Jan Lauda
Narození a úmrtí
- 4. 4. 1898 (Praha)
- 11. 3. 1959 (Praha)
Památníky
- Hradčanské náměstí 186/1; PD s bystou, V. Frýdecký 1974
- Pohřben na Vyšehradě
Odkazy
Do tzv. „Malého Schwarzenberského domu“ vedle velkého Schwarzenberského paláce na Hradčanech se Lauda nastěhoval k životnímu zenitu, snad aby denně viděl pražský zázrak a kochal se sochařskou nádherou od Matyášovy brány po morový sloup geniálního F. M. Brokoffa. Patrně v něm ožila vzpomínka na učňovská léta v keramické huti svatovítské katedrály, kde se denně seznamoval se sochařskými skvosty Hradčan, a pak se učil sochařině v ateliéru S. Suchardy na Uměleckoprůmyslové škole (1913-14), později u sochaře a glyptika i medailéra Drahoňovského. Na Akademii prožil roky (1917-1922) u poety tvarů sochaře Štursy.
Mnohem víc než u Štursy, jemuž pomáhal v ateliéru, si nevšední talent vybrousil u svého staršího přítele O. Gutfreunda, který měl ateliér nedaleko kumštýřské kavárny „Unionka“ na Perštýně. Jeho ročník minula jatka l. světové války, Štursu a Gutfreunda ne. Neminula jej však poválečná léta, plná svobody a sociálních nadějí. Mladé umění se k nim přimklo, ona slavobrána budoucnosti bez válek se musela každému talentu chtě nechtě vtisknout, a rovněž oslavit touhy těch nejchudších.
Lauda vytvořil v tom sociálním proudu známé plastiky „Myčka“, „Pradlena“, „Žebračka“ opravdu ve vroucné prostotě a jednoduchosti. Po svém zhodnotil Gutfreundův synteticko-kubistický tvar. Z jeho života se mu do tvorby natrvalo vklínil neustále se vracející a obměňující a jistě silně prožívaný motiv ženského těla. Od „Stojícího děvčete“ (1921), kdy mu bylo pětadvacet po první náčrt jeho zvěčnělého tématu plastik „Eva“ (1927).
Laudova generace měla společný inspirační pramen, což ji stmelovalo ve spolku „Nová skupina“. Ale brzy se všichni vrátili do náruče tradičního spolku „Mánes“, v němž dlouhá léta předsedal ryze český a lidsky prostý V. Špála. Se spolkem „Mánes“ a nakonec v jeho budově od O. Novotného nad Vltavou vedle Žofína, Lauda vystavoval.
V roce 1937 jej jmenovali profesorem na Uměleckoprůmyslové škole a po devíti letech na Akademii výtvarných umění. Svým tvaroroslovím, které kypělo hmotou, robustně zformovanou do rozpoznatelné mluvy, byl Lauda velmi inspirativní pro mladé sochaře. Neustále hledal a proměňoval tvar, což je zcela zřetelné v jeho věčném tématu ženských postav s názvem „Eva“. Zprvu téma obestřel mladistvý smutek, ale postupně se jeho vjem moudře vyrovnával, vášnivé modelace se sklidnily, ale žízeň po bezprostřednosti zůstala.
V jeho tvorbě je příznačné ještě jiné téma, jež tvoří velkou kapitolu jeho tvorby. Jsou to portréty. V jejich mistrovství daleko přesáhl hranice českého umění. Portrétoval architekta J. Gočára, uměnovědce A. Matějčka, básníka S. K. Neumanna, muzikologa a historika prof. Z. Nejedlého, ba v roce 1945 skvěle vymodeloval V. I. Lenina. Za německé okupace jakoby chtěl uchovat památku přátel, jimž hrozilo nebezpečí života, zportrétoval hodně z nich.
Lauda zbožňoval přírodu, hlubiny země, všechno, co rodilo překvapivé tvarové variace. V roce 1938 vytvořil cyklus „Čtvero ročních období“ a do této inspirační řady patří i jeho mohutný vlys, který zdobil administrativní budovu ostravských dolů. Nazval jej prostě: „Stvoření uhlí“ (1939). A o čtyři roky později zformoval alegorickou sochu „Dary země“ a do stejné řady náleží i jeho lidsky zoufalý výkřik proti německé okupaci Československa. Vymodeloval svíjející se těla zvířat. Plastika „Přepadení Československa“ (1939), kterou modeloval podle kresby Jana Baucha, připomíná cyklus „Zápasů“ E. Filly. Laudova plastika byla umístěna v anglickém Clevelandu.
K jeho nejmilejším námětům patřila zvířata. Pramenila z jeho velkého obdivu mnohotvárnosti živé přírody. Návštěvníci krásné zahrady zbraslavského zámku, kde byla sochařská expozice českého umění Národní galerie, mohli obdivovat jeho plastiku „Čáp“ nebo „Lachtan“ v trávě zahrady. Na zámku bylo vlastně umístěno celé Laudovo sochařské dílo, jež bylo silným inspiračním zdrojem jeho žáků, mezi něž patřili sochaři J. Klimeš, K. Nepraš, Z. Němeček, V. Frýdecký, V. Karoušek, J. Kryštůfek aj.