Jan Neruda

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český básník, spisovatel, kritik a novinář. Vstoupil do literatury s generací „Májovců“ („Máj“ 1858). Vůdčí duch demokratismu života a české kultury. Sbírky poezie: „Hřbitovní kvítí“ (1857), „Knihy veršů“ (1868), „Písně kosmické“ (1878), „Balady a romance“ (1883), „Prosté motivy“ (1883), „Zpěvy páteční“ (1896). Z prózy: „Malostranské povídky“, prózy z cest, soubory fejetonů a kritik.
„V žádném odvětví duševní činnosti nesmí se ustát, v každém musí se národ osvědčit původností, silou, neboť ze všeho, co národem samorostle a výtečně zplozeno, beře zas celý národ další.“
— J. Neruda: fejeton Další práce
Jan Vilímek - Jan Neruda.jpg
Narození a úmrtí
  • 9. 7. 1834 (Praha)
  • 22. 8. 1891 (Praha)
Památníky
Odkazy

Byl červenec roku 1895 a do Prahy se valily plné vlaky lidí na výstavu národopisu, kterou inspiroval ředitel Národního divadla Šubert, který počítal s tím, že Češi z dalekých dědin navštíví snad poprvé a naposled Prahu a spatří i „zlatou kapličku“, skvost, na který každý Čech přispěl třeba jen grošem.

Jednoho výstavního odpoledne se na horním konci Ostruhové ulice (dnes Nerudova) na Malé Straně před domem „U Dvou slunců“ sešel velký houf lidí. „Dolfi“, Nerudův přítel Adolf Heyduk, odhaloval Nerudovi pamětní desku. V tom domě měl za maminčiným kvelbem komůrku a na střeše svou „rozhlednu“, kde zaslechl své první verše. A pak chodil na Akademické gymnázium, kde s Hálkem vydávali ručně psaný školní „časopis“. Pak šlapali děvčatům na šaty v Linkově tančírně na Starém Městě nebo zašli do ulice U Lužického semináře za vlasteneckým kaligrafem Holinou. Ano, do jeho dcery Aničky se šíleně zamiloval. A jednou, vyprávěl Heyduk, přijel k nám do Písku, kde jsem učil na gymnáziu a našel nás v žalu nad ztrátou dvou dcerušek. Vyběhl jen tiše do světničky v podkroví a ráno jsme na stolku našli tu jeho slavnou básničku „Balada dětská“, kterou v noci napsal a tiše odjel.

Plenta z velké pamětní desky spadla a přátelé zavzpomínali v hospůdce „U Tří housliček“. Měl dobré srdce po mamince, která posluhovala Barrandovi, a po otci zdědil tvrdou palici vysloužilého dělostřelce, jemuž erár vyměřil malou penzičku na trafiku. Otec se dočkal jeho prvních tištěných veršů a rovněž první sbírky z roku 1857 „Hřbitovní kvítí“, jež nasbíral na Malostranském hřbitůvku i na Olšanech. V roce 1858 vydali mladí poeti v úctě k básníku Máchovi almanach „Máj“. Když do něj sháněli příspěvky, Neruda zašel i za nemocnou Němcovou. Stála hubeňoučká u stolu a cudně rukou zakrývala prodřený ubrus.

Ve „Hřbitovním kvítí“ zapřemýšlel o věcech života a smrti, zatímco Hálek zajásal nad láskou ve „Večerních písních“. Byla doba národních nadějí a národ se chytil Hálka, Neruda byl příliš pochmurný. Národ měl obrovskou radost z prohrané bitvy Franz Josefa I. s Italy u Solferina (24. 6. 1859). Matka Jendu pobídla, aby ukázal svou první sbírku Barrandovi. Vysoký, málomluvný vědec zvedl huňaté obočí a řekl: „Českému národu je třeba víc vědy.“ Doporučil mu tedy, aby se věnoval raději vědě. Leč Barrande se krásně zmýlil, Janovi narostla křídla převysoko a jenom nezpíval, ale „vědecky“ rovněž přemýšlel o čase a lidském životě. Nedostudoval filosofii, našel si místo suplenta na reálce v Mikulandské ulici, kde učil Arbesa a Zeyera, a poté odešel do redakce „Obrazů života“. V redakci jej bouřlivácký Sabina učil, jak vést zápas s literárními copaři.

