Jan Palach

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český student filozofické fakulty. Upálil se na protest proti politickému útlaku v zemi a okupaci armádami vojenského paktu Varšavské smlouva.
„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopis a nastoupit coby první pochodeň.“
— Z posledního dopisu J. Palacha
Jan Palach foto z průkazu.JPG
Narození a úmrtí
  • 11. 8. 1948 (Praha)
  • 19. 1. 1969 (Praha)
Památníky
Odkazy

Ve čtyři hodiny odpoledne 16. ledna 1969 se z rampy Národního muzea rozběhla Václavským náměstím hořící, živá pochodeň. Upadla, znovu se zvedla a běžela, běžela… A lidé strnule hleděli, až nějaký muž přiskočil, strhl ze sebe kožich a hodil jej na hořícího člověka. Lidé bezradně pobíhali s hrůzou v očích a jeden přes druhého křičeli. Na klinice popálenin v Legerově ulici lékaři konstatovali, že jde o popáleniny 3. stupně na 85 % těla. Hořící postavou byl dvacetiletý student prvního ročníku filozofie, Jan Palach.

Nedávno jej přijali na vytouženou školu. Napoprvé jej na filosofii nepřijali, proto začal studium Vysoké školy ekonomické, ale po čtyřech semestrech zkusil filosofii znovu a přijali ho. Jenom ztěžka šeptal ze spálených úst: „Zapálil jsem se sám, jako to dělali buddhisté ve Vietnamu... Na protest proti všemu, co se tady děje, proti nesvobodě slova, tisku a všeho ostatního. Říkejte to všem.“

Zemí se zvedla vlna zoufalství, prosíme, nepokračujte, mladý život je dražší, než toto hrdinství, jež naše země nezná. A šeptal i umírající student Palach: „Vzkažte jim, aby to nedělali.“ Do napětí a křiku, zaklínání rozumu a hrdinství se však rozhořela další živá pochodeň sedmnáctiletého studenta střední školy Zajíce. Celá česká země byla zoufalá a jedním hlasem volala, vyzývala k rozumu „své děti“.

Pohřbu Palacha se zúčastnil i prezident republiky Svoboda, a obrovský, tichý a výmluvný průvod Prahou se vydal na Olšany. Neměl konce. Byla to tichá demonstrace českého národa proti okupaci ČSR vojsky Varšavské smlouvy. O zemičce uprostřed Evropy se mluvilo ve světě už od ledna 1968. Kormidla státu se v lednu 1968 ujala reformní část vládní Komunistické strany a režim stoupenců Alexandra Dubčeka započal demokratické reformy. Byla tím ohrožena dogmatická idea řízení státu podle principů vedení SSSR. Tam po zdrženlivých úvahách prošel návrh na vojenskou okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Reformní vláda ČSSR byla doslova unesena do Moskvy a přinucena k pokořující dohodě. Do čela ČSSR bylo dosazeno konzervativní, prookupační křídlo čsl. vládní skupiny v čele s Gustavem Husákem.

Jejím prvním úkolem bylo, zbavit se proreformních členů KSČ. Husákovo vedení KSČ vyhodilo z KSČ na 450 tisíc reformních členů, kteří se nekáli z „hříchů“. Po celou dvacetiletou existenci tzv. normalizace, čili obnovy starých vládních kolejí, byli proreformní komunisté a pak i členové různých protirežimních uskupení diskriminováni politicky i pracovně.

Palach se stal symbolem útlaku a nadějí svobody. Pocházel z evangelické rodiny ve Všetatech na Mělnicku a jeho sklon k humanitním oborům prozrazoval stav jeho myšlení. Zvídavost jej dvakrát přivedla za poznáním do SSSR a jednou do Francie. Demokratizační proud ve vedení státu v tzv. „Pražském jaru“ 1968 jej strhl názorovou svobodou. Okupace 21. srpna 1968 pro něj byla šokem, zhacením demokratických nadějí. Ve vichru názorů, kritiky a protestů doma i ve světě byli strůjci „Pražského jara“ umlčeni, sesazeni z funkcí a vyhozeni z práce. Mnoho lidí opustilo svou vlast.

V listopadu 1968 se Palach ještě účastnil protiokupační stávky studentů ve školách. Dovolávali se světa, hledali způsoby protestu proti půlmilionové okupační armádě. V této atmosféře zoufalství a pocitu beznaděje se zrodila i tajná skupina studentů, kteří se chtěli obětovat buddhistickým způsobem, jaký dějiny střední Evropy nepamatovaly. Ještě o vánocích a na Nový rok byl Palach doma u matky a staršího bratra ve Všetatech. Otce neměl už od třinácti. Tušil nebo věděl, že půjde za několik dní na smrt? Ráno 16. ledna se vrátil na studentskou kolej a napsal dopisy: pro tisk, druhý exemplář měl v aktovce a 3 dopisy adresoval Svazu spisovatelů, kamarádům Luboši Holečkovi a Ladislavu Žižkovi. Odpoledne se vydal k Národnímu muzeu.

Zdánlivě prostý chod života, v němž byla skryta tragédie, tragédii netušil. Byla to časovaná nálož lidského svědomí. Rakev provázenou tisíci občanů uložili na Olšany. Hrob byl obložen věnci: prezidenta republiky L. Svobody a bezpočtem květin od lidí. A pak lidé chodili na Palachův hrob o výročích s květinami a připomínali viny politické totality.

V roce 1973 se zodpovědní naivně domnívali, že vymažou paměť lidí tím, že Palachovy ostatky zpopelní a urnu převezou do jeho rodiště. Tryzny u Palachova hrobu se konaly i ve Všetatech, byť za policejní asistence. O Palachovi psali v zahraničí, vycházely o něm knihy, stával se symbolem. Diktatura si přidala hřebík do vlastní rakve. Po pádu režimu v listopadu 1989 Palacha uložili na Olšany.