Jan Marcus Marci

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český renesanční filozof a přírodovědec. Profesor pražské univerzity. Lékař zabývající se rovněž astronomií, matematikou a fyzikou. Stoupenec Galileo Galileia, jemuž poslal svou knihu.
Jan Marek - Jan Vilímek.jpg
Narození a úmrtí
  • 13. 6. 1595 (Lanškroun)
  • 10. 4. 1667 (Praha)
Památníky
Odkazy

V roce 1638 zamířil třiačtyřicetiletý profesor pražské lékařské fakulty, Marci, k papeži do Říma, aby získal podporu ve svém sporu s jezuity, kteří usilovali o vládu nad celou pražskou univerzitou. Jezuité se totiž po Bílé hoře v roce 1622 zmocnili celého Karlova učení, ale její světská část si udržela relativní samostatnost právě Marciho zásluhou. V Římě poznal knihy Galileo Galileia a v listopadu 1640 hvězdáři poslal do Florencie dopis, v němž mu napsal: „Ačkoli jsem velmi toužil setkat se s Tebou, přece mi osud nedopřál to štěstí a znemožnil mi, abych Tě konečně spatřil, jakkoli jsem Ti byl nablízku.“ K dopisu mu přiložil svou knihu „De proportione motus seu regula sphygmica ad celeritatem et tarditatem pulsuum“ (O zákonitostech pohybu), kterou právě dokončil. Po 300 letech se zjistilo, že slepý Galileo odpověď skutečně nadiktoval synovi Vincenzovi, jenže Marcimu nedošla.

Rodák z měšťanské rodiny Lanškrouna se od dětství potýkal se zdravím. Studoval u jezuitů v Jindřichově Hradci, filosofii v Olomouci a na lékařskou fakultu do Prahy přišel v osudném roce 1618. Byl svědkem změny režimu po Bílé hoře: poprav, konfiskací majetků, vyhoštění jinověrců ze země, příchodu jezuitů k moci a utváření habsbursko-katolické vlády. Studia na univerzitě dokončil v roce 1625 disertací „Disputatio medica de temperamento in genere“, čili o epilepsií a dalších mozkových chorobách. Odmítl tvrzení jezuitů, že epilepsie vychází z ďáblova ducha v člověku. Považoval epilepsii za onemocnění těla.

Jeho matematický mozek zvládl 9 řečí (včetně orientálních). Měl štěstí, že jeho otčím Popela z Lobkovic sloužil u císařského dvora a spolužák z Jindřichova Hradce Harrach byl ve čtyřiadvaceti jmenován pražským arcibiskupem. Kardinál Harrach byl totiž dost liberální a od počátku usiloval o to, aby mu jezuité nepřerostli přes hlavu, zejména ve vlivu na univerzitu. Císař Ferdinand II. byl však produktem jezuitské výchovy, takže jej ovlivňovali i v jeho vládnutí jeho jezuitští rádcové. V roce 1642 byla univerzita rozdělena na teologickou a světskou a Marci obdržel profesorský diplom na světské části. Leč jezuitská vytrvalost slavila úspěch v roce 1654, kdy se jim podařilo spojit celou univerzitu pod své vedení. A Marci darmo protestoval.

Profesorský titul Marci získal roku 1630, kdy se zároveň oženil se sestrou brusiče drahokamů a správce pokladnice u císařského dvora. Nejsilnějším přímluvcem u dveří urozených a mocných mu byla jeho velká znalost oboru. Postupně se v jeho bytě začala scházet jakási učená společnost doby a v roce 1636, kdy se těšil vědecké autoritě pro svůj spis „Idearum operatritium idea“ (Teorie tvůrčích idejí), jej navštívil Angličan W. Harvey, který objevil, že krevní oběh je uzavřený. Není vyloučeno, že právě v tom čase se rovněž u Marciho zastavil pražský rodák kreslíř a rytec, V. Hollar, protože on i Harvey provázeli anglického diplomata z Londýna do Vídně. Diskutovali prý o Aristotelově učení o početí, o vývoji embrya a o porodu.

Marciho vědecké zájmy daleko přesahovaly filosofii a medicínu. Byl stejně výtečný v matematice, astronomii a ve fyzice, zejména v mechanice a optice. Jeho dům s věžičkou v Sirkové ulici (dnes Melantrichova), kde Marci pozoroval vesmír, postavil ještě ve 20. letech 20. století do svého známého modelu Prahy Langweil. Do světové vědy se Marci, který byl několikrát děkanem a nakonec rektorem univerzity, vstoupil hlavně knihou z roku 1648 „Divotvornost, kniha o duze nebeské jakož i o povaze, původu a příčině objevujících se barev“, v níž zkoumal lom světla a barevné spektrum duhy.

Marci byl rovněž výtečným lékařem a léčil preparáty, jež sám připravil. Vděčně na něj vzpomínal v básní historik Balbín, jehož vyléčil z neštovic. Právě Balbín zapsal Marciho poznatky z chemie i léčby do svých objemných „Miscellanea historica regni Bohemiae“ (Rozmanitosti z historie Království čes­kého). Koneckonců Marci s Balbínem a malířem Škrétou stáli v roce 1648 na barikádě u Karlova mostu, když Prahu napadla švédská vojska Königsmarka a Wittenberga. Wittenberg si tehdy vyžádal Marciho k těžce nemocné manželce.

Důvěru v Marciho léčebné umění měli i císaři Ferdinand III. a Leopold I., u nichž jako dvorní lékař získal šlechtický titul s přídomkem „z Kronlandu“, což je patrně přesmyčka německého názvu Lanškrouna (Landskron). Marci přijal jezuitskou kleriku, jenže až ke konci svého života.