Po císařově vydání „Říjnového diplomu“ (20. 10. 1860) s příslibem ústavnosti narostla křídla i českému národu. Vznikaly české noviny, zakládaly se spolky, divadla, plánovalo se do daleka a snilo o českém sebeurčení. V roce 1865 Neruda s Hálkem založili časopis „Květy“ a ještě téhož roku se Neruda upsal „Národním listům“ nadosmrti. Byl činný v Umělecké besedě, Sokolu, v pěveckém spolku Hlahol, prostě v šedesátých letech vyrašil český život, jako jarní míza. Nerudovy literární začátky s „Hřbitovním kvítím“ a pěti dramaty nebyly hvězdami na nebi. Byl přemýšlivým a odvážným novinářem, přečasto životu trefil „do černého“. Jeho fejetony, to už bylo literární čtení, a jeho zásluhou se tento žánr stal skvělou literární formou.

V roce 1863 vyjel za poučením do Francie, Rakouska, Terstu, Benátek, na Balkán, do Německa, Holandska a po dvanácti letech (1875), kdy už se znal s kdekým, vyjeli s vášnivým vyznavačem umění Kittlem (otec E. Destinové) do Egypta, Palestiny a Turecka. Neruda vydal svědectví v cestopisných črtách. Poznání světa a jeho kultury jej vedlo ke srovnávání úrovně české kultury a umění se světem. Českou kulturu málem zadávil habsbursko-katolický pobělohorský režim. Ti první, ba ani další čeští obrozenci, nepřišli k hotovému. Oni rvali českou kulturu ze zapomnění a zvedali ji na evropskou úroveň.

Po smrti matky v roce 1869 se Neruda přestěhoval z Malé Strany k opernímu pěvci Lvovi do Konviktu v Bartolomějské ulici. Matčino zátiší za kvelbem scházelo, ale byl uprostřed města, kde to vřelo národním životem. Vydal sbírku „Knihy veršů“ (1868), napsanou ještě v Ostruhové ulici. Obsahovala nové průzory myšlenek, jež se v národě zrodily. Češi byli zrazeni tzv. rakousko-uherským vyrovnáním (1867), tzn. vznikem Rakousko-Uherska. Češi protestovali po husitsku na lidových protestních táborech, jež policie rozháněla. Česká politika tehdy nadlouho vstoupila do pasivní opozice a česká kultura a umění, převzaly její národní úkoly.

Neruda stál v čele novinářské organizace a byl u každého národního činu i sporu. Bránil české národní hodnoty proti copařským kritikům. Zejména bezpříkladně bránil Smetanův národní program v hudbě a jeho protivníky zpříma okřikl: „Z každé jeho árie se na ně šklebí demokracie.“

V roce 1878 vydal sbírku „Písně kosmické“, jejichž tematická a myšlenková všelidskost byla cizí kritikou ceněná jako vstup české poezie do světa. A téhož roku vyšly Nerudovy bodré a lidsky hřejivé „Malostranské povídky“ (podruhé 1885), v nichž dokonale splynula jeho osobní a národní nota v jedno. Jenže tehdy už se Nerudy chytila vleklá nemoc. Nemohl se zúčastnit ani otevření Národního divadla, kde Smetana už snímal svou hudbu ze rtů pěvkyně Sittové. Neruda také vydal sbírku „Balady a romance“. Byl to jakýsi pandán Erbenovy „Kytice“. A téhož roku ještě vyšla sbírka „Prosté motivy“, v níž je zřetelná stopa jeho touhy po životě, jež byla v mnohém lidsky nenaplněna, ale on ji proměnil v hlubokou lásku k dětem.

Jeho posledním bydlištěm byl dům ve Vladislavově ulici. Odsud vyšlo mnoho laskavých a hluboce humánních příběhu a fejetonů (bylo jich přes 2200). Pracoval tu na své poslední sbírce, jež vyšla posmrtně roku 1896 s názvem „Zpěvy páteční“. Šalda, který měl pro každého přesně střižené slovo, o Nerudovi napsal, že: „Je bezmála tak samozřejmý, jako slunce, voda, vzduch, tok oblaků, zpěv ptačí.“

Když Nerudovi bylo nejhůř, zavolal si doktora Thomayera. Nikdo nedokázal zabránit jeho impregnaci střev. „Ptal se mne potajmu,“ vyprávěl Thomayer, „jak dlouho ještě bude trpět.“ Jenže sotva opustil dům, Neruda vydechl naposled. V průvodu před rakví nesli názvy všech časopisů, jež redigoval. Zapomněli však na jeho časopis „Zlaté dno“, připomněl Arbes v nekrologu. V tomto časopise byla totiž nahromaděna velmi nesmlouvavá, Nerudova nejtrpčí kritika českých literárních poměrů.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!