnout. Byla zbourána a na její místo byla do skály upevněna úhledná pamětní deska geologa, jež zasvítila po roce 1987 vandalům přílišnou krásou.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